Město má totiž poctít návštěvou jistá velevážená osoba

nakl. Dauphin

Novela Vzácná návštěva je debutem redaktorky, editorky scenáristky a textařky Evy Střihavkové (1990). Literární fikce nejen pro ženy a dívky, milovníky všeho ze severních Čech či záhad. V příběhu téměř detektivním vás osloví láska, vášeň, temný rasismus, tajemství babiččina vývaru i veliký požár.

Do Oseka se sjíždějí stovky lidí, město má totiž poctít návštěvou jistá velevážená osoba.

Jiřina

připravuje slavnostní oběd, po dlouhé době ji totiž navštíví syn s manželkou a dcerami.

Adolf

už roky hledá svůj ztracený vnitřní hlas, jeho dcery zase hledají své místo v životě, a to poslední, co je zajímá, je otcova deprese.

Kateřina,

jejich zhýčkaná matka, nemá zájem o nic.

Syn Indů,

kteří se do Oseka před lety přistěhovali, zachraňuje svého dědečka, který propadl automatům.

Starosta

se rozhodne den před vzácnou návštěvou zbavit město temného stínu minulosti.

Alois Patera,

starý kronikář neustále toužící po smrti, tento den zapomene na své největší přání.

Sebastian,

citlivý entomolog, vynaloží veškerou snahu, aby se broukem roku stal jeho favorit.

Co má s městem společného Bertolt Brecht a co se děje v uzavřené klášterní zahradě? Je parné léto, pravé poledne. Nastává dlouho očekávaný okamžik, který měl všechny lidi spojit, zdá se ale, že je v městečku každý sám…

Ukázka:

Hledání vnitřního hlasu

14:00, 22 hodin do příjezdu

Jiřina postavila doprostřed velkého stolu mísu po mamince se svátečním vývarem s játrovými knedlíčky. Vedle položila řízky, bramborový salát a skleničky. Když je před pětadvaceti lety koupila, byla v nich hořčice. Nikdo z rodiny se jí to nikdy neodvážil říct, ale každý se z nich štítil pít. Možná kvůli tomu, že se jim věčně zdály upatlané, možná to byl nějaký psychologický efekt, kdy člověka znechutí představa, že před tisícem napití z onoho skla se uvnitř nacházela plnotučná hořčice.

Adolfova manželka Kateřina nenápadně vytáhla z kabelky položené pod stolem láhev vody a napila se, co to šlo. Jiřina si toho nevšimla.

„Jak už je to dlouho?“ Vzdychla nahlas Jiřina, dala si ruce v bok a zírala na rodinu sedící u stolu.

„Tři a půl roku a dva dny přesně!“ Odpověděla Alva, její vnučka, jakoby nic.

„A není třeba hluchý?“ Zeptala se ustaraně matka rodu Jiřina a nespouštěla přitom ze svého syna oči.

Rodina ji ujistila, že hluchý není. Že jen dál hledá svůj vnitřní hlas. Matka rodu sice neměla tušení, co si pod pojmem vnitřní hlas představit, ale jako matka vycítila, že její syn jen tak mluvit nezačne.

Všechno započalo, když se Adolf po stovkách malých i velkých rolích ve filmech a seriálech konečně probojoval do Národního divadla. Adolfův největší sen. Povedlo se mu hodně věcí, za které by na sebe mohl být pyšný, ale měl pocit, že dokud se nedostane do Zlaté kapličky, jeho pýcha nikdy nebude kompletní. Nikdy se nebude mít rád, nikdy si nebude věřit a nebude šťastný. Před rokem a půl se tam probojoval. Navíc se mu dostalo cti v podobě role ve Faustovi. Režie se ujal Pavel, jeho spolužák z gymnázia, který na rozdíl od něho vystudoval vysokou školu zaměřenou na divadlo. O svém vzdělání rád mluvil, a to zejména před těmi, kdo odbornými znalostmi neoplývali. Za běžných okolností by Adolfa do role Mefista nikdy neobsadil. Nenáviděl ho, protože už v mládí byl jeho rivalem. Přebral mu dvě holky, a navíc mu vyfoukl vůdčí post ve třídě i proslov na maturitním plese. Roli ve Faustovi dostal Adolf jen proto, že si to žádaly okolnosti. Marketingové oddělení mělo jasno – Mefista musí hrát někdo slavný, někdo, díky jehož jménu diváci přijdou. A tak Pavlovi doporučili, což v jejich hantýrce vlastně znamenalo nařídili, aby do role obsadil Adolfa.

Pavel od začátku věděl, že ho ten kus nenechá dozkoušet. Tak moc ho nenáviděl. A byl rozhodnutý pro svou pomstu udělat cokoliv. Zkoušelo se každý den, dny ubíhaly a nic nenasvědčovalo tomu, že by Adolf měl o svou vysněnou roli přijít.

Jednoho dne se ale Pavel dostavil na forbínu a prohlásil, že Adolf nemá dostatečně velký hlas na to, aby scénu utáhl.

„Jsou tady mikrofony, Pavle. Tak je zesilte, jestli máš pocit, že mě v zadních řadách neuslyší.“

„Pche! Mikrofony?“ Posměšně řval režisér Pavel na herce z pěti metrů.

„Ty si vážně myslíš, že když ten barák postavili, měli tady herci mikrofony? Až dozkoušíš, přijď za mnou.“

A tak se stalo, že dvaadvacátý den zkoušení Pavel Adolfa ze své hry vyhodil.

Do role Mefista obsadili syna slavného hereckého páru, jenže ten spáchal sebevraždu, a hra nakonec slavila větší úspěch, než se původně předpokládalo.

Perfekcionista Adolf si ještě ten samý týden, co ho Pavel vyhodil, našel hlasového trenéra. Sezení ho nejdřív otravovala, učil se totiž vyslovovat všechna písmenka v nejrůznějších polohách. Válel se u toho po zemi, kolena si tisknul k hrudi, dělal svíčky, stavěl se na hlavu, musel koulet kotrmelce a jeho hlasový guru ho u toho nutil vyluzovat nejrůznější zvuky.

Vrcholem všeho bylo cvičení, kdy ho guru učil dýchat penisem. Dýchat do břicha, bránicí i do zad Adolf uměl jako herec s letitou praxí skvěle, o dýchání penisem ale ještě nikdy neslyšel. A to několikrát točil s hollywoodskou produkcí, kde bývá běžné, že herci mívají nejrůznější zvyky a metody, jak se hýbat, uvolňovat nebo jak mluvit.

„Znáš tu blonďatou moderátorku zpráv, co má pětky kozy? Tak ta už dýchá vagínou dvacet let a jen díky mně se naučila mluvit. Ty to taky zvládneš.“ Řekl lehce úchylně hlasový kouč, když uviděl v Adolfově tváři pochyby.

Na výzvy svého guru se podivnou metodu dýchání snažil naučit. Procvičoval si ji sám doma, když manželka i dcery odešly ven. Brzy se ale dovtípil, že dýchání penisem bude asi nějaký nesmysl, došlo mu, že guru bude ve skutečnosti opravdický úchyl, a rozhodl se ho jít zbít. Předtím ještě pro jistotu zkusil vyhledat dýchání penisem na internetu, ale neúspěšně. Jakmile přišel do místnosti, kde už na něj hlasový kouč čekal, začal na něj křičet tak hlasitě, až mu hlas přeskakoval. Jestli totiž Adolf někoho nesnášel, tak úchyly. Jako otec dvou dcer byl přesvědčený, že na ně má přirozeně vyvinutý mimořádný čuch. Nakonec, po chvilce řevu, mu hlas někam zmizel. Adolf vydával jen sípavé zvuky podobné těm, které vyluzovala Kate, když ležela po zkáze Titaniku na dveřích v ledové vodě a snažila se křičet o pomoc.

Nepomáhaly mu vitamíny, obstřiky ani rady doktorů. Vyšetření prokázala, že hlasivky má poškozené jako zpěvák heavy metalu po třiceti letech.

Vyšší silou vynucený hlasový klid Adolfa ubíjel. Nemohl o ničem diskutovat. Nemohl poprosit mladší dceru, aby mu přinesla k jídlu pivo, když se náhodou doma všichni sešli u jednoho stolu. Hlavně ale nemohl hrát. Začala mu chybět velká sláva. Den ode dne uvadala a on to cítil. Jeho kamarádi od filmu mu vysvětlili, že pro něj ještě žádnou hlavní roli mlčícího muže nemají, ale ujišťovali ho, že jakmile se taková role objeví, určitě mu zavolají. Adolf se jejich zvráceným humorem nebavil. Zcela vážně litoval, že nežije v éře němého filmu. Kniha dcery Almy mu sice pár nových fanoušků přinesla, a to hlavně na sociálních sítích, kde ji Alma horlivě propagovala, jenže obsah jejího pochybného díla nebyl ničím, na co by mohl být po přečtení pyšný. Jak ubíhaly dny a jeho hlas se neobjevoval, začal pomýšlet na sebevraždu. Hypotéku už splatil, dcery odrostly a apatická manželka se nudila natolik, že začala tkát koberce. Jen tak. Připadalo mu, že jeho život ztratil smysl. Neměl v sobě totiž žádný skrytý talent. Neuměl psát, neuměl tančit. Neuměl vlastně nic. Jen předstírat, že je někdo jiný.

A pak Adolf jednoho dne potkal Carlose, peruánského šamana, v němž spatřoval svou poslední naději. Hodinové sezení s ním ho stálo téměř tři tisíce. Šaman mu za tenhle obnos vysvětlil, že potřebuje najít svůj vnitřní hlas. Adolf netíhnul k filozofii, pokud tedy zrovna nešlo o vesmír, tam totiž byla míra jeho přemítání o nekonečnu rozpínavější než vesmír samotný a všechny černé díry v něm. Když se ale zamyslel nad ztrátou vnitřního hlasu, musel uznat, že na tom něco bude. Během filozofování nad vlastním životem se dostal až k tomu, že přestal být natolik sobecký, že vlastně ani nežije. Došlo mu, že svůj vnitřní hlas ztratil už dávno. V časech prvních seriálů, které bral kvůli uživení rodiny a budování povědomí o jeho osobě u fanoušků.

„Kateřino,“ zeptala se matka rodu Jiřina Adolfovy ženy, „dá si tvůj muž trošku hořčice na ten řízek? Když byl malej, měl to tak moc rád.“

„To fakt nevim. Adolfe?“

Adolf chytil matku za ruku a horlivě s rozzářenýma očima zakýval hlavou na znamení, že bez hořčice se do řízku určitě nepustí.

„Děkujeme, babičko, to je prostě ten nejlepší vývar na světě,“ řekly Alma s Alvou skoro jednohlasně. Na řízek se ještě nechystaly, nejlepší polévky na světě byla stále plná mísa.

*

 

19.6.2020