Renesance je v jistém smyslu mládí našeho dnešního světa - rozhovor s Jiřím Pelánem
Tomáš Weiss
Vyšlo dílo, jehož první koncepci připravil před šedesáti lety Václav Černý. Rozpracované antologie Italská renesanční literatura se po letech ujal romanista a profesor Karlovy univerzity Jiří Pelán. Doplnil další jména, dopřekládal ukázky, napsal studii, dopracoval a doladil celou koncepci. Tohle je nejen zalátání jedné obrovské díry v české překladové literatuře, ale zcela jistě jeden z nakladatelských činů roku.
Mohl byste prosím ve stručnosti popsat, jak celý projekt specializované antologie vznikl a jak jste se stal, spolu s legendou české romanistiky Václavem Černým, jejím spolutvůrcem?
Ta historie je dlouhá. Černý připravoval svou antologii od roku 1956 pro nakladatelství Naše vojsko. To mělo tehdy slušnou beletristickou redakci a prestižní ediční řadu Svět, orientovanou na starší světovou literaturu. Dohodl podobu svazku, vybral překladatele a práce se rozběhly. Překlady měly být hotovy do října 1957. Většina překladatelů však termín nedodržela a nad Naším vojskem se začaly stahovat mraky. Nakonec mu byla nadřízenými orgány odebrána gesce na beletrii, jeho program byl omezen na vojenskou problematiku a projekt antologie z renesanční literatury byl odepsán. Nedokončený rukopis našel po desetiletích v Černého pozůstalosti italský bohemista Alessandro Catalano. O vydání jsme uvažovali už na počátku tohoto tisíciletí, ale nebylo to průchodné: u některých překladů jsme nedostali autorská práva. Vrátil jsem se k tomu projektu až po letech, poté co o něj projevilo zájem nakladatelstvím Karolinum, a nejenže bylo ochotno se do toho pustit, ale souhlasilo s novou koncepcí, která ve mně do té doby dozrála – rezignovat na zcela pietní přetisk a rukopis zrevidovat a rozšířit. V této podobě publikace v dubnu opravdu vyšla.
Na tak rozsáhlém úkolu nebylo možné pracovat sám. Václav Černý měl svoje spolupracovníky (např. Petr Kopta, Emanuel Frynta, Jan Zábrana….) Koho ze současných romanistů jste do svého týmu povolal vy?
Já jsem původně chtěl do textu zasahovat co nejméně, ale byla to trochu iluzorní snaha. Kniha prostě nebyla hotova a bylo ji třeba nejen dopřeložit, ale místy i dopsat. Černý byl samozřejmě limitován rozsahem a leccos tu chybělo (například latinský humanismus); to bylo možno díky velkorysosti nakladatelství Karolinum napravit. Rozšíření a celkovou restrukturaci rukopisu jsem provedl sám, pokud jde o doplnění překladů, částečně bylo možné použít ty, které vznikly v posledních desetiletích, ale většinou šlo o nové texty, jež byly překládány poprvé. Mladí odborníci (Jan Herůfek, Libor Kysučan, David Sanetrník) mi pomohli hlavně s latinskými filozofickými texty (ale sám jsem se do té latiny taky pustil).
Dvoudílná antologie má 1260 stran a představuje cca 100 autorů. Na jedné straně jsou v ní autoři jako Dante a Boccaccio, na druhé ale také autoři jako Machiavelli nebo Savonarola. Jaký byl klíč k tomu, kdo ano a kdo už ne?
Už Černý vybíral skutečně nejvýznamnější a nejreprezentativnější zjevy. Osobnosti, jež přibyly v rozšířené verzi, jsou hvězdy stejné velikosti a pořád ještě představují intelektuální a tvůrčí vrcholy tohoto období: Valla, Poggio Bracciolini, Manetti, Ficino, Pico, autor Hypnerotomachie Polifili, Scaligero, Castelvetro, Leone Ebreo, Pomponazzi, Giovio, Cardano… Renesance byla úžasná doba: máte pocit, že se v Itálii tenkrát každý rok narodil génius. Když to nebyl básník, byl to malíř, architekt, vědec nebo politik. Pokud jde o literaturu, byla to také doba, kdy se naprosto zásadně proměnil – rozšířil se a obohatil – žánrový systém. Výběr sledoval v zásadě tato dvě hlediska: volit skutečně jedinečné osobnosti a význačné zástupce starých i nových žánrů.
Jak konkrétně je v knize každý jednotlivý autor zachycen?
To je dobrá otázka. Už Černý se rozhodl prezentovat zvolené autory relativně široce, a pokud to bylo možné, integrálními texty. Takto jsem postupoval i já. Antologie není čítankou „úryvků“, ale je vskutku souborem „textů“. Medailony, jež tyto texty uvádějí, je sice zasazují do kulturně historických souvislostí, ale nepředepisují čtenáři, co z nich má vyčíst. Myslím, že každý si nad těmito texty může vytvořit svůj vlastní obraz italské renesance.
Jací autoři jsou z těch, se kterými se český zájemce v antologii může v českém překladu setkat vůbec poprvé, těmi, na které byste rád zvlášť upozornil a kteří by si zasloužili z nejrůznějších důvodů další překlady a větší obecné povědomí?
Hrubým odhadem přináší antologie asi z osmdesáti procent texty, jež dosud v češtině nebyly k dispozici. A jak už řečeno, jsou to texty zcela mimořádných básníků a prozaiků, kteří by si tudíž vesměs zasloužili individuální překladatelskou pozornost. Ta desiderata se ovšem týkají i autorů, o nichž se domníváme, že je známe: v antologii si lze přečíst například partie z Dantovy Hostiny, Petrarkových Triumfů, Ariostových Satir, Tassova Amynty; nic z toho dosud nebylo přeloženo. Ale mám-li uvést alespoň ta nejkřiklavější manka: Pico della Mirandola, Ficino, Leone Ebreo, Francesco Guicciardini – historik a politický myslitel téhož formátu jako Machiavelli – , Cardano, Galileo Galilei…
Ve světě (předpokládám, že v Itálii 100%) jistě podobné antologie existují. Jaký byl důvod pro původní český koncept, když by bylo asi jednoduší nějakou publikaci převzít?
V Itálii jsou jistě k dispozici četné antologie. Jsou ale buď přímo určeny pro školu, nebo představují doplňkovou četbu k výuce. Každá antologie míří do jistého kulturního kontextu, a ten italský je samozřejmě jiný než český. Jak už bylo naznačeno, tato antologie nás mimo jiné upozorňuje na to, komu a čemu se v naší domácí kultuře nedostalo chápavé recepce, co do našeho kulturního povědomí nedoputovalo. A také chtěla – jak už jsem rovněž naznačil – rekonstruovat renesanční žánrový systém. Je to zásadní upozornění na to, že v důsledku husitských válek nás – alespoň v literatuře – renesance minula. Že jsme se v žánrové perspektivě fakticky minuli úplně se vším a že nám z renesance zbyl jen nepříliš výrazný „humanismus“.
Přestože Italská renesanční literatura bude sloužit především jako základní zdroj pro studenty, jaký užitek mohou přinést čtenáři 21. století texty ze 14.-16. století? Čím ho mohou mile překvapit?
Toho je hodně, to ať si každý zodpoví sám. Renesance je v jistém smyslu mládí našeho dnešního světa. Je to doba nesmírné kreativity, doba původního myšlení, doba jedinečného smyslu pro krásu. Doba, která přinesla úctu k individuu a myšlenkovou toleranci. A to jsou dva základní pilíře, na nichž stojí i dnešní Evropa.
U autora původního konceptu antologie Václava Černého jste jako student studoval. Co je to za pocit být spoluautorem s vlastním slovutným profesorem? Bylo snadné s ním třeba nějak polemizovat, upravovat podle posledních poznatků o daném období jeho závěry?
Jak už jsem řekl, původně jsem chtěl rukopis vydat co nejpietněji, ale z různých důvodů to nebylo možné. V mé revizi jsou přirozeně i jisté polemické momenty. Černý je neobyčejně autoritativní hlas, člověk jasně definovaných pozic, a takové osobnosti k polemice vybízejí vždy, ve skutečnosti právě toto patří k tomu nejcennějšímu, co nám odkazují. Interpretace se samozřejmě v čase posouvají, přeakcentovávají, doplňují v detailech, ale to Černý věděl a nic by proti tomu neměl. Své výhrady k jeho pojetí renesance jsem zformuloval v doslovu. Ale ve svém celku je jeho vize italské renesance velmi solidní a stále platná. Černého jsem doplňoval a místy lehoučce korigoval, ale nic jsem neškrtal.
18.5.2020