Cikán musí být Cikán, jinak by ho Pánbůh potrestal!

Tomáš Weiss

Lidia Ostalowska(* 1954) je polská reportérka. Před rokem 1989 působila krátce jako novinářka, po vyhlášení výjimečného stavu nesměla publikovat. Stála u zrodu prestižního deníku Gazeta Wyborcza a jeho reportážního oddělení. Dnes patří k okruhu autorů tzv. školy polské literární reportáže (Kapuściński, Krallová, Tochman, Szczygieł, Smoleński). K hlavním tématům jejích knih patří "vyloučení" - Romové nebo sociálně slabí.

Pro Romy je cesta jako škola. Limalo vychodil osm tříd a pořád se učí: ve vlacích, v autobusech, na zastávkách, v kavárnách, na úřadech i v obchodech. Hovoří. Stává se obchodníkem, novinářem, diplomatem, pracovníkem muzea, pašerákem nebo profesorem. Aby se nenudil a aby se co nejvíce dozvěděl. Občas se ve svých vlastních lžích zamotává a je z toho hádka. To nic není, protože v ní se přece skrývá vzrušení, hněv, riziko a strach. Než se Limalo dostal do Comăna de Jos, učil se. Ţigani – rumunsky Cikán. Tupec, primitiv, podvodník, smraďoch, idiot, lupič a flákač. Nadávka. Rom je rumunsky rom. Je jich tu dva a půl milionu. Osmdesát procent žije v bídě; více než polovina dospělých nemá práci; více než polovina jsou analfabeti; více než polovina dětí nechodí do školy; každé třetí dítě umírá. Romové mají plná občanská práva, svou střední třídu, soukromé rádio, nakladatelství a své zástupce na úřadech a ministerstvech i v parlamentu a padesát sdružení. ROM – zkratka názvu „Romania“ v pase. Byla zavedena před dvěma lety. Rumuni protestovali. Romové taky. Požadovali, aby se slovo „rom“ změnilo na „rrom“. Kdysi se říkalo, že Ceauşescu je Rom. Později se to říkalo o prezidentovi Iliescovi. Tři čtvrtiny Rumunů přiznávají, že Romy nenávidí. Od roku 1989 se odehrálo třicet sedm etnicky motivovaných střetů. Zemřelo třináct Romů. Kolik Rumunů přišlo k úhoně – nevíme.

Cesta je škola. Teď se na cestu vydal Daneček. Košile, mokasíny, kalhoty zašité růžovou nití a marky strýčka Gocy, to je všechno, co si vzal. Hlídá si svého mistra. Limalo: „Skoč pro pivo, doběhni pro cigára.“ A Daneček letí a hned je zpátky. Limalo je naštvaný: „Chovám se k němu povýšeně a jemu to vůbec nevadí.“

V Polsku chce Limalo z Danečka udělat chlapa.

Ale nejdřív se tam musí dostat. Jedou do Făgăraşu. Banka: počítají peníze, část si vymění na rumunské lei. Pošta: telefonáty. Hned vedle pošty je bazar. Zrovna je otevřeno, před bránou stojí zaprášené dacie a vozy. Mezi normálními koňmi je i jeden, který patří Romovi – má na ohlávce červené ozdoby. Limalo se snaží procpat davem. Jsou vidět barevné košile a červené sukně. Většinou začíná rozhovor takto:

„Buďte zdrávi! Z jakého cikánského kmene jste?“

Tyhle pozná podle barev: Kalderaši. Pak se mluví o rodech a hledají společní známí.

Daneček mlčí, Limalo mluví a mluví. Když se rozejdou, vysvětluje: „Znám je z Polska. Tihle Cikáni mi dluží pár marek. Domluvili jsme se, že se potkáme za tři dny.“

Restaurace. Limalo si objednává řízek, Daneček rybu. Ale nepozorný číšník se spletl. Daneček se nejistě dívá na příbory, protože vidličkou a nožem nikdy nejedl, a vybírá si vidličku. S pusou plnou vepřového říká:

„Ta ryba nemá kosti! Je lepší než maso.“

V tak chudých vesnicích, jako je Comăna, se jí dvakrát denně. Ráno hustá kaše z kukuřičné mouky – mămăliga a navečer fazolová polévka. V létě ještě paprika a rajčata, v zimě uzený bůček z prasat zabitých na Vánoce. A občas i slepice.

Ulice ve Făgăraşu. Daneček stojí jako přikovaný, ukazuje prstem: „Černoch!“

Hotel. Stříbrné květiny na růžovém pozadí – tapeta nebo malba? Daneček hladí stěny, prohlíží si bílý nábytek a topení, zkoumá lak na podlaze. Volá na Limala z koupelny a ptá se, co má dělat ve sprše. Limalo mu nařizuje, aby si vypral košili. Daneček ji poslušně drbe, pak vezme podané ramínko a chce košili přehodit přes tyčku, na kterou se věší kalhoty. Limalo ho zlostně opravuje:

„Takhle ne!“

Daneček ramínko otočí a dělá totéž.

Transylvánie: studená rána, hory v mracích a řeky – ženy perou pomocí tlouků, cesty – povozy na dřevěných kolech s kovovými obručemi, vepři a dobytek. Domy z kravského lejna, z kamenů a cihel oplácaných hlínou. Políčka jako zahrádky.

Nová rumunská zkušenost – vlastnictví. Večer pole hlídá občanská hlídka, aby nezmizela ani palice kukuřice.

Romský osud – útěk. Kdysi před vyhnanstvím, šibenicí a hranicí, dnes před hladem. Do Bukurešti, ale to je ještě blízko. K hranicím. Přes Ukrajinu, Maďarsko, Česko, Slovensko a Polsko do Německa. Do Francie a Itálie. Do Skandinávie a Švýcarska. Jako tehdy, po zrušení nevolnictví, i teď hordy rumunských Romů zaplavují Evropu. Padla berlínská zeď, ve Varšavě a v Praze jsou volby, Sovětský svaz neexistuje. Ale oni o tom nic nevědí, třesou se v hadrech na velkoměstských chodnících. A když pozdvihnou oči, vidí neony.

Limalo: „Ti rumunští Cikáni tu jsou úplně ztracení. Občas vězí až po uši v blátě a právě v tu hodinu, v tu minutu ke mně vztahují ruce. Mám je snad zašlápnout ještě hlouběji? Buď je v tom blátě nechám, nebo je – když můžu – vytáhnu. A ne vždycky za peníze. Pánbůh to všechno vidí.“

23.8.2016