Když společnost najednou vykoukne ze slepého úhlu
Josef Rauvolf
Sociologa Daniela Prokopa jistě znáte z početných televizních vstupů, kdy zasvěceně a zcela nestranně komentuje situaci a trendy v naší společnosti, volby a další politické dění. Nyní výsledky svých výzkumů a úvah vtělil do knihy s provokativním názvem Slepé skvrny.
Jaké tedy ony "slepé skvrny" jsou? A co jimi vlastně Prokop myslí? Vysvětlení najdeme hned v úvodu, myšleno je "místo na sítnici, kde nejsou světločivé buňky a reálně v tomto úhlu okem nic nevidíte." Takže, jak Prokop dál píše, "tato knížka je o společenských problémech, které uvízly v našich slepých skvrnách, protože jsou specifické a mozek selhává, když je chce doplnit ze zjednodušujících, často falešných mytologií, které si rádi vyprávíme."
Nečte se tak Prokopova záslužná kniha snadno, přesněji, nečte se s velkou radostí. Fakta a vývody z nich pramenící, jež nám Daniel Prokop předkládá, totiž zrovna povznášející nejsou, číst se ale právě takové texty – a to nejen pro jejich nic neskrývající upřímnost, ale také pro své odborné kvality – musí. Byť i jen pro to, být informováni, hlavně ale: vědět, kde jsou ony "slepé skvrny", a také, jak proti všem těm problémům bojovat. A problémů je, jak zjišťujeme, dost a dost, však má také kniha podtitul "o chudobě, vzdělávání, populismu a dalších výzvách české společnosti." Výzvách, které přitom nestojí pouze před politiky, jak by se možná – pohodlně – čekalo. Omyl, před těmi výzvami, jak o nich mluví Prokop, stojíme my všichni. A ke všem také Prokop promlouvá. Vlastně, svým způsobem jeho nesmlouvavá analýza v něčem připomíná Peroutkův spisek Jací jsme – v tom, jak nikomu nestraní, "jen" popisuje. I když, samozřejmě, a nelze se tomu vyhnout, aniž bychom chtěli ukazovat prstem na jednotlivé politiky či partaje, chytrý čtenář se jistě dovtípí, kde je ten hlavní zakopaný pes a o kom je řeč.
Další z kvalit Prokopva tewxtu spočívá v jeho sdělnosti – jedna věc je totiž zhodnotit v krátkém šotu například volby, druhá pak zvládnout knižní formát. A právě tohle se Danielu Prokopovi podařilo na výbornou. Mnohé odborné – a nejen nutně sociologické – práce jsou sice na profesinální výši, číst se ale nedají, natolik jsou zahlceny terminologií, doprovodnými materiály, výpočty apod., zkrátka jsou určeny odborné komunitě. A přiznejme si, mnozí z na slovo vzatých odborníků nejsou ke všemu zrovna skvělými stylisty...
Nic z toho pro Prokopa neplatí, a ve všech sedmi kapitolách, věnovaných kromě témat, zmíněných v podtitulu, také menšinám a radikalismu, populismu a demokracii, zdrojům a potřebě nové spravedlnosti, mýtům a metaforám a volbám a výzkumům, pracuje ukázkově s fakty, které – opět ukázkově – interpretuje, přichází ovšem i s návrhy řešení. A sice s takovými, které by ulehčily nejen občanům, ale také, a to je třeba zdůraznit, státu a jeho rozpočtu. Takže, vlastně, zase občanům.
Jsou to všechno řešení vlastně zcela logická, chtělo by se říct, diktovaná zdravým selským rozumem. A též i snadná. A přesto...
Josef Rauvolf, publicista a překladatel
15.4.2020
