Levitující koule a lidské reakce na ni
Listen
Na Zemi se zničehonic snese velká bílá zářící koule, která lidem neškodí, ale ani jim nic nepřináší. Proč se zjevila a jak na ni postavy románového debutu Praskliny Kláry Vlasákové zareagují?
„Se svými postavami často nesouhlasím nebo bych s nimi vedla vášnivý dialog, kdybychom se potkali. Pro mě je důležité, že se je snažím pochopit a zmapovat jejich vnitřní svět a motivace. Nejvzdálenější je mi Oto, otec tří dětí, ale z ohlasů na knížku vyplynulo, že k této postavě se čtenáři nejvíc vztahují, což mě dost překvapilo,“ přibližuje autorka první ohlasy na svou knihu.
Ukázka:
OTO
Jednou odpoledne se Oto zastaví na lávce spojující dvě budovy firmy, v níž pracuje. Lávka je jedním z mála míst, odkud člověk může vidět doopravdy ven. Z jedné strany je škola, z té druhé autobusová zastávka obklopená několika krychlovými novostavbami. Oto zrovna prochází po lávce tak jako tolikrát za den, když v tom z okna zahlédne rozložitou modrou vzducholoď, majestátně plující vzduchem. Na sobě nese velký bílý nápis My utonulí. Oto ničemu nerozumí. Co to má být za reklamu? Kdo by takhle pojmenoval svůj podnik nebo se tímto způsobem snažil zviditelnit? Vždyť to nedává vůbec žádný smysl. Nikdo jiný si vzducholodě buď nevšímá, nebo jí prostě nevěnuje pozornost; všichni jen pospíchají z jednoho konce lávky na druhý s pohledem upřeným před sebe. Vzducholoď přitom s každou další vteřinou jasněji míří přímo na lávku. Míří přesně a nemění směr. Každým okamžikem musí narazit. Teď. Teď. Teď. Oto ví, že by měl rychle zmizet, ale nedokáže to. Jen tam stojí a fascinovaně si celou scenérii prohlíží.
Po těle se mu rozlévá zvláštní otupělá vlna horka, ze které se mu točí hlava. Připadá mu, že mu kůže všude po těle najednou plandá. Chytne se zábradlí, ale jako by mu jeho vlastní ruce už nepatřily, jako by byly nějakými samostatnými nástroji, na jejichž práci už nemá žádný vliv. Je mu zle, obestře ho nepříjemný pocit závrati. Chce co nejdřív zmizet, své rozklepané sulcovité nohy však nedokáže odlepit od země. Vzducholoď je už jen kousek od lávky, když se najednou začne zvedat. Stoupá výš a pak v posledním okamžiku lávku těsně mine. Oto se vrací zase sám do sebe. Svět kolem začne nabývat svých obvyklých forem. Lávka, kroky, tváře, šustění papírů, tlumený hovor. To všechno mu teď ale najednou připadá nespojité, nahodilé. Stojí tam dobrou hodinu, zírá ven a drží se zábradlí, jako by mu hrozilo, že když se pustí, ztratí poslední známku celistvosti a rozpadne se.
V tom ho vezme kdosi za rameno. Ohlédne se a spatří svého kolegu. „Sháněli jsme tě, a ty už jsi přitom vyrazil. Nestůj tu a pojď, za chvíli to začíná.“ Oto poslušně následuje procesí svých kolegů a kolegyň a chvíli mu trvá, než si uvědomí proč vlastně. Potom si vzpomene. Ano, samozřejmě. Dnes s nimi bude vedení firmy řešit Novou Zaměstnaneckou Politiku. Bylo by více než příhodné, abyste se všichni zúčastnili, napsal jim vedoucí, když jim zprávu přeposílal. Nikdo z těch, co ji dostali, se nezeptal, oč na schůzce půjde; vedoucí by jim stejně nic neřekl, vždycky to tak přece je. Sám nic neví, jen předává vzkazy a doufá, že po něm nebude vyžadováno víc. Kůži na krku má povolenou jako slepice.Shromáždí se ve velké zasedací místnosti bez oken, kde svítí bledé zářivky. Stěny jsou ještě cítit moučnatě, jak se tu nedávno malovalo, v té nahé čerstvotě je něco obhroublého a nepřístojného. Židle jsou k sobě pevně přimknuty v několika řadách, všechny stejné, černé a nepohodlné, s opěrátkem jak z papíru, takže člověk musí sedět celou dobu vzpřímeně. Je tady víc lidí, než Oto čekal, dobrá stovka.
Aniž by je někdo vyzval, rozesadí se všichni poslušně na židle a postupně umlknou. Už jsou tak secvičení, že nepotřebují instrukce – vykonávají úkoly ještě dřív, než se je dozvědí. Brzy dorazí Ředitelka. Oto ji za celých sedm let viděl jen několikrát, má kancelář v jiném křídle firmy než on. Pracuje tady deset let a možná ještě dalších deset zůstane. Je hladká a oblá a na sobě má měkký vlněný světlemodrý kostýmek. Člověk od ní nečeká nic zákeřného, prostě jen klidné udržování starých pořádků. Odkašle si, i když to není potřeba, všichni už jsou dávno zticha, ani nedutají. „Vážení kolegové a kolegyně, nesmírně si cením vaší práce,“ spustí a Oto ucítí, jak se místností začne šířit pronikavý nakyslý pach, který vydávají všechna ta vystrašená těla, jež už vědí, co bude následovat.„Nesmírně si cením vaší práce, mnozí z vás ve firmě pracujete i deset a více let a věřte, že mě nic nedojímá víc než právě vaše věrnost.“ Na chvíli se odmlčí a pohledem spočine na tvářích několika lidí. „Jako typický člověk narozený ve znamení berana to ale celé nebudu dlouho zdržovat a půjdu rovnou k věci. Berani jsou už takoví, vy, co se se mnou častěji potkáváte, to víte.“ Povzbudivě na dotyčné zamrká a Oto se nemůže zbavit myšlenky, že má to mrknutí do svého monologu pečlivě vložené. „V rámci racionalizace pracovních sil přechází naše firma tak jako většina dalších na automatizaci velké části pracovních úkolů. Ta se zprvu týkala jen úzkého okruhu pozic, nyní se však toto pole bude rozšiřovat.“
V tuhle chvíli by se měli přece všichni zvednout a vrhnout se na Ředitelku. Rozsápat jí ten měkký vlněný světlemodrý kostýmek, drásat ho tak dlouho, až by z něj zbyly jen nitě. Měli by se vrhnout na čerstvé bílé zdi, seškrábat z nich omítku, rozbít stěny, probořit se ven a nechat za sebou jenom spoušť. Namísto toho sedí dál všichni vzpřímeně na svých plastových černých židlích. Oto to dělá taky, nedokáže totiž dělat nic jiného. Jeho tělo už zapomnělo, jak reagovat jinak. Dokáže jen způsobně setrvávat v jedné pozici a neupozorňovat na sebe. „Bude vám samozřejmě vyplaceno odstupné. Budeme se snažit, aby pro vás tato změna situace byla co nejsnesitelnější. Osobně mě moc mrzí, že přijdeme o tolik vynikajících zaměstnanců a zaměstnankyň, ale věřte, že vaše práce nebyla zbytečná. Vytvořila rámec, z něhož se dokáží učit noví mechaničtí pomocníci. Svou prací jste poskytli naprosto neocenitelná data, která jsou již zpracována a z nichž budou vyvozeny nové pracovní postupy, rychlejší a efektivnější. Vaše práce se stane základním kamenem pro současnou technologickou revoluci a té my nemůžeme stát v cestě, to je přece jasné. Můžeme jí teď jen co nejsvědomitěji připravit podmínky.“
Chvíli je ticho. Pár vteřin, během kterých se všechno formuje. V jednu chvíli existuje několik variant budoucnosti vedle sebe, třepotají jim nad hlavami a čekají, až někdo jednu z nich zachytí a otevře. Ta chvíle je závratná a jediná doopravdy svobodná. Třepotání a šustění a bzučení zářivek. Oto by si přál, aby to trvalo dlouho, aby se tahle nečasová průrva zvětšovala, jenže vepředu se zvolna zvedá ruka.„Jak velké bude odstupné?“ zeptá se kdosi hlučně a Oto vidí jako ve zpomaleném záběru, jak se průrva zase zmenšuje. Zmenšuje se, mizí a šustění utichá. Ředitelka se na ně zeširoka usměje. „Nedá se to říct úplně paušálně, ale každý z vás dostane několikanásobek měsíčního platu. O jak velký násobek půjde, ovlivňuje celá řada faktorů, ale můžu vám garantovat, že se bude jednat o skutečně štědré sumy. Ceníme si vaší práce pro firmu a chceme ji náležitě ohodnotit.“ Průrva, ze které mohlo vyhřeznout na povrch cosi ošklivého a potřebného, se s cvaknutím zacelí. Všechno je zase čisté, zahlazené, bezpečné.
Oto se podívá na ramena a zátylky lidí před sebou. Všechna ramena jako na povel o něco poklesnou, uvolní se. Zátylky se zaujatě nakloní na stranu. Oto udělá totéž, nepřemýšlí nad tím. Celé jeho tělo zaplavuje únava a padá na něj tíha. „To se dalo čekat,“ zašeptá někdo za ním, ale jinak už nikdo nic neříká, nikdo se nehlásí. „Jsem ráda, že tohle setkání proběhlo a že jsme si mohli vysvětlit svoje stanoviska,“ řekne Ředitelka mlčícím zaměstnancům. „Dovolte mi, abych vám ještě před rozloučením složila poklonu. Za vaši oddanost firmě, za vaše nasazení, za vaši pracovitost, píli, zodpovědnost. Za vaše přesvědčení, že se stále můžeme zlepšovat, a především růst. Za to všechno vám patří můj velký vděk a obdiv.“ Ředitelka udělá krok dozadu a pak začne tleskat. Rychle a divoce. Její potlesk zní ale v tak velké místnosti slabě, skoro ho není slyšet. Pak se k ní přidá někdo na levé straně, pak vepředu a pak další a další, potlesk nabírá na intenzitě a zní, jako když do střechy bubnují kroupy: plesk, plesk, plesk, plesk, plesk, plesk, plesk. Lidé si postupně stoupají a všichni se usmívají, je to tak divné a nesmyslné. Jenže Oto si všimne, že se taky zvedá, taky se usmívá. Stojí už úplně všichni a mezi dlaněmi, které prudce narážejí do sebe, rozmazávají poslední zbylé šustivé třepotání; rozplácávají ho jako komáry. Ředitelka nakonec přestane tleskat jako první a gestem naznačí, že to už stačilo. „Ještě jednou vám všem moc děkuji. Do zítřejšího rána dostanete smlouvy o ukončení pracovního poměru. To by mělo nastat od konce příštího měsíce. Spolu se smlouvami obdržíte také částky svých odstupných. Teď mi tedy zbývá jen popřát vám krásné zbývající dny strávené v tomto prostředí naplněném kreativitou a vizí a zároveň doufám, že se i během práce na svých dalších projektech budete mít co možná nejlépe.“
Dveře se otevírají a všichni odcházejí stejně poslušně a disciplinovaně, jako sem přišli. Otovi připadá, jako by se pohyboval v husté a neprůhledné tekutině. Mysl má těžkou a nasáklou jen jedním nesmyslným obrazem, který není schopný vypudit. A tak i když v následujících minutách jede výtahem (povážlivě se houpe), odemyká kancelář (jde to najednou tak ztěžka), odpovídá kolegovi na to, jestli si bude hledat nové místo (ano, protože výpadek příjmu si nemůže dovolit – doteď rodinu živili obtížně i ze dvou platů), otevírá šuplík a bere si několik tablet naráz (rychle je rozkouše), tak dokáže myslet jen na vzducholoď, kterou dnes viděl. Na její pohyb vzduchem, na nápis My utonulí. Kde je asi teď? Otírá se o jiné budovy, nebo už dosedla? A kdo ji vůbec vypustil? Připadá mu, jako by všechno vnímal skrz skleněnou stěnu, a tak jen s obtížemi zaznamenává, že jsou dvě kolegyně s proslovem Ředitelky nespokojené; mělo by se s tím něco udělat, neměli by to nechat jen tak. Jenže Oto je pořádně neslyší a zdá se, že jim nenaslouchají ani ostatní; jejich rozhořčení je rušivé a teď je třeba mít klid na práci, zdrželi se přece už dost.
Oto neslyší ani telefonáty, v nichž kolegové špitají svým blízkým, co se stalo, a pochodují při tom po kancelářích v nepravidelném rytmu, který zní, jako když se sype kamení. A neslyší ani svého kolegu. Ten teď sedí na bobku na chodbě, kýve se dopředu a dozadu a kvílí. Je to nesnesitelný zvuk, který zní, jako kdyby měl jeho původce nějaké strašlivé zranění. Nikdo jiný už na chodbě není, všichni se vrátili zpátky ke svým pracovním stolům a předstírají, že se nic neobvyklého neděje. Kvílení přitom nabírá na intenzitě, nese se prostorem, nejde se mu vyhnout. Je v tom něco bolestného, skoro zvířecího. Kvílení. Pořád dokola ten jeden táhlý tón. Jenže Oto stále myslí na vzducholoď a myslí na ni celou tu dobu, kdy sedí za počítačem, otevírá si poštu tak jako ostatní, dívá se na maily, část rovnou maže, další označuje coby zprávy určené k přečtení na později. Myslí na ni i tehdy, když si rozklikne složku s názvem Zprávy, smlouvy, ujednání a všechny dokumenty si postupně otevře. Trvá to dlouho, ale on to dělá pečlivě, nevynechá ani jeden. Jakmile je hotový, každý dokument odešle k tisku. Myslí na vzducholoď, když dokumenty posílá na různé tiskárny ve firmě, aby ušetřil čas; když otevírá složku se soubory s pracovní docházkou; když odesílá k tisku každý výkaz z každého měsíce ze sedmi let, co ve firmě strávil. Nepřestává na ni myslet, ani když tiskne maily – to už přestává být metodický, rozklikává je náhodně a zuřivě. Kam se ta vzducholoď poděla? Kam?! Někdo to přece musí vědět.
Myslí na vzducholoď dokonce i tehdy, kdy prochází kolem kolegova těla, které teď leží na chodbě, ruce a nohy rozhozené do stran. Z nosu mu teče krev a pravou nohu má v podivném úhlu. Oto nedokáže tenhle obraz nijak zpracovat; jen ho zaznamená, ale nedovede mu vtisknout žádný význam.Má totiž na práci něco jiného. Prochází chodbami v různých patrech a hledá tiskárny, které divoce bzučí a tisknou nebetyčné hromady textů, jež do nich naposílal. Prohlíží si ještě horké papíry a všechny ty věty, hrubě vytažené na světlo, najednou nedávají žádný smysl. To už mu prášky zabraly; cítí to známé hřejivé roztažení žaludku a lehce otupělé nepřítomné tetelení, kdy věci kolem něj ztrácejí své pevné obrysy, všechno se mísí a vpíjí do sebe a jeho myšlenky se konečně neřetězí ve vyděšené pokroucené logice. Spojení se rozpadají – všechno je pomíchané, ale pokojné. Nechá tiskárny běžet tak dlouho, dokud nedojde všechen papír a není co doplnit. Nikdo se za celou dobu na nic nezeptá, nikdo se ho nesnaží zadržet. Plastové nosníky se prohýbají pod objemem dokumentů. Oto se snaží obejít všechny tiskárny, ale nedokáže to, je jich moc a papíry mu vypadávají z ruky. Je tak vyčerpaný! Zamíří na chodbu před svou kancelář. Jeho kolega tam pořád leží; krev pod nosem má už zaschlou. Dýchá –hruď mu pravidelně stoupá a klesá. Oči má otevřené, dívá se prázdně do stropu. Oto k němu dojde, nejdřív jen poklekne a pak si lehne na zem vedle něj. Není totiž už nic jiného, co by mohl dělat.
Leží tam vedle sebe a kolem nich se ozývají přetížené tiskárny, které se zavařují a jedna po druhé umlkají. A potom je konečně ticho. Otu napadne, že to působí jako předehra k čemusi velkolepému, ale ta myšlenka se hned vpije do jiné a pak do další a nakonec to celé proklouzne kamsi nenávratně pryč.
23.6.2020
