Žádná iluze, prostě kouzla
nakl. Argo
Nebývale úspěšný románový debut Erin Morgensternové s podmanivou magickou atmosférou sleduje v několika dějových liniích a časových rovinách nebezpečnou hru dvou kouzelníků, v níž jsou v sázce životy jejich učedníků. Co když ale cirkus, jenž má být jevištěm nemilosrdného souboje, k sobě Celii a Marca připoutal mnohem víc, než by si jejich mistři vůbec dokázali představit?
Ukázka:
NEOČEKÁVANÁ ZÁSILKA
NEW YORK, ÚNOR 1873
Muž, v programu uváděný jako kouzelník Prospero, dostává přes divadelní kancelář nepřeberné množství korespondence, ale tohle je první obálka, v níž mu přišel dopis na rozloučenou, a je také první, kterou obdržel pečlivě připnutou na kabátek pětileté holčičky.
Právník, který ji do divadla přivádí, odmítá přes ředitelovy námitky podat vysvětlení, dotkne se krempy klobouku a s pouhým pokrčením ramen dívenku co nejrychleji opouští.
Ředitel divadla pozná, pro koho je děvče určené, aniž by musel obálku otevírat. Jasné oči, které hledí zpod hustých, nepoddajných hnědých kadeří, jsou menší a širší verzí očí kouzelníka Prospera.
Vezme ji za ruku a její prstíky se mu volně svezou z dlaně. Kabátek si odmítá svléknout, třebaže v divadle je horko, a na dotaz proč pouze neoblomně zavrtí hlavou.
Ředitel holčičku odvede k sobě do kanceláře, protože neví, co jiného si s ní počít. Posadí ji na nepohodlnou židli pod řadou zarámovaných plakátů na představení, která už proběhla, mezi krabice s lístky a stvrzenkami, a ona ani nedutá. Přinese jí šálek čaje s jednou kostkou cukru navíc, ale nápoj zůstane na desce stolu a vychladne, aniž se ho dotkla.
Dívka se na židli nehýbá, dokonce se ani nevrtí. Má ruce složené v klíně a je naprosto tichá. Pohled upírá dolů a míří jím na boty, kterým chybí jen kousek, aby dosáhly na podlahu. Na jedné špičce je maličké odřené místo, ale tkaničky jsou zavázané na dokonalé mašle.
Zapečetěná obálka visí na jejím kabátku z druhého knoflíku odshora až do chvíle, kdy dorazí Prospero.
Zaslechne ho ještě předtím, než se otevřou dveře, jeho těžké kroky se rozléhají po chodbě a jsou v naprostém protikladu k uvážlivým krůčkům ředitele, jenž se mezitím několikrát vzdálil a znovu se vrátil, potichu jako kočka.
„Přišla vám i jedna… zásilka,“ řekne ředitel, když otevírá a uvádí ho do přeplněné kanceláře, načež se vytratí, aby se mohl věnovat dalším divadelním záležitostem, a také proto, že nemá chuť stát se svědkem toho, co nadcházející setkání přinese.
Kouzelník se štůskem dopisů v jedné ruce a v černém sametovém plášti, jejž lemuje křiklavě bílé hedvábí a který v kaskádách přepadává za ním, přejíždí kancelář pohledem a očekává nějakou krabici zabalenou do papíru či dřevěnou bedýnku. Teprve když ono děvčátko vzhlédne a zadívá se na něj jeho vlastníma očima, uvědomí si, k čemu se slova ředitele divadla vlastně vztahovala.
V bezprostřední reakci na setkání s dcerkou kouzelník Prospero prostě utrousí: „Krucinál.“
Děvčátko svou pozornost zaměří znovu na špičky vlastních bot.
Kouzelník za sebou zavře dveře, štůsek dopisů upustí na desku stolu vedle šálku čaje, který nabídl holčičce ředitel, a podívá se na ni.
Strhne jí obálku z kabátku tak, že špendlík dál pevně drží na knoflíku.
Obálka je sice nadepsaná pseudonymem a adresou divadla, ale v dopise ho pisatel oslovuje „Hectore Bowene“, jeho vlastním jménem.
Přehlédne obsah psaní, ale ať si autor přál zanechat jakýkoli citový dopad, naprosto selhal. Kouzelník se pozastaví jen nad jedinou skutečností, které přikládá váhu: že toto děvče, jež teď
zůstane v jeho péči, je nade vši pochybnost jeho vlastní dcera a že se jmenuje Celia.
„Měla ti dát jméno Miranda,“ uchechtne se směrem k děvčátku muž známý jako kouzelník Prospero. „Řekl bych, že nebyla tak chytrá, aby ji to napadlo.“
Děvčátko se na něj znovu zadívá. Tmavé oči pod lokýnkami se přimhouří.
Šálek na stole se začne třást. Klidná hladina se najednou zčeří a glazurou projedou chvějící se prasklinky, načež se nádoba rozpadne na střepy květovaného porcelánu. Studený čaj vyplní podšálek, překape na podlahu a na leštěném dřevě po sobě zanechá lepkavé cestičky.
Kouzelníkovi zmizí úsměv ze rtů. Zamračeně pohlédne zpátky ke stolu a rozlitý čaj začne prosakovat z podlahy opět nahoru. Popraskané, rozbité úlomky se zvedají a formují se kolem tekutiny, dokud šálek není znovu v celku a do vzduchu z něj nestoupají jemné spirály páry.
Děvče hledí na šálek s vytřeštěnýma očima.
Hector Bowen vezme do ruky v rukavici obličej své dcerky, podrobí zkoumání její výraz, pak ji pustí a jí po jeho prstech zůstanou na tvářích dlouhé rudé skvrny.
„Mohla bys být zajímavá,“ řekne. Dívka neodpoví.
V nadcházejících týdnech se ji několikrát pokusí přejmenovat, ale ona na jiné oslovení, než je jméno Celia, nereaguje.
O několik měsíců později, jakmile se kouzelník rozhodne, že je připravená, napíše svůj vlastní dopis. Nepřipojí k němu žádnou adresu, ale psaní se navzdory tomu bezpečně dostane na místo určení, za oceán.
