Meziřádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Tentokrát si v pravidelném pořadu Českého rozhlasu Vltava o nových knihách vybral literární redaktor a nakladatel knihy Igora Malijevského, Petra Borkovce a Josefa Kroutvora.
MeziŘádky 22. 2. 2020
S novou prózou Igora Malijevského, jemně fantaskním románem Otevřený prostor, musím nejprve připomenout pozoruhodný fenomén EKG, literárně hudební kabaret, který patří do české kulturní kroniky prvních dvou dekád tohoto století. K proslulé pražské ironii patří, že počátek vzal tenhle úspěšný autorský pořad v Německu. Igor Malijevský s Jaroslavem Rudišem byli před devatenácti lety začínající literáti bez jediné vydané knihy, ale v hlavách jim bzučelo nápady a plány. Jednoho dne roku 2001 si šli sednout do Kneipe Alt Berlin a z hospody odcházeli s představou, že to v Praze dají dohromady. Nejprve to zkusili v Paláci Akropolis a pásmo skečů a hudby nazvali Monoskop. Mezitím se Rudiš etabloval jako spisovatel ceněnou a čtenou novelou Nebe pod Berlínem, Malijevský byl autorem básnické sbírky Bělomorka a začal se prosazovat také jako fotograf. V Akropoli to byl ještě obvyklý boj začátečníků o diváka. Ale když dostali v roce 2006 nabídku z Divadla Archa, dokázali s kabaretem nazvaným EKG záhy vyprodávat každý měsíc menší sál a občas si troufli i na velký. Teď je kabaret EKG v Arše občasníkem, příští se odehraje ve dvou večerech – 18. a 19. dubna – a bude se jmenovat O Lásce a Ohni.
A teď k Malijevského románu Otevřený prostor, který byl uveden na posledním EKG a záznam najdete na YouTube pod názvem O Lásce a Prostoru. Malijevský si vyzkoušel prózu zatím ve dvou povídkových sbírkách. Hutný žánr ovládá velmi dobře a v románu Otevřený prostor tuhle dovednost dokázal využít v kompozici, která sice dodržuje lineární čas příběhu, ale jednotlivé epizody obstojí i jako samostatné historky z korporátního světa. Malijevský svému korporátnímu výseku říká složenkárna a v přiloženém pojmovém slovníčku ji definuje jako firmu nebo soustavu firem, které se zabývají vytvářením a produkováním komplexních fakturačních řešení, tzv. složenek. Abyste měli představu, o co jde – jsou to faktury, které vám posílají vaši dodavatelé elektřiny, plynu, vaše pojišťovny či mobilní operátoři a další zájemci o vaše peníze. Postavy románu jsou pracovníci složenkárny – složenkáři. V jedné takové složenkárně pracují a vlastně i žijí.
Jak takový život vypadá, dovede Malijevský se smyslem pro intoušsky hořký humor podávat průběžně po stravitelných kapkách. Ale v jedné z meziher, které píše jeden ze složenkářů pod názvem Něžná apokalypsa, rozehrává tuto schopnost do tvrdé, nekompromisní metafory. Poslechněte si ji:
Krájíme svůj život na plátky salámu, a když jich je plný talířek, naráz je sežereme. Když se pak po nějaké době podíváme do zrcadla, vidíme, že si Složenkárna vybírá svou daň. Z rozesmátých šibalských tváří mladých lidí na prahu opravdového života se postupně stávají prošedivělí, proplešlí, otylí složenkáři. Tvary se zakulacují, ale to není příliš podstatné. Mění se pohled očí. Stává se úhybným, nesebevědomým. Zarudlé oči zvolna ztrácejí schopnost komunikovat na osobní úrovni. Osobnost se rozpouští do malých technických fines. Stroj na účely zírá mrtvě, beznadějně. Usmívá se. Vtipkuje. Zdraví. Dělá všechno, na co je naprogramovaný. Ještě není rozbitý. Ještě je použitelný, aktualizuje se, vylepšuje…
A tuhle diagnózu uzavírá neveselé konstatování o trhu s vlastním životem, v němž se čas směňuje za peníze, protislužbou za ně je závazek pravidelné, mnohahodinové internace.
Nemusím zdůrazňovat, že autor si nevymýšlí, že obraz složenkárny má zažitý jako složenkář. Letošní padesátník Igor Malijevský je vnímavý pozorovatel a open-space, tedy po česku Otevřený prostor, jak nazval svůj román, vystihuje s podobnou citlivostí, s jakou jeho proslulý pražský předchůdce psal před sto lety prózy, které v českých překladech známe jako Proces a Zámek.
Román Igora Malijevského Otevřený prostor vydalo nakladatelství Argo.
Petr Borkovec je stejný ročník 1970 jako Igor Malijevský, ale do povědomí čtenářů se zapisuje už od roku 1990, kdy mu Václav Kadlec vydal ve svém dneska už legendami opřádaném nakladatelství Pražská imaginace básnickou prvotinu Prostírání do tichého. Kadlec měl dobrý odhad, Petr Borkovec získal o čtyři roky později Ortenovu cenu za sbírku Ochoz a dnes je považován za jednoho z nejvýraznějších básníků své generace. Věnuje se překladům poezie a před třemi lety vydal povídkový soubor Lido di Dante.
Už tyhle jeho prózy se vyznačovaly žurnalistickým či reportážním zaujetím, a když čtu jeho nejnovější knížku Petříček Sellier & Petříček Bellot, připomenou mi všechny ty sloupky, zápisky, dopisy, fejetony závěrečnou, žurnalisticko-esejistickou vlnu textů Bohumila Hrabala. Na toho Borkovec vzpomene hned dvakrát a vždycky jako na zklamání, kterému už nikdy neporozumí – Hrabal o jeho přítomnost nestál. Musím dodat, že Borkovec nebyl jediný, komu se něco takového přihodilo, a co bylo za Hrabalovým odmítnutím, težko i jen odhadnout. Možná mělo původ ve zmíněné prvotině, kterou vydal právě Hrabalův nakladatel Václav Kadlec a kterou Hrabal jistě četl. Možná Borkovec nevědomky, bez vlastního přičinění Hrabalovi někoho připomněl.
Tyhle dvě přiznané neveselé epizody však svědčí o tom, že Borkovec je ve svých publicisticko-prozaických textech podobně jako Hrabal velmi otevřený. Má odvahu přiznat i věci, které by jiný radši zapomněl. Na druhou stranu mu tenhle přístup dovoluje být svobodně nekorektní a nediplomatický. Jako když úvahu o autorském čtení uvede poněkud kacířsky takhle:
„Je to trapný a fakt nekonečný. Co je to?“ Správná odpověď: autorské čtení. Hodinka utrpení s autorem, o níž Karl Kraus kdysi prohlásil (jako obvykle tak, aby holky koukaly), že „když spisovatel čte, je to, jako když kuchař jí“. No… Zdá se, že navzdory hádankám a aforismům zůstává veřejné autorské čtení i v roce 2019 skutečností, kterou se nepodařilo vymýtit. Vypadá to dokonce, že je na vzestupu a že má velice mladé publikum. Čím to? Politická situace v tom (alespoň prozatím) nebude. Tvář romanopisce a způsob, jakým si nasazuje brýle na čtení, asi taky ne: fotky a záznamy se povalují všude kolem. Takže co? Trvalo to, ale můžeme s hrdostí konstatovat, že v Čechách roku 2019 z veřejných čtení téměř zmizeli herci. Autorské čtení jako poloviční divadlo se konečně už nenosí…
Ovšemže Borkovec proti autorskému čtení nic nemá. Je to pro něj, když se povede, zázrak mezi nebem a zemí.
O Borkovcově přístupu k poezii svědčí nejdůkladněji a přesvědčivě kratičká narozeninová pocta Ivanu Wernischovi, který je pro něj iniciačním autorem. Je to zároveň Borkovcovo básnické krédo, z něhož předkládám alespoň čtyři věty: Cesty řeči, jejího spádu, rytmu, tónu se při psaní otevírají jedna za druhou, vidiny se míhají – a básník volí, ne doluje. A když to nejde, má jít dělat něco jiného. Svět se nezboří. Ivan Wernisch je můj učitel lehkosti, lehkomyslnosti.
Z časopisů a novin posbírané lehké postřehy a úvahy Petra Borkovce Petříček Sellier & Petříček Bellot vydalo nakladatelství Fra.
Igor Malijevský i Petr Borkovec jsou samozřejmě oba reprezentanty pražské kavárny, i pro ně jsou kavárny totéž, co vzduch pro ptáky a voda pro ryby, docela stejně, jako jsou pro jejich o téměř třicet let staršího kolegu Josefa Kroutvora. Tomu vydal Pavel Jungmann ve svém nakladatelství Archa útlou, Lubošem Drtinou téměř do bibliofilie upravenou rukověť pražského kavárenství nazvanou vícevýznamově Pražský kavárník. Je to průvodce historií i měnící se současností, kavárenské vyznání. Takto promlouvá Kroutvor: Jsem přesvědčen, že kavárny jsou neoddělitelnou součástí dějin umění, všech oborů humanitních věd a filozofie. Bez kavárenského života není město úplné, kavárny patří ke stylu doby, k poetice básnictví a k podstatě moderního umění vůbec. Vyhnout se kavárně a neprohodit pár slov s přáteli je prostě věčná škoda. Jen v dialogu vzniká něco nového a cestou domů přichází katarze, zbytečné řeči a ztracený čas se promění v inspiraci. Kavárny jsou mlýny, sýpky i popelnice ducha…
27.4.2020
