Ukázka:
Jet na Fashion Week pro nás vždycky bylo jako přesunout se na pár dní do nějaké alternativní reality. Během našich výletů jsme většinou fotily street style a psaly reportáže z přehlídek na náš blog a pro různé české a zahraniční módní magazíny. Nezapomenutelné bylo i to, když jsme o pár let později díky spolupráci s kosmetickou značkou MAC mohly zavítat do zákulisí přehlídek v Londýně, ale i v New Yorku. MAC byl totiž oficiálním partnerem Fashion Weeku a jejich vizážisti tam líčili většinu akcí. S dalšími novináři a blogerkami si nás vždycky svolal hlavní vizážista a ukazoval nám, jak docílil přehlídkového looku. Někdy to byly extravagantní kreace, jindy přirozené líčení, pokaždé ale provedené perfektně do posledního detailu. Sledovat dění v zákulisí přehlídky bylo možná fascinující nejvíc ze všeho. V malé místnosti se hemžily desítky lidí. Každý měl svůj úkol – vizážista, kadeřník, manikérka, stylista, samotný návrhář, asistent, produkční, novinář, fotograf, kameraman...Pozorovaly jsme jednotlivé osoby při práci, když jsme měly možnost, ptaly jsme se jich na otázky a fotily a natáčely si celý ten vzrušující chaos. Taky jsme se snažily nepřekážet, usmívat se, a jak už jsme říkaly, tvářit se, jako že tam patříme, abychom tam mohly zůstat co možné nejdéle.Naše cesty na Fashion Week nás toho hodně naučily. Jestli něco chceme, dokážeme to. Nespadne nám to ale jen tak do klína. Když jsme se rozhodly, že chceme vyrazit na Fashion Week, vůbec jsme nevěděly, jak to funguje. Nejdřív jsme proto strávily hodiny čtením článků, vyhledáváním informací a průzkumem. Zjistily jsme si, co jen šlo, zkoumaly jsme Londýn a možnosti ubytování, propočítávaly si cenu takového výletu a šetřily si nato.
Je potřeba občas překonat hranice své komfortní zóny. Jasně, že jsme se bály, jestli zvládneme cestovat samy, zda se vyznáme na letišti, dojedeme na hotel, neztratíme se v metru. Co teprve jestli dokážeme vyřídit akreditace, jestli se nebudeme stydět oslovit lidi, které si budeme chtít vyfotit naulici, zda zvládneme vést interview v angličtině ajestli utoho všeho neomdlíme nervozitou. Možná se nám stalo pár rozpačitých okamžiků, ale zvládly jsme to.Pozorovat, učit se a růst. Věděly jsme, že nás tenhle obor baví a zajímá ze všech stran. Na Fashion Weeku jsme byly obklopeny spoustou inspirace. Mohly jsme pozorovat různé profesionály v akci a snažily jsme se nasávat, co jsme jen mohly. Poslouchaly jsme, jakým stylem pokládají otázky v rozhovorech redaktoři módních časopisů. Zkoumaly jsme, jak fotí street style profesionální fotografové a taky jak modelky a blogerky umí mistrně zapózovat jakoby nic. Žasly jsme nad tím, jak zvládá produkční v zákulisí přehlídky organizovat celý tým, dohlíží na chod příprav, zvedá hovory a rozdává úkoly, aniž by se přestala usmívat. Zapisovaly jsme si do paměti každé krásné anglické slovíčko, které použili návrháři, když popisovali své nové kolekce. Byla to pro nás pořádná dávka motivace k vlastnímu rozvoji.Zlatá horečka blogování.
Okolo roku 2013 začaly blogy získávat na popularitě. Zpětně tuhle dobu snad sázkou nazýváme „blogerskou zlatou horečkou“. Jak už jsme zmiňovaly několikrát, hlavní inspirace přicházela ze zahraničí, ze Západu. Jen vždy s malým zpožděním dvou nebo tří let. Blogy se v Česku konečně dostaly k širší veřejnosti. Začali nás zvát do časopisů. Buď s námi dělali rozhovory (ve kterých jsme už byly trochu opatrnější a poučenější), nebo nám nabízeli, abychom s nimi nafotily „fashion story“. Braly jsme to jako jednu z dalších velkých příležitostí a měly radost, že to, co děláme, někomu přijde natolik zajímavé, aby o nás napsal v tištěném časopise. Podobné nabídky jsme neodmítaly.
Objednala si ho jedna značka zubní pasty jako product placement a Lucka v luxusním hotelu v nádherných šatech a s perfektním večerním líčením pózovala s tubou pasty a kartáčkem.No vážně! Netušíme, kdo to vymyslel. A pomohlo to k větším prodejům zubní pasty? Asi moc ne...Občas se nás ptáte, jestli bychom něco z naší blogové minulosti udělaly jinak, nebo zda něčeho nelitujeme. Jsme si však naprosto jisté, že ne, protože každá tahle zkušenost nás něco naučila. Tehdy bylo načase naučit se říkat „NE“. A upřímně? Byla to jedna z těch nejtěžších věcí, které jsme kdy musely zvládnout. Tehdy jsme si ale taky uvědomily, že musíme znát a hájit svou hodnotu. Musely jsme si začít vybírat, za co nám stojí vyměnit svůj čas, energii a ve finále i svoje jméno. Učily jsme se nenechat sebou zametat amít pod kontrolou své hranice.
Mediální scéna se začala postupně měnit. Už tu nebyly jen blogy, ale na síle nabíraly taky sociální sítě. Kdokoli mohl jednoduše na internet přidávat vlastní příspěvky, bez kontroly šéfredaktorůči editorů. Největší výhodou blogera bylo (a pořád ještě je), že se s ním sledující dokáže ztotožnit, protože zná i další aspekty jeho soukromého života než jen názor na jeden konkrétní produkt. Ví, co studuje, jaké má koníčky, co se mu líbí za hudbu nebo třeba jaké čte knihy. Vybere si ho, protože je mu podobný. Udělá si zněj takového virtuálního kamaráda nebo kamarádku. Proto tomu, co bloger doporučí, mnohem více věří a nechá se jím ovlivnit.
Jestli nám v předchozích letech přišlo pár nabídek na spolupráci, tak teď se s nimi roztrhl pytel. Každý den se nám jimi plnila e-mailová schránka. Občas firmy chtěly jen naši adresu. Střídali se u nás kurýři, kteří nám vozili různé dárky odznaček. Některé jsme si předem odsouhlasily, jiné nám chodily naprosto neohlášeně. Možná se vám to zdá jako sen– dostávat tolik věcí zadarmo. Nám to tak ze začátku taky připadalo. Než jsme se zase poučily, že NIC NENÍ JEN TAK ZDARMA, a naše radost začala postupně opadávat.Máme v povaze potřebu zavděčit se a splnit očekávání ostatních. Ta rovnice nám začala být rychle jasná. Když nám někdo poslal produkt, věděly jsme, že za něj očekává článek na blogu. Samozřejmě nám ale nevyhovovalo všechno, co jsme dostaly, nebo se nám to ani nehodilo na blog. Často šlo o kosmetiku a my si ani nemohly vybrat odstín, natož nějak ovlivnit, kdo a co nám konkrétně pošle. Naše adresa prostě kolovala mezi členy marketingových a PR agentur a my najednou cítily nepříjemný tlak, který na nás vyvíjeli. Nechtěly jsme být nevděčné, ale obsah byl pro nás vždycky na prvním místě. Taky jsme věděly, že když blog zahltíme recenzemi na všechny možné produkty, úplně tím otrávíme naše čtenáře. Pamatujete na ty negativní komentáře z roku 2010? V minulosti jsme si už vyzkoušely, že stačilo pár podobných zmínek, a už byl oheň na střeše.
Rtěnka zadarmo nás nejdřív potěšila, ale co jsme měly dělat s pátou, a co teprve s desátou? To nám přišlo akorát jako plýtvání.Vyzkoušely jsme si to naše „NE!“. A od té doby si necháváme zasílat jen produkty v rámci předem domluvených spoluprací. Ty, které nás opravdu zajímají, chceme je vyzkoušet a až poté se svobodně rozhodnout, zda se o nich na blogu zmíníme, nebo ne.Náš obsah chceme vytvářet my samy a nechceme, aby nám někdo jiný diktoval, co a o čem budeme psát. Myslíme si, že jsme se zkušenostmi naučily v tom všem kličkovat a najít potřebnou rovnováhu. Komerční spolupráce nás sice částečně živí, ale zároveň má hodnotu pro naše sledující, náš obsah i pro firmu, kterou se rozhodneme podpořit. Ale o tom vám povíme víc později.
12.6.2020