Kapitola sedmá - Mariin životopis (ukázka)
DCERA
Máma žila dlouho sama a těžko se smiřovala s tím, že je najednou na někom závislá. Ale sama být nemohla. Jednou jsem ji přistihla, jak ohřívá jídlo, ale zapomněla zapálit plyn. Míchala jídlo v kastrůlku a divila se, že je studené. Když umřela, dlouho jsem brečela a pak zavolala bratrovi.
SYN
Byl jsem za ní v nemocnici asi čtrnáct dní před smrtí. Přesvědčoval jsem ji, že se musí snažit, aby mohla domů. Že musí bojovat. Kývala na souhlas.„Musíš cvičit, mami ...“ Znovu přikývla. „Ukaž, jak cvičíš ...?“ Zvedla ruce asi pět centimetrů nad deku a asi pětkrát je sevřela v pěst. Měla přitom zavřené oči. Chtěla mi vyhovět.
KOČKA
Marie našla každý den na prahu mrtvou myš. Někdy i dvě. Jednak jsem je chytala ráda, ale hlavně jsem to brala jako výraz vděku, protože mě pravidelně krmila. Kdybych se jen tak válela, cítila bych se trapně. Vážila jsem si toho, že na noc nemusím z bytu a můžu ležet na gauči vedle ní. Pospávala jsem a ona koukala na televizi. Nelitovala jsem ji, že byla celé dny doma sama. To mi vyhovovalo. Měla jsem Marii ráda, protože byla hodná. Tohle mohou říct kočky o lidech jenom zřídka, ale v jejím případě to platilo. Když jsem v požehnaném věku zesnula, Marie prohlásila, že už v domě žádné zvíře nechce. Dojalo mě to
.DCERA
Venku byla ještě tma, ale máma seděla v kuchyni oblečená v kabátu, s kabelkou a ve svátečních botách. Řekla, že musí ke zpovědi, protože ví jistě, že ten den umře a musí se nutně vyzpovídat. Vysvětlovala jsem jí, že je půl šesté ráno a zpověď domluvím na později podle farářova času. Rozplakala se a chtěla si přede mnou kleknout. Nikdy jsem nepoznala, jestli hraje divadlo, nebo to tak opravdu prožívá. Nakonec jsem se oblékla, zavolala na faru a zavezla ji do kostela. Poslední dobou těžko rozlišovala, co je pravda a co sen. Neměla se z čeho zpovídat a byla jsem si skoro jistá, že to bude nějaký nesmysl. Nedělá se to, ale poslouchala jsem. Bylo to horší, než jsem čekala. Máma zapomněla, z čeho se chtěla vyzpovídat. „Kdybyste mě zabil, velebný pane... nemůžu si vzpomenout... co jsem chtěla...“ Farář ji uklidňoval, ale nebyla k utišení a z kostela skoro utekla. Brala to jako těžké selhání a ztrátu posledních zbytků důstojnosti. Psychicky na tom byla zle. A k tomu samozřejmě bolesti zad.
KAMARÁDKA
Na procházky jsme chodily asi tak jednou týdně. Obě jsme byly vdovy a znaly jsme se od dětství. Jako malé jsme chodily do cvičení v Národním domě. Měly jsme uniformy s čepičkou, která měla nad čelem orlí pírko. O Božím těle jsme chodily v průvodu přes dědinu od nejmladších orlíků po nejstarší. Na konci průvodu chodívala hudba. Na túry jsme chodily ke „Kosteléčku“ i jinam. Povídaly jsme si. Marie lidi moc nevyhledávala, nikdy nebyla moc společenská, ale se mnou chodila ráda. Vyprávěla, že si dá každý den nějaký úkol a ten chce co nejlíp splnit. Nechtěla být nikomu na obtíž, ale myslím, že začala mít výpadky paměti. Dělala si z toho legraci: „Držela jsem v ruce papírek s nákupem... a stejně jsem se na poště zeptala na mrkev...“ Smála se tomu, ale já jsem viděla, že ji to trápí.
MANŽEL
V šedesáti jsem odešel do důchodu a zůstali jsme s Marií doma sami. Byla to velká změna a těžko jsem si zvykal, že nemusím brzo ráno vstávat a nemám do večera co dělat. Po několika týdnech jsem si našel brigádu. Bylo období plesů a divadel, a tak jsem trhal před sálem lístky a odebíral v šatně kabáty. Dostal jsem se mezi lidi. Moc jsme toho spolu nenamluvili, ale byli jsme spolu. Jezdili jsme na chatu, i když míň než dřív. Chtěl jsem Marii vynahradit, že jsem býval hodně často z domu, ale moc se to nepodařilo. Umřel jsem příliš brzo, patnáct let předtím, než odešla ona. Jsem skřivan, a když jsem vstal, viděl jsem, že napadl sníh. Oblékl jsem se a šel zamést chodník. Je to jen pár metrů a byl jsem s tím brzo hotov. Když jsem se vrátil do kuchyně, upadl jsem na podlahu a zemřel. Mozková mrtvice. Ležel jsem na zemi a nebyl na mě hezký pohled. Když mě Marie uviděla, byla v šoku, střídavě plakala a snažila se přemýšlet, co má dělat. Nakonec nebyla schopná ničeho, jen seděla na židli a dívala se na mě.
HŘIB PRAVÁK
Mezi hřiby se setkáte se dvěma názorovými proudy. Jeden tvrdí, že houby mají shnít přirozenou cestou a zmizet v zemi, odkud vzešly. Ten druhý říká, že náš konec má být na pánvi, aby naše existence měla nějaký smysl a nebyla jen zahleděním do sebe samých. Patřím k druhému proudu a v tomto smyslu pro nás byla Marie požehnání. Moje rodné podhoubí je v roklince smíšeného lesa u říčky Březné. Nedaleko si Marie a její manžel postavili montovanou chatu a jezdili tam na víkendy a dovolené. Marie byla vášnivá houbařka. Po několika letech znala v lese každé místo, kde se podhoubí vyskytovala. Chodila hodně brzo ráno a sbírala jen ty nejhezčí a nejzdravější z nás. Občas ji bolela záda, ale procházku v ranním lese si nemohla nechat ujít. Když se vrátila, zatopila v kamnech šiškami, co si dopředu nasbírala. Na pánev nalila trochu oleje a počkala, až se zahřeje. Otevřela okno do lesa a pečlivě nás nakrájela nadrobno. Nikdo to neuměl jako ona. Vajíčka používala jen domácí a solila málo. Pokud jste měli to štěstí a stali se součástí tak skvělé smaženice, jakou dělala Marie, nepochopíte, jak někdo může preferovat konec v podobě uhnívání.
TCHÁN
I když jsme měli čtyři děti, nemůžu říct, že bych svou manželku úplně znal. Celé dny sedávala u okna a četla. Nejvíc romány od Vlasty Javořické. Nerada vařila, a když musela, spěchala, aby s tím byla co nejdřív hotová. Její večeře se nedaly jíst. Dělal jsem si z ní legraci, ale ona to neměla ráda. Tak jsem prostě odcházel od stolu. Bylo jí to nejspíš jedno. Nosila na hlavě šátek, který nesundávala, a nerada se někomu dívala do očí. Žila v jiném světě. Marii neměla ráda. Nic na tom nezměnilo ani to, že se jí a synovi narodily děti. Možná žárlila, protože Marie byla hezká a syn dělal, co jí viděl na očích. Já jsem si na Marii nemohl stěžovat. Vnukovi jsem často vyprávěl o vojně. Za první války jsem byl v Krakově u jezdectva. Staral jsem se o koně a ten můj se jmenoval Brizanc. Vnuk miloval historku o tom, jak byl Brizanc na smrt nemocný a já se o něj staral tak dlouho, dokud se nevyléčil. Pak mi Brizanc na oplátku zachránil život, protože se mnou odmítl projet soutěskou, kde na naši četu čekali nepřátelé v záloze. To jsem si vymyslel. Kluk stál v pískovišti s otevřenou pusou a poslouchal. To jsem miloval. Žena vnoučata vůbec nehlídala. Umřel jsem dřív než manželka, ale pořád mě to k vnoučatům a dětem táhlo. Syn byl celé týdny na montážích po světě, vnuk byl na studiích v Brně a Marie byla s dcerou v tom velkém baráku jen s mojí ženou. A ta onemocněla. Bydlela sama v přízemí a přestávala být soběstačná. Zapomínala jíst, oblékala se, jak ji napadlo, a nedbala na sebe. Celé noci chodila po bytě. Jednou vyšla z bytu na chodbu. Byla skoro nahá a křičela, že Marie zničila jejího syna a že by se s ní měl dát rozvést, protože je kurva. Marie i vnučka to slyšely. Marie se snažila ženu uklidnit a odvést do postele, ale bránila se a pořád křičela. Měla velkou sílu. Nakonec ji zamkla v pokoji. Takové scény se opakovaly pravidelně. Určitý čas to Marie vydržela.
MANŽEL
Když jsem šel po schodech do prvního patra, měl jsem pocit, že něco není v pořádku. Otevřel jsem dveře. Marie ležela na podlaze. Plyn byl cítit všude. Hodil jsem tašku do kouta, otevřel okna a zastavil všechny kohoutky na sporáku a zavřel troubu. Něco jsem říkal, ale nepamatuju se co. Byl jsem mimo sebe.Když jsem ji zvedl, otevřela oči, zaplaťpánbůh. Nějak jsme se dostali k oknu, ale pořád jsem ji musel držet v náručí. Nedokázal jsem si srovnat v hlavě, co se stalo. Byli jsme spolu tolik let a myslel jsem si, že Marii znám. Nikdy bych nevěřil, že by něco takového mohla udělat. Pořád dokola jsem se jí ptal, jestli už je v pořádku. Dívala se na mě, jako by nechápala, kdo jsem. A pak se zeptala, co tady dělám. Když jsem jí to řekl, rozplakala se. Nevím, jestli to byla náhoda, nebo nějaký zásah shůry. Jak to u nás bývá, jsem věřící tak napůl. Normálně jsem jezdil z Bohumína domů v šestnáct patnáct. Doma jsem byl v devatenáct dvanáct. Ale tentokrát jsem stihl dřívější spoj, protože v drátovnách měli školení bezpečnosti práce, kde jsem jako externista nemusel být. Stáli jsme u okna tak dlouho, dokud mi neslíbila, že už to nikdy neudělá. Druhý den jsem matku odvezl na psychiatrii, kde ji hospitalizovali.
ŠKODA 105L
Marie s manželem si mě koupili kvůli cestám na chatu. Čekali na mě tři roky, protože jsem byla na pořadník. Stála jsem čtyřicet dva tisíc korun. Byla jsem rozklepaná, jestli se budu líbit. Jsem červená, což je docela radikální barva a nemusí vyhovovat každému. Všechno dobře dopadlo, protože Marie si červenou barvu tajně přála. Po maturitě si jejich syn podal přihlášku na vysokou divadelní školu do Brna. Mariin manžel si přál, aby byl doktor nebo právník, ale proti přijímačkám na JAMU neprotestoval. Cestu na přijímací zkoušky pojali jako rodinný výlet. Pro osobní vozy jsou rodinné výlety náročná disciplína. Nemám ráda, když jsem plně obsazená, a to nemluvím o rodinných hádkách na palubě. Ale tohle byla výjimka. Cesta byla hezká a úspěšná. Manžel a syn měli stejný smysl pro humor. Smáli se úplným hloupostem, třeba jen tomu, že nějaké slovo zní směšně. Za jízdy dávám přednost sofistikovanější konverzaci, ale jim se nedalo odolat. V Brně jsme chvíli bloudili a já se chvílemi bála o lak, ale nakonec jsme divadelní školu našli. Syn šel na zkoušky a oni obědvali v restauraci U Černého medvěda. Později nadávali, že smažený sýr stojí devět korun. Zatímco jsem odpočívala, šli na procházku po Brně, navštívili věznici na Špilberku a odpoledne si dali kávu v hotelu International blízko umělecké školy. Syn postoupil do druhého kola, které se konalo nazítří. Už jsem se bála, že budu nocovat někde u chodníku a na kola mi budou čurat kočky, ale dopadlo to dobře. Syn v Brně přespal v laciném hotelu a my se vrátili domů. Zlatá garáž.
...........
12.5.2020