O lidském dialogu Sartra a Beauvoirové
nakl. Metafora
Navýsost svobodný milostný vztah dvou velikánů francouzské literatury, Jeana-Paula Sartra a Simone de Beauvoirové, ve své době provokoval. Jejich myšlenky revoltovaly proti jakémukoli bezpráví a nesvobodě. Dnes už patří k nejvýznamnějších myslitelům 20. století, ale kdysi byli také zranitelnými lidmi z masa a krve, kteří měli své touhy, bolesti i špatné stránky. A patřili k sobě.
Úvod
Domovní dveře se s tlumeným klapnutím zavřely. Na Paříž se snášel jemný déšť. Byl chladný dubnový den. Simone de Beauvoir se zachumlala do béžového pláště a drobnými krůčky sešla po rue Schoelcher směrem k bulváru Raspail. Náhlý poryv větru vířící prach a pyl ji zastihl uprostřed křižovatky s rue Vavin, u místa, kde v bytě nad kavárnou Rotonde před sedmdesáti sedmi lety přišla na svět. Na chodníku zpomalila a podívala se na hodinky. Nepřichází v úvahu dorazit na schůzku se zpožděním. Dochvilnost byla už od dětství jednou z jejích hlavních starostí. Sebemenší zdržení v ní vyvolávalo úzkost.
Měla dost času na to, udělat si zacházku. Zamířila k bulváru Edgar-Quinet, prošla kolem zdi montparnasského hřbitova a hlavní branou vstoupila do oázy ticha. Vpravo se nacházelo skromné a prostě upravené místo posledního odpočinku jejího druha.
Vítr zesílil a rozehnal mračna. Nad levým břehem Seiny se objevil pruh projasněné oblohy. Cestičkami zvolna procházeli návštěvníci hřbitova. Zahradníci a zřízenci si hleděli své práce. O její přítomnost se nikdo nezajímal. U hrobu, který pro ni tolik znamenal, se neocitla sama: fotografovali se tu Japonci s knihou v ruce, opodál diskutovala skupinka mladých lidí. Žádný z návštěvníků ji nepoznal. Nepozorovaně přišla až k nim a posadila se na lavičku před hrobem, první kapky přeháňky jí vůbec nevadily.
Pohroužila se do svých myšlenek.
Od 15. dubna roku 1980, kdy Sartre odešel a nechal ji tu samotnou napospas jejímu smutku, uběhlo už pět let. Na náhrobku je spisovatelovo jméno vyvedeno černým písmem. Pod ním zeje prázdné místo. Jednoho dne možná ke jménu muže, se kterým prožila jedenapadesát let života, přibude i její jméno.
Teď už byla na repliky sama, jejich věčný dialog se stal monologem. Měla velkou chuť mu něco říct, ale raději ještě chvíli počkala, pozorovala návštěvníky, poslouchala jejich komentáře. Jedna mladá žena ji poznala. Ozval se šepot, skupinka se vzdálila a nechala ji v klidu s jejími vzpomínkami.
Konečně s ním osaměla. „Ale stejně jsme měli krásný život,“ řekla si, když ji sluneční paprsek zahřál na tváři.
Čas pokročil.
Opatrně se opřela o postranní područku lavičky, zvedla se a pomalou chůzí se vydala na oběd do restaurace La Coupole.
První kapitola
Setkání
Století zapomíná na svá zranění, jakkoli se zdála být smrtelná. V roce 1905 byla Francie zmítána jednou z těch vážných krizí, které zemi nadobro poznamenaly. Od roku 1879, kdy se k moci dostali laičtí republikáni, začala ve společnosti zotavující se ze střetů kolem Dreyfusovy aféry povolovat pouta mezi církví a státem. Z boje vyšla vítězně církev. Napoleonský konkordát stanovil katolictví „náboženstvím většiny Francouzů“. Dekret byl zrušen novým zákonem, který se spokojil s tím, že věřícím zaručil svobodu shromažďování, svobodu slova a důstojnost. Byla to drahá svoboda. Tradiční pouta mezi církví a státem při té příležitosti slavnostně vzala za své. Církev tím ztrácela symbolické i materiální výhody a vliv, kterými až dosud oplývala.
Francie byla otřesena, katolíci odolávali, množily se střety. V Bretani se věřící chopili zbraní; v Baskicku ke vchodům do kostelů přivazovali medvědy. Farníci drželi přes noc stráže ve zvonicích. Jak země z této krize vybředne? Je právě svědkem zhroucení církve?
Jean-Paul Sartre se narodil 21. června 1905, v době největších sporů. Jeho otec Jean-Baptiste Sartre snil o vzdálených obzorech. Absolvoval vojenskou námořní školu, stal se důstojníkem, cestoval, oženil se s Anne-Marie Schweitzerovou a měl s ní jednoho, a také jediného potomka. Pak, oslaben horečkami a chorobami, kterými se ve vzdálených končinách nakazil, smutně oslavil své dvaatřicáté narozeniny a po dlouhé agonii zemřel v náruči své mladé ženy. Měl, jak později napíše jeho syn, „správný smysl pro to, umřít mladý“.
Sartre tím nikterak netrpěl. Ve své autobiografii neprojevuje žádnou ze známek smutku, které by se u sirotka daly očekávat. Naopak, vyjadřuje radost nad tím, že zůstal s matkou sám.
„Smrt Jeana-Baptisty byla nejvýznamnější událostí v mém životě: matce vrátila okovy a mně dala svobodu.“1
Když spisovatel mluví o svém otci, vždy užívá jen křestní jméno Jean-Baptiste. Malý Jean-Paul na toho cizího pána, který mu dal život, zapomněl a obrátil se k bezprostřednějšímu otcovskému obrazu, k muži s mohutným vousem, jímž připomínal Victora Huga, ke svému dědovi Charlesi Schweitzerovi.
Starý pán pocházel z alsaské protestantské rodiny, kterou proslavil jeho bratr, prastrýc Jeana-Paula: spisovatel se s tím vypořádal jedním tahem pera, připomínajícím škrábnutí, když napsal, že doktor Albert Schweitzer „dá nakonec přednost africkým končinám, aby se staral o nemocné domorodce“. Albert Schweitzer založil nemocnici v gabonském Lambaréné. Vedle chirurgické kliniky, kde zachránil nespočet životů, vybudoval farář Schweitzer
i zařízení pro lidi stižené leprou. Nobelovu cenu míru získá v roce 1952, dvanáct let předtím, než bude Nobelova cena, tentokrát za literaturu, udělena i jeho prasynovci.
Svého času malého Jeana-Paula tato slavná osobnost v rodině nijak nezajímala. Stal se dědečkovým „zázrakem“ a útěchou maminky, krásné Anne-Marie. Rodině vládl svými úsměvy, živým duchem a šibalstvím, nad nimiž dospělí jen žasli.
***
Tři roky po Sartrovi, sotva se Francie vzpamatovala ze sporů ohledně církevní odluky, se 9. ledna 1908 ve čtyři hodiny ráno v pokoji s bílým nábytkem a okny s výhledem na bulvár Raspail narodila Simone de Beauvoir. Rodina Beauvoirových bydlela nad kavárnou Rotonde na rohu bulváru Raspail a bulváru Montparnasse. Tehdy byla tato křižovatka místem setkávání pařížských umělců a herců.
Otec se zadíval na novorozeně. Takové zklamání! Tolik doufal, že se narodí chlapeček. A byla to holčička. Moc hezká, to se muselo nechat – s hnědými vlásky a s živýma modrýma očima.
Advokát soudního dvora Georges Beauvoir pocházel z Burgundska, z aristokratické rodiny. Na porcelánovém servisu z manufaktury v Sèvres, vyrobeném pro Napoleona I., je portrét jednoho z jeho předků, Bertranda de Beauvoir, spolubojovníka vojevůdce du Guesclina. Jeden z Beauvoirů skončil za revoluce na popravišti. Pak už v rodině, jak říkala sama Simone, žádní „snobové se šlechtickým přídomkem“ nebyli.
Přestože měl Georges Beauvoir šlechtické a buržoazní kořeny, bohatý nebyl. Použil svého šarmu a humoru, aby zapůsobil na Françoise Wantelleovou, rodačku z Verdunu, města, kde se seznámili. Když vešel do salonu rodičů své budoucí ženy, našel tam skupinku mlčenlivých dívek, které seděly jedna vedle druhé podél zdi a vyšívaly. Veselý a uvolněný mladík se jich škádlivě zeptal:
„To si, slečny, vždycky sedáte takhle pěkně dokola?“
Po nekonvenčním úvodu se začal Georges dvořit mladé Françoise. Uměl skládat poklony a zapůsobit sladkými slovy. Byl to okouzlující muž, který snil, že svůj život zasvětí divadlu. Simonina matka díky němu pozná něhu, hru lásky a soužití s člověkem, který životem nikdy úplně nezmoudří.
Georges a Françoise Beauvoirovi společně s babičkou a služebnou Louisou vytvářeli Simone láskyplné zázemí. Každé zazlobení, každý nový objev živého a předčasně vyspělého dítěte v rodině vyvolávaly nekončící komentáře. Strýcové i bratranci si opakovali její slova šeptem, z čehož vytušila obdiv. Smích, mondénní hostiny, při nichž se na jemné ubrusy prostíralo parádní nádobí i svícny, elegantní róby dam, to byl její první obraz světa. Zdálo se, že ho žádná nepřízeň nemůže zhatit.
První světová válka dosud nezničila domovy a nerozložila společnost.
***
Rok 1910 byl ještě bezstarostný, i když Alsasko a Lotrinsko žily pod německou vládou, o čemž se donekonečna diskutovalo. Sartrovi bylo pět let, Simone de Beauvoir dva roky. Předčasnou rozumovou vyzrálostí si stačili podmanit všechny kolem.
U obou už v raném dětství propukla stejná vášeň: četba. Nejlépe to vyjádří Jean-Paul:
„Život jsem začal tak, jak ho bezpochyby i zakončím: uprostřed knih.“2
Chlapec, jemuž všichni blízcí říkali „Poulou“, začal velmi záhy smáčet pero v kalamáři, opájet se vůní papíru a pijáků, otevírat sešity a vymýšlet příběhy. Psal rychleji, než dýchal, a měl za to, že roste pro slávu. Alespoň tomu věřil. Dožene ho ale vlastní fyzická schránka a představí mu i jiný příběh, o dost krutější.
První světová válka se stala obávaným konkurentem: ukrátila ho o pozornost blízkých. Už nebyl zázračným dítětem. Malí váleční sirotci si teď zasloužili stejné ohledy jako on. Sartre se s tím vypořádal zbraněmi, které mu budou vlastní po zbytek života: četbou a psaním. V Arcachonu, kde pobýval na začátku války, a pak v Paříži, obklopen svazky o Buffalo Billovi a Nicku Carterovi, se snažil na válku zapomenout. Žil tu se svou matkou
a toto období popisuje jako nejšťastnější roky svého života. Byli s maminkou stále spolu a tvořili první z té pozoruhodné série dvojic, které budou pro jeho život typické: „Nazývala mě svým galantním rytířem a mužíčkem, já jsem jí říkal úplně všechno.“3
„Mužíček“ to ještě netuší, ale tahle přezdívka ho bude provázet až do konce života.
***
I Simone měla svým způsobem vyvolené dětství. Bystrý duch jí umožňoval, pokud to pravidla slušnosti v aristokratické rodině dovolovala, vést chlapecký život. Byla to snad odpověď na tajné přání otce dvou dcer, který si tolik přál dědice? Přesto spojenectví neuzavřela s ním, ale s mladší sestrou, která bude po celý život její chráněnkyní.
„Nikdo nemá nejmenší tušení, jak těžké je být mladší sestrou,“ říkávala ráda Hélène de Beauvoir.
Hélène, přezdívaná Poupette čili Panenka, byla její společnicí při dětských hrách i její první žačkou. Na rozdíl od Sartra, časně osiřelého jedináčka, vázaného na matku výjimečnou láskou a ponořeného do snů osamělého děcka, si mohla Simone vychutnávat jinou radost: vyučování.
Hry se staly dobrou příležitostí k tomu, odhalovat Poupette svět. Hrály si spolu na Fantomase, zatímco rodiče trávili večery v kasinu v Divonnes-les-Bains. V roce 1913, když bylo Simone pět let, choulila se v bytě na bulváru Raspail se svou sestřičkou u topení a otevírala jí jeden z životních pokladů: učila ji číst. Toho dne se zrodila její vášeň vyučovat a předávat vědomosti.
V roce 1912 v ulicích manifestovaly ženy s požadavkem volebního práva. Hnutí sufražetek se rozšířilo do několika evropských zemí. Simone byla ještě velmi malá, aby se o to zajímala, navíc žila v prostředí, kde se aktuální dění příliš neprobíralo. Politické boje otřásající Francií se jí nijak nedotýkaly. Ve Francii bude třeba počkat na nařízení z 21. dubna 1944 přijaté Francouzským výborem národního osvobození se sídlem v Alžíru, které ženám přizná právo volit a být voleny, a na 29. dubna 1945, kdy se poprvé zúčastní komunálních voleb. Francie tak bude předposlední evropskou zemí, kde se ženám dostane práva, které jim jiné země přiznaly už dávno.
V říjnu roku 1913, když bylo Simone pět a půl roku, ji rodiče zapsali do soukromé školy v rue Jacob. Název školy Cours Désir, odkazující ke slovu touha, by mohl být zavádějící. Malá Simone si se spolužačkami osvojila nevyslovovat písmeno „e“ v názvu. Nebylo třeba dívenky z dobrých rodin zbytečně znervózňovat nemístnou asociací. Socha Adeline Désir, zakladatelky školy, z výše svého soklu dohlížela na žačky přísným pohledem, který nedovoloval žádné pochyby o nezvratitelné počestnosti její instituce.
Ve čtvrti Saint-Germain-des-Prés tehdy bydlely katolické rodiny, které se o nedělích scházely v kostele Saint-Sulpice. Kousek dál u Odéonu se v tichých zahradách rozprostíraly budovy kláštera. Ve Francii, zemi s hluboce zakořeněnou křesťanskou tradicí, bylo náboženství stále pojímáno s vážností. Pro malou holčičku, která v budoucnu církev označí za původce útlaku, byl tehdy katechismus velkým potěšením: „Biblické příběhy se mi zdály ještě zábavnější než Perraultovy pohádky, protože zázraky, které popisovaly, se opravdu staly.“4
Od nynějška se svět už nebude omezovat jen na povídání s mladší sestrou. Simoniny obzory rozšíří škola: další děti, učitelé, školní brašna, knihy. Od prvních dní cítí, že má nad ostatními vrstevnicemi navrch: už umí číst a počítat. Spolužačky, o nic pokročilejší než její malá sestra, těžce zápasily s písmeny, která se pouze jí dařilo luštit bez obtíží. Její chuť vzdělávat se byla patrná hned během prvních úkolů. Do jejich plnění se vrhala s vervou. Výsledky měla záhy vynikající a rodiče i prarodiče pěli o to větší chválu na výjimečné schopnosti té podivuhodné dívky.
Když měla hotové úkoly, hrávala si s Poupette, pronášela dlouhé výklady nad otevřeným atlasem a ukazovala jí vzdálené země, které je vybízely ke snění. Prstem na mapě spolu cestovaly po hranicích francouzské koloniální říše, která tehdy sahala až ke břehům Konga, kde žili domorodci exotických jmen, jež bylo záhodno civilizovat.
Když v roce 1915 do školy Cours Désir nastoupila i malá Hélène, uměla už číst a počítat. Téhož roku byl mobilizován jejich otec. Všeobecné mobilizace v roce 1914 byl ušetřen díky šelestu na srdci. O rok později ale Němci zesílili tlak na Marně a situace se stala velmi znepokojivou. Od té doby byli mobilizováni všichni schopní muži. Bylo třeba nahradit krvavé ztráty z prvních bitev. Zdraví Georgese de Beauvoira bylo křehké, byl přidělen k regimentu lehké pěchoty, k zuávům, do Milly-la-Forêt. Simone a Hélène šly tatínka na rozloučenou obejmout. Byl úžasný, měl elegantní knír a své holčičky, kterým se tak líbily jeho široké kalhoty a červený fez, vzal obě do náruče.
Simone a Hélène válkou nijak zvlášť netrpěly. Vedly život spořádaných dívek, jak si přál jejich otec. Françoise de Beauvoir je zahrnovala něhou. Chleba se jedl černý, máslo se nedalo sehnat a cukru bylo poskrovnu, ale láskyplná péče sestrám nechyběla.
V roce 1916 Georgese de Beauvoira stihl infarkt. Srdeční příhoda mu zachránila život, jeho regiment byl totiž toho roku zdecimován u Verdunu. V nemocnici v Coulommiers se konečně mohl věnovat své vášni, divadlu. Hrál komedie a pro herectví se pokoušel získat i svou choť. Marná snaha. Françoise de Beauvoir se nedokázala vymanit ze sevření konvenčního prostředí, v němž žila, a netoužila se předvádět na jevišti. Zklamaný Georges de Beauvoir myslel už jen na to, jak se přidá k polnímu divadlu. Díky němu a jeho životní vášni se mohly obě spořádané dívky těšit výhodě v podobě nejlepších míst v divadlech Comédie-Française a Châtelet.
