Hanební parchanti pro dospívající
nakl. Argo
Blonďatá, modrooká Sara se má skrýt všem na očích v elitní internátní škole pro dcery nacistických pohlavárů a vydávat se za jednu z nich. Musí se skamarádit s dcerou vědce vyvíjejícího bombu schopnou zničit celá města a dostat se k tajným plánům na její výrobu. Sara svou roli árijské dívky oddané Vůdci hraje skvěle, přestože žije v neustálé hrůze z odhalení. Matt Killeen: Sirotek, bestie, špiónka
Ukázka:
kapitola 1
28. srpna 1939
Konečně auto zastavilo. Sara s námahou otevřela oči, zamrkala, aby zaostřila pohled, a vykoukla ze svého úkrytu pod palubní deskou na straně spolujezdce. Matka seděla na místě řidiče bezvládně předkloněná, s hlavou na horním oblouku volantu, a dívala se skrz jeho příčle přímo na místo, kde se krčila Sara. Oči měla skoro stejné jako vždycky, velké a krásné. V jejich rozšířených zorničkách se Sara málem viděla. Ale teď byly podivně zamžené. Matka už byla někde jinde, Sara k ní natáhla ruku, ale vtom jí na dlaň ukáplo cosi horkého a ona rychle ucukla. Dlaň měla jasně rudou, prsty bílé.Lauf, dumme Schlampe!
Ačkoli matčiny rty zůstávaly bez pohnutí, Saře zazněl v hlavě její hlas. Měla ucpaný nos a pálily ji oči. Bolest zastírala každou myšlenku jako hustá mlha. Pak to uslyšela znovu.Lauf! Utíkej! Ještě jednou se podívala na matčinu tvář, právě ve chvíli, kdy její čelo sklouzlo z vršku volantu. Dokořán otevřené oči se teď upíraly na podlahu. Lauf. Tak utíkej. Saru napadlo, jestli ten hlas nepatří jí samé. Pootočila kličkou, ale dveře se ani nehnuly. Zkusila to ještě jednou. Maličko povolily, ale musela se do nich opřít vší silou, jako by se zvedaly do kopce. Zakrvavená dlaň jí klouzala. Otřela si ji o kabát a znovu zabrala. Když se zapřela proti dveřím ramenem, povedlo se jí otevřít je úplně.
Do auta se vlilo studené večerní světlo. Sara se vyškrábala ven. Mercedes zajel do příkopu u silnice a předkem se zaryl do plotu jakéhosi skladiště. Sara se ohlédla do auta a teprve teď uviděla, co kulka udělala s týlem matčiny hlavy. Spolkla vlnu nevolnosti, která se jí drala do krku, zatímco se dveře zhouply a zabouchly, ale nic dalšího necítila. Teď ještě ne. V uších jí zněl rychlý a hlasitý tlukot vlastního srdce, vzduch ji štípal do nosu. Na krku vnímala horkost. Vojáci z kontrolního stanoviště kdesi za ní právě vbíhali do zatáčky, kterou se s matkou před chvilkou prohnaly, těsně před tím, než třeskl výstřel. Doléhaly k ní odtamtud hlasy, křik a dusání nohou na asfaltu. Rozštěkali se psi. Blížili se. Kam teď ? Co teď ? Lauf.
Sara se vrhla na teplou kapotu a přelezla přes ni k otvoru, který předek auta prorazil v plotu skladiště. Do dlaní a kolen ji řezaly střepy z čelního skla. Sklouzla mezi husté šlahouny ostružin a po čtyřech se změtí třísek, trnů a rozbitého skla proplazila na druhou stranu. Neohlížej se. Běž dál. Té bolesti v dlaních a kolenou si nevšímej. Lauf.
Nechala se vést hlasem burácejícím v její hlavě a prolezla dírou v plotě. Byl to její hlas? Matčin? Na tom nezáleželo. A teď na nohy. To je ono. Lauf, lauf, utíkej, utíkej. Rozběhla se do uličky mezi dvěma starými budovami. Zpod nohou jí odletovaly kusy bahna rozmáčeného vodou z přetékajících okapů. Zvedla pohled ke střeše, k rezivějícím žlabům ucpaným listím. Byly dobře dva metry vysoko. Až moc vysoko. A moc chatrné. Jenže tahle stísňující ulička se táhla do nedohledna a za sebou slyšela blížící se psy.
Tak tam vylez, dumme Schlampe.Neříkej mi tak. Vždyť se tak chováš. Co jsi to za gymnastku? Židovská gymnastka. Taková, co nesmí závodit. Jestli sebou nepohneš, bude z tebe mrtvá gymnastka. Jsi čilá? Zbožná? Veselá? Volná? Sara se bezděky rozesmála, když uslyšela tohle staré heslo. Co by si asi Jahn, otec gymnastiky, pomyslel o tom, že se jeho slovy povzbuzuje Židovka – Deutschlands Unglück, neštěstí Německa? A tak si při běhu poskočila, bez ohledu na ztuhlá lýtka, bolavý krk a obavy, že uklouzne. „Frisch, fromm, fröhlich, frei,“ zopakovala si – čilá, zbožná, veselá,volná − a pak se vymrštila do vzduchu a obratně se zachytila z obou stran okapu. Kov naříkavě skřípal, když se zhoupla doprava a vyšvihla se vzhůru, ale dopadla na střechu z vlnitého plechu, až to žuchlo, chvíli klouzala dolů a zastavila se těsně na okraji střechy. To koukáš, Trudi Meyerová. Za tohle si tu tvou zlatou medaili rozhodně zasloužím, danke.
Zůstala bez hnutí ležet, pohled upřený na nekonečnou tmavnoucí stříbrnou oblohu, a vítězoslavný pocit se začal pomalu vytrácet stejně jako světlo na západě. V břiše jí po něm zůstal ledový balvan. Jestli se jí nepovede zklidnit dech, uslyší ji. Vybavila si poslední pohled do mercedesu a rychle tu vzpomínku zaplašila. Zastrčila ji do pomyslné krabice a přiklopila víko. Dívala se do prázdnoty nad sebou a naslouchala. Kromě svého prudkého oddechování slyšela štěkot psů. Křik se přibližoval. Doléhaly k ní tlumené kroky, jak některý z vojáků procházel mezi budovami. Nezněly ale natolik jasně, aby dokázala odhadnout, jak je daleko, a navíc pořád hlasitě oddechovala, až moc hlasitě. Odpočítala dvě vteřiny, naposledy se dlouze nadechla a pevně zavřela ústa. Všimla si, že v místě, kde je obloha nejtmavší, rozeznává první hvězdu. A zjistila také, že není schopná dýchat nosem, takže stačilo držet rty u sebe.
Kroky, přímo pod ní. Hvězda. Nebo planeta. Není to Venuše? Nohy se zastavily. Planeta. Hvězda. Slyšela nějaký pohyb, cosi tvrdého škrábalo o cihlovou zeď. Okap zaskřípal. Tlak v hrudi byl čím dál větší a nepříjemnější. Doléhal k ní čísi hlasitý dech a drhnutí těžkých bot o cihly. Tlak se stupňoval a s ním i bolest, a také nutkání vyskočit na nohy a utéct. Pomalu, pomaličku otočila hlavou a spatřila, že hranu okapu svírají tlusté špinavé prsty. V duchu se dala do křiku. Nejradši by otevřela pusu a rozkřičela se na celé kolo. Bylo to k nevydržení.
Vtom cosi ostře luplo a následoval zvuk trhající se látky a výkřik. Okap, špinavé prsty i těžké oddychování zmizely v rachotu padajících trosek. Pak se ozvaly nadávky. Pokřik. Hvízdání. Smích. Doznívající kroky. Ticho. Vzdálený štěkot. Sara otevřela ústa a nechala vzduch vyrazit z plic ven. Hltavě vdechovala chladný vzduch. Ramena se jí zvedala a klesala, pořád dokola, nebyla schopná je zastavit. Potichu se rozplakala. Sara byla přebornice ve schovávané. V lepších dobách, když si ještě směla hrát s ostatními dětmi, ji vždycky našli až jako poslední, dlouho poté, co ostatní hra přestala bavit a šli dělat něco jiného.
A tak ležela, sledovala, jak na obloze vyskakují hvězdy a jejich světlo postupně sílí, a poslouchala zvuky rozléhající se mezi nakládacími rampami. Ještě pořád bylo slyšet psy, vojáky a křik, sice v dálce, ale pořád tady, jako když po domě pobíhaly ostatní děti a volaly ji. Takže tu teď budeš jen tak ležet? ostře se ozval ten povědomý hlas. Čekám, až bude tma.
Nečekáš, ty prostě nevíš, co máš dělat, vysmíval se. Sara pootočila hlavou. Viděla jeřáb a lodní komín. V pozadí se do nadcházející noci rozplývalo ohromné Bodamské jezero. Na opačné straně se pod ní rozprostíraly střechy přístavu Friedrichshafen, tak daleko, že ji ani ze vzdálených kostelních věží nemohl nikdo spatřit. Přímo pod nohama ji temnýma, opuštěnýma a napůl rozpadlýma očima sledovala chátrající budova skladiště. Byla v bezpečí. Lepší schovávačku si v tuhle chvíli nemohla přát. A pak co? Židovka bez dokladů a bez peněz, uvíznutá v německém přístavu.
Sara si těchhle svých připomínek nevšímala. Nebo matčiných, pokud to k ní promlouvala ona. Budoucnost neexistovala, byla jen přítomnost. Matka je dovezla sem, to znamenalo, že musela mít nějaký plán, jak se přívozem nebo soukromou lodí dostat do Švýcarska, do bezpečí, kde by jim nehrozilo bití, hlad a nadávky. Jenže s tím vším byl konec. Pokud vůbec nějaký plán měla. Už celá léta nebyla matka schopná cokoli zařídit a dotáhnout do konce. Žádný div, že to skončilo katastrofou a ona je mrtvá… Sara tu myšlenku zahnala zpátky do své tajné krabice. Všechno to bylo ještě příliš čerstvé, stejně jako její bolavý nos.
Zpočátku byla tajná krabice v nitru její hlavy úplně maličká, jako některé z pouzder, ve kterých matka schovávala drahocenné šperky. Až v posledních šesti letech, od doby, kdy se k moci dostali národní socialisté, obvykle neměla čas bát se nebo zuřit, a tak si všechna ponížení a nespravedlnosti pečlivě schovávala dovnitř. Byl to způsob, jak se zbavit strachu a zlosti. Krabice ale za tu dobu nabyla rozměrů cestovního kufru, lak na jejím povrchu se odfoukl a oprýskával, dřevo zezelenalo a mosaz zašla. Obsah se dral zpod víka ven a skapával po stěnách dolů. Nejhorší ovšem bylo, že se občas přistihla při představě, že se v tuhle krabici sama mění a že všechno, co do ní uložila, celý její obsah se teď přelévá uvnitř jejího těla, zhmotňuje se a jednou ji sežere zaživa. Srdce jí už zase bušilo jako o závod. Aby se uklidnila, představila si, že je to doopravdy jen hra na schovávanou. Byla zalezlá v komůrce pod schody, schovávala se za pověšeným zimníkem, a dveře, které nechala otevřené, děti sváděly, aby jen letmo nakoukly dovnitř a šly dál. Byla neviditelná, nezranitelná. Vyčkávala.Únava vycítila, že přišla její chvíle, a obtočila kolem ní paže. Pod soumračným nebem, na mechem porostlých hřebenech Saru přemohla dřímota.
překlad Dominika Křesťanová
28.5.2020
