Jak jsme se neznali, pane Honzo
Tomáš Weiss
Byl to před deseti lety šok, když se objevila zpráva, že se devětačtyřicetiletý spisovatel Jan Balabán neprobudil ze spánku kvůli srdečnímu selhání. Právě dopsal knihu o svém otci Zeptej se táty. Zemřel přesně v ten den, kdy jeho otec před šesti lety - 23. dubna. Mně čtenářsky nejbližší český autor 21. století. Letošní duben proto patří ne viru, ale jemu.
Je úžasná, miluju ji. A chodíte spolu? Jasně. A ona o tom ví? Ne. – Tak asi takhle se měla ta naše neznámost. Poprvé jsme se spolu neznali a stáli vedle sebe v ostravské tramvaji. Jelo se hromadně z klubu Fiducia na další čtení do dolu Michal. Stáli jsme vedle sebe, drželi se tyče a vy jste přiopile halekal: „Tyhle tramvaje jsou něco hrozného, trhají s vámi a házejí. Člověk si tu připadá jako nějaký prapor. Však jsem se tady taky jednou parádně poblil.“ Po očku jsem vás pozoroval, je-li to i dnes tak vážné. Protože – přece jen – byl jsem vám tak blízko. A pak se vystoupilo, vlezlo do dolu, do sálu, kde plandají nad hlavou oběšené montérky horníků.
Ve vzájemném neznání jsme pokračovali v Praze. Šel jsem před vaším čtením, kam jsem se chystal, na pár piv a pár jich už měl v sobě. Potkal jsem vás na přechodu, já šel s kamarádem, vy taky. Ta pivní žovialita ze mě vyhrkla tím nejtrapnějším způsobem: „Jé, vy jste Jan Balabán, zdravím, za chvíli se uvidíme na vašem čtení.“ Ten váš nasraný pohled, to opovržlivé zakroucení hlavou: Bože, jaká to tady chodí marná hovada. Čtení ve Fra bylo silné. Po čtení diskuze. Naše neznámost se jednostranně velmi prohloubila.
Setkávání nám zintenzivnělo. Už jako velmi blízcí neznámí jsme se potkali na vašem čtení na pražském knižním veletrhu, dva měsíce po Fra. A bylo to setkání, ne že ne. „Budu dnes číst povídku Útulek, z knížky, která doufám někdy vyjde v Hostu. Támhle pánovi v brýlích se omlouvám, že ji v krátké době uslyší podruhé.“ Naše neznámost se stala veřejnou.
Když jsem toho orku 2008 chystal PF 2009 pro přátele a známé, nedalo se jinak. Ze sborníku Fiducia jsem okopčil povídku Útulek, textu dal obálku s obrazem Barnetta Newmana První zastavení a tento samizdat v počtu 30 ks o Vánocích rozdal. Já musel, ze staré neznámosti. Snad proto cituplné okradení jste mě o těch Vánocích rozbrečel.
Jako odloučený otec jsem si na Hod Boží svezl k sobě děti z prvního manželství. Některé už dospělé. Po jídle jsem je posadil na pohovku a řekl: Prosím, poslouchejte mě chvíli, rád bych vám něco přečetl. A četl jsem text, který jste napsal do Respektu pod názvem Světlo v temnotách. Cítil jsem, že jak čtu, jsem čím dál víc naměkko. Když jsem četl: „Teď, když zvednu oči k vánočním osvětleným oknům, cítím spíš strach. Co s námi lidmi bude? říkám si a je mi ze všech těch pohledů tak úzko, že se do té úžiny žádné svátky nevejdou,“ rozbrečel jsem se nahlas jako starý vůl betlémský. Děti na mě koukaly a byly slavnostně zděšené. Jako já, když jsem se dozvěděl, že ta naše neznámost je definitivní.
psáno pro sborník Ahoj,Honzo, Kalich 2011
16.4.2020
