Miroslav Krobot poprvé knižně

BizzBooks

Jeden z nejvýraznějších mužů české filmové a divadelní scény napsal svoji literární prvotinu. Herec a režisér Miroslav Krobot v prozaické koláži s názvem Nečíst dává nahlédnout do své fantazie, která se vydává do podivuhodných směrů. Kombinací úvah, útržků, povídek i nonsensů putují fascinující postavy i vzpomínky a ukazují osobitý styl nezaměnitelného umělce v novém světle.

Kapitola sedmá - Mariin životopis (ukázka)

DCERA

Máma žila dlouho sama a těžko se smiřovala s  tím,  že  je  najednou  na  někom  závislá.  Ale  sama být nemohla. Jednou jsem ji přistihla, jak ohřívá jídlo, ale zapomněla zapálit plyn. Míchala  jídlo  v  kastrůlku  a  divila  se,  že  je  studené. Když  umřela,  dlouho  jsem  brečela  a  pak  zavolala bratrovi.

SYN

Byl jsem za ní v nemocnici asi čtrnáct dní před smrtí. Přesvědčoval jsem ji, že se musí snažit, aby mohla domů. Že musí bojovat. Ký­vala na souhlas.„Musíš  cvičit,  mami  ...“  Znovu  přikývla.  „Ukaž, jak cvičíš ...?“ Zvedla  ruce  asi  pět  centimetrů  nad  deku  a  asi  pětkrát  je  sevřela  v  pěst.  Měla  přitom  zavřené oči. Chtěla mi vyhovět.

KOČKA

Marie  našla  každý  den  na  prahu  mrtvou  myš. Někdy i dvě. Jednak jsem je chytala ráda, ale  hlavně  jsem  to  brala  jako  výraz  vděku,  protože mě pravidelně krmila. Kdybych se jen tak válela, cítila bych se trapně. Vážila jsem si  toho,  že  na  noc  nemusím  z  bytu  a  můžu  ležet na gauči vedle ní. Pospávala jsem a ona koukala na televizi. Nelitovala  jsem  ji,  že  byla  celé  dny  doma  sama. To mi vyhovovalo. Měla jsem Marii ráda, protože byla hodná. Tohle mohou říct kočky o li­dech jenom zřídka, ale v jejím případě to platilo. Když  jsem  v  požehnaném  věku  zesnula,  Marie  prohlásila,  že  už  v  domě  žádné  zvíře  nechce. Dojalo mě to

.DCERA

Venku  byla  ještě  tma,  ale  máma  seděla  v kuchyni oblečená v kabátu, s kabelkou a ve svátečních botách. Řekla, že musí ke zpovědi, protože  ví  jistě,  že  ten  den  umře  a  musí  se  nutně vyzpovídat. Vysvětlovala jsem jí, že je půl šesté ráno a zpověď domluvím na později podle farářova času. Rozplakala se a chtěla si přede  mnou  kleknout.  Nikdy  jsem  nepozna­la,  jestli  hraje  divadlo,  nebo  to  tak  opravdu prožívá. Nakonec jsem se oblékla, zavolala na faru a zavezla ji do kostela. Poslední dobou těžko rozlišovala, co je prav­da a co sen. Neměla se z čeho zpovídat a byla jsem si skoro jistá, že to bude nějaký nesmysl. Nedělá se to, ale poslouchala jsem. Bylo to hor­ší, než jsem čekala. Máma zapomněla, z čeho se chtěla vyzpovídat. „Kdybyste mě zabil, velebný pane... nemů­žu si vzpomenout... co jsem chtěla...“ Farář ji uklidňoval,  ale  nebyla  k  utišení  a  z  kostela  skoro utekla. Brala to jako těžké selhání a ztrá­tu posledních zbytků důstojnosti. Psychicky na tom byla zle. A k tomu samozřejmě bolesti zad.

KAMARÁDKA

Na procházky jsme chodily asi tak jednou týdně. Obě jsme byly vdovy a znaly jsme se od dětství. Jako malé jsme chodily do cvičení v Národním domě. Měly jsme uniformy s če­pičkou, která měla nad čelem orlí pírko. O Bo­žím těle jsme chodily v průvodu přes dědinu od nejmladších orlíků po nejstarší. Na konci průvodu chodívala hudba. Na túry jsme chodily ke „Kosteléčku“ i ji­nam. Povídaly jsme si. Marie lidi moc nevyhle­dávala, nikdy nebyla moc společenská, ale se mnou chodila ráda. Vyprávěla, že si dá každý den nějaký úkol a ten chce co nejlíp splnit. Nechtěla být nikomu na obtíž, ale myslím, že začala mít výpadky paměti. Dělala si z toho leg­raci: „Držela jsem v ruce papírek s nákupem... a stejně jsem se na poště zeptala na mrkev...“ Smála se tomu, ale já jsem viděla, že ji to trápí.

MANŽEL

V šedesáti jsem odešel do důchodu a zůstali jsme  s  Marií  doma  sami.  Byla  to  velká  změ­na  a  těžko  jsem  si  zvykal,  že  nemusím  brzo  ráno vstávat a nemám do večera co dělat. Po několika týdnech jsem si našel brigádu. Bylo období plesů a divadel, a tak jsem trhal před sálem lístky a odebíral v šatně kabáty. Dostal jsem se mezi lidi. Moc jsme toho spolu nenamluvili, ale byli jsme spolu. Jezdili jsme na chatu, i když míň než dřív. Chtěl jsem Marii vynahradit, že jsem býval hodně často z domu, ale moc se to nepodařilo. Umřel  jsem  příliš  brzo,  patnáct  let  předtím,  než odešla ona. Jsem skřivan, a když jsem vstal, viděl jsem, že  napadl  sníh.  Oblékl  jsem  se  a  šel  zamést  chodník. Je to jen pár metrů a byl jsem s tím brzo  hotov.  Když  jsem  se  vrátil  do  kuchyně,  upadl  jsem  na  podlahu  a  zemřel.  Mozková  mrtvice.  Ležel  jsem  na  zemi  a  nebyl  na  mě  hezký pohled. Když mě Marie uviděla, byla v šoku, střída­vě plakala a snažila se přemýšlet, co má dělat. Nakonec nebyla schopná ničeho, jen seděla na židli a dívala se na mě.

HŘIB PRAVÁK

Mezi hřiby se setkáte se dvěma názorovými proudy. Jeden tvrdí, že houby mají shnít při­rozenou cestou a zmizet v zemi, odkud vzešly. Ten druhý říká, že náš konec má být na pánvi, aby naše existence měla nějaký smysl a ne­byla jen zahleděním do sebe samých. Patřím k druhému proudu a v tomto smyslu pro nás byla Marie požehnání. Moje rodné podhoubí je v roklince smíšené­ho lesa u říčky Březné. Nedaleko si Marie a její manžel  postavili  montovanou  chatu  a  jezdili  tam na víkendy a dovolené. Marie byla vášnivá houbařka. Po několika letech znala v lese každé místo,  kde  se  podhoubí  vyskytovala.  Chodila  hodně brzo ráno a sbírala jen ty nejhezčí a nej­zdravější z nás. Občas ji bolela záda, ale pro­cházku v ranním lese si nemohla nechat ujít. Když se vrátila, zatopila v kamnech šiška­mi, co si dopředu nasbírala. Na pánev nalila trochu oleje a počkala, až se zahřeje. Otevřela okno do lesa a pečlivě nás nakrájela nadrobno. Nikdo to neuměl jako ona. Vajíčka používala jen domácí a solila málo. Pokud jste měli to štěstí a stali se součástí tak skvělé smaženice, jakou dělala Marie, ne­pochopíte, jak někdo může preferovat konec v podobě uhnívání.

TCHÁN

I  když  jsme  měli  čtyři  děti,  nemůžu  říct,  že bych svou manželku úplně znal. Celé dny sedávala  u  okna  a  četla.  Nejvíc  romány  od  Vlasty Javořické. Nerada vařila, a když muse­la, spěchala, aby s tím byla co nejdřív hotová. Její večeře se nedaly jíst. Dělal jsem si z ní legraci,  ale  ona  to  neměla  ráda.  Tak  jsem  prostě  odcházel  od  stolu.  Bylo  jí  to  nejspíš  jedno. Nosila na hlavě šátek, který nesundá­vala, a nerada se někomu dívala do očí. Žila v jiném světě. Marii neměla ráda. Nic na tom nezměnilo ani to, že se jí a synovi narodily děti. Možná žárlila, protože Marie byla hezká a syn dělal, co jí viděl na očích. Já jsem si na Marii nemohl stěžovat. Vnuko­vi jsem často vyprávěl o vojně. Za první války jsem byl v Krakově u jezdectva. Staral jsem se o koně a ten můj se jmenoval Brizanc. Vnuk miloval  historku  o  tom,  jak  byl  Brizanc  na  smrt nemocný a já se o něj staral tak dlouho, dokud se nevyléčil. Pak mi Brizanc na oplátku zachránil život, protože se mnou odmítl projet soutěskou, kde na naši četu čekali nepřátelé v záloze. To jsem si vymyslel. Kluk stál v pí­skovišti  s  otevřenou  pusou  a  poslouchal.  To  jsem miloval. Žena vnoučata vůbec nehlídala. Umřel jsem dřív než manželka, ale pořád mě  to  k  vnoučatům  a  dětem  táhlo.  Syn  byl  celé týdny na montážích po světě, vnuk byl na studiích v Brně a Marie byla s dcerou v tom velkém  baráku  jen  s  mojí  ženou.  A  ta  one­mocněla. Bydlela  sama  v  přízemí  a  přestávala  být  soběstačná. Zapomínala jíst, oblékala se, jak ji napadlo, a nedbala na sebe. Celé noci chodila po bytě. Jednou vyšla z bytu na chodbu. Byla skoro nahá a křičela, že Marie zničila jejího syna a že by se s ní měl dát rozvést, protože je kurva. Marie i vnučka to slyšely. Marie se snažila ženu uklidnit a odvést do postele, ale bránila se a pořád křičela. Měla velkou sílu. Nakonec  ji  zamkla  v  pokoji.  Takové  scény  se opakovaly pravidelně. Určitý čas to Marie vydržela.

MANŽEL

Když jsem šel po schodech do prvního pa­tra, měl jsem pocit, že něco není v pořádku. Otevřel jsem dveře. Marie ležela na podlaze. Plyn byl cítit všu­de.  Hodil  jsem  tašku  do  kouta,  otevřel  okna  a zastavil všechny kohoutky na sporáku a za­vřel troubu. Něco jsem říkal, ale nepamatuju se co. Byl jsem mimo sebe.Když jsem ji zvedl, otevřela oči, zaplaťpán­bůh. Nějak jsme se dostali k oknu, ale pořád jsem ji musel držet v náručí. Nedokázal jsem si srovnat v hlavě, co se stalo. Byli jsme spolu tolik  let  a  myslel  jsem  si,  že  Marii  znám.  Ni­kdy bych nevěřil, že by něco takového mohla udělat. Pořád  dokola  jsem  se  jí  ptal,  jestli  už  je  v pořádku. Dívala se na mě, jako by nechápa­la, kdo jsem. A pak se zeptala, co tady dělám. Když jsem jí to řekl, rozplakala se. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo nějaký zásah  shůry.  Jak  to  u  nás  bývá,  jsem  věřící  tak napůl. Normálně jsem jezdil z Bohumína domů v šestnáct patnáct. Doma jsem byl v de­vatenáct dvanáct. Ale tentokrát jsem stihl dří­vější spoj, protože v drátovnách měli školení bezpečnosti  práce,  kde  jsem  jako  externista  nemusel být. Stáli  jsme  u  okna  tak  dlouho,  dokud  mi  neslíbila, že už to nikdy neudělá. Druhý den jsem matku odvezl na psychiatrii, kde ji hos­pitalizovali.

ŠKODA 105L

Marie s manželem si mě koupili kvůli ces­tám na chatu. Čekali na mě tři roky, protože jsem  byla  na  pořadník.  Stála  jsem  čtyřicet  dva tisíc korun. Byla jsem rozklepaná, jestli se budu líbit. Jsem červená, což je docela ra­dikální barva a nemusí vyhovovat každému. Všechno dobře dopadlo, protože Marie si čer­venou barvu tajně přála. Po  maturitě  si  jejich  syn  podal  přihlášku  na vysokou divadelní školu do Brna. Mariin manžel si přál, aby byl doktor nebo právník, ale proti přijímačkám na JAMU neprotestoval. Cestu na přijímací zkoušky pojali jako rodinný výlet. Pro osobní vozy jsou rodinné výle­ty náročná disciplína. Nemám ráda, když jsem plně  obsazená,  a  to  nemluvím  o  rodinných hádkách  na  palubě.  Ale  tohle  byla  výjimka.  Cesta  byla  hezká  a  úspěšná.  Manžel  a  syn  měli stejný smysl pro humor. Smáli se úplným hloupostem,  třeba  jen  tomu,  že  nějaké  slovo  zní  směšně.  Za  jízdy  dávám  přednost  sofisti­kovanější konverzaci, ale jim se nedalo odolat. V Brně jsme chvíli bloudili a já se chvílemi bála o lak, ale nakonec jsme divadelní školu našli. Syn šel na zkoušky a oni obědvali v restau­raci U Černého medvěda. Později nadávali, že smažený sýr stojí devět korun. Zatímco jsem odpočívala, šli na procházku po Brně, navštívi­li věznici na Špilberku a odpoledne si dali kávu v hotelu International blízko umělecké školy. Syn  postoupil  do  druhého  kola,  které  se  konalo  nazítří.  Už  jsem  se  bála,  že  budu  no­covat někde u chodníku a na kola mi budou čurat kočky, ale dopadlo to dobře. Syn v Brně přespal v laciném hotelu a my se vrátili domů. Zlatá garáž.

...........

12.5.2020