Bhútán – kolo, hory, penisy, štěstí
Tomáš Weiss
Když nepíše, jezdí na kole. Tereza Boučková (1957) napsala svůj první cestopis. Z jeho názvu je zřejmé odkud – Bhútán, má láska. Pokračuje v něm vlastně v popisování svých životních zážitků – tedy v něčem, co je jí jako autorce nejvlastnější.
Tu cestu do malé asijské země podnikla v listopadu 2019. Zatímco se tady připomínalo výročí Listopadu 89, tahle chartistka, která mohla za komunistů pracovat maximálně jako uklízečka, balička, pošťačka, nebo domovnice, jakoby se rozhodla před oslavným mumrajem utéct co nejdál. Původně prý chtěli s manželem jet jinam, ale pracovnice agentury Adventura je navedla na Bhútán. A tak vytvořili osmičlennou výpravu (osmička je v Asii šťastní číslo) a odletěli i s koly do země, která je proslulá svým ultra-obezřetným přístupem k turistice.
Kniha je chronologickým deníkem cesty. A tak začíná odletem z Prahy a po několika přestupech přistáním na jednom z nejnebezpečnějších letišť světa v Para. Letadlo tu musí klesnout mezi hory na kraťoučkou přistávací dráhu. Od hor ho dělí pár desítek metrů z obou stran a navíc – nefunguje tu díky všemožným odrazům signálu spolehlivě navigace, takže na světě existuje jen pár pilotů, kteří mají povolení tady ručně přistávat. Pro spisovatelku, která nesnáší létání opravdu lahůdka úvodem.
Jsme na začátku cestopisu nadšenecké české skupiny, která projede Bhútánem od západu na východ. Uvidí na vlastní oči zemi, kde se kvalita života poměřuje hrubým domácím štěstím (HDŠ), kde příroda a místní chudě žijící obyvatelé mají přednost před komercí a rukou trhu, kde donedávna nebyl internet ani televize, kde se nesmí kouřit (turisté jsou výjimkou a místní si mohou tu a tam o povolení zakouřit si požádat – a dovézt si cíga z Indie, kde je úterý vyhlášeno dnem bez alkoholu, kde je bezplatné zdravotnictví a kde jsou chráněni psi, krávy a jeřábi černokrcí. A kde můžete v chrámech, na domech i v obchůdcích narazit na penisy – kreslené, vyřezané, vymodelované, nejrůznějších barev a velikostí. Protože penis je tu něco posvátného – místní láma s ním kdysi vypíchl oči démonce a zachránil tak Bhútán – no pak pochopitelně jde o plodnost a sexuální potěchu, která k pocitu štěstí patří, no ne?
Kniha, plná informací a cestovatelských zážitků od výjezdu do nejvyššího sedla- téměř 4000 m. n. m. – až po vydatný cestovatelský průjem, má i svůj intimnější autorčin rozměr. Na cestě se smiřuje s nedávným úmrtím matky, která leta trpěla Alzheimerovou chorobou, při návštěvě chrámu, kde ženy prosí o požehnání otěhotnění vzpomíná na vlastní trápení s letitou neplodností (pamatujete na Rok kohouta a film Smradi– dvě adoptované romské děti a nakonec i dítě vlastní) nebo přemýšlí nahlas i o partnerství a souboji ženy s přibývajícími roky.
Je evidentní, že Bhútán spisovatelku okouzlil. Jak je to ve skutečnosti se štěstím místních Bhútánců těžko říct – turistova optika může zkreslovat – ale Boučkové zápisky dokumentují, že ona na téhle výpravě něco hezkého a osobně důležitého zažila. A s chutí to sepsala. Můžeme tak do nesnadno přístupného Bhútánu alespoň nahlédnout. Talkové je kouzlo cestopisu – kupodivu i ve 21. století.
8.6.2020
