Závěrečný svazek krutých, o to však pravdivějších Šalamovových povídek
Josef Rauvolf
Svazkem Rukavice aneb KP2 se uzavírá pětisvazkové vydání díla Varlama Šalamova, autora, k jehož jménu se okamžitě pojí termín "lágrová" próza.
A přesto není Šalamov autorem monotematickým, byť by se to při jeho neveselých životních osudech dalo více než pochopit. Ano, psal sice o životě v kolymských lágrech, jeho texty však většinu podobně zaměřené literatury značně převyšovaly – a platí to i o tak slaveném Solženicinovi a jeho Jednom dni Ivana Děnisoviče. Ostatně, sám Šalamov se ke svému slavnějšímu kolegovi stavěl značně kriticky. O to zde však v tuto chvíli nejde – anebo možná právě ano.
Šalamov se totiž nesnažil své povídky jakkoli přikrašlovat, nepokoušel se ve svých postavách hledat za každou cenu cokoliv vyššího, neidealisoval si je. A což je důležité, neidealisoval si ani sám sebe. Postavy, které zalidňují jeho texty tak mohou na první pohled působit drsně, krutě, "nelidsky" – ovšem pouze do té chvíle, než si uvědomíme, v jakých podmínkách jim bylo ne žít, ale přežívat, a vlastně ani to ne. Spíše než cokoliv jiného byl totiž jejich pobyt v gulazích dálné Sibiře umíráním. Smrt byla totiž všudypřítomná, zcela nevyzpytatelná, vlastně, banální – jakkoli to může znít. Mohla vás zastřelit ostraha, mohli vás zastřelit za odmítnutí otrocké práce, mohli vás zavraždit v podstatě beztrestní kriminálníci, zabíjely i nelidské podmínky. A člověk se stal pouhým kusem, věcí. Jako třeba v tomto případě:
"Před pár dny podporučík Postnikov chytil uprchlíka, ale vláčet se s ním deset patnáct kilometrů do Kadyčkanu se mu nechtělo, a tak ho zastřelil na místě. A co je třeba předložit na evidenčním oddělení vyšetřovačky snad všude na savětě? Jak identifikovat člověka? Takový průkaz existuje a je velmi přesný – jsou jím daktyloskopické otisky deseti prstů. [....] Mladý podporučík Postnikov, který si nechtěl přidělávat starosti s převozem zatčeného vězně, usekl uprchlíkovi obě ruce, uložil je do brašny a jel raportovat o dopadení vězně.
Ale uprchlík se zvedl a v noci vešel do našeho baráku. Byl bledý, ztratil hodně krve, mluvit nemohl a jenom natahoval ruce. Náš brigadýr běžel pro doprovod a uprchlíka odvedli do tajgy.
Buď ho živého předali na Arkagalu, nebo ho prostě odvedli do křoví a tam ho definitivně zabili, což by bylo tím nejjednodušším řešením jak pro uprchlíka, tak pro doprovod i podporučíka Postnikova." A samozřejmě, "Postnikova nijak nepotrestali. Ostatně to ani nikdo nečekal."
Varlam Šalamov měl i přes dlouhý trest – celkem si odseděl téměř dvacet let – štěstí a mohl tak podat své cenné svědectví (v souvislosti s tím nelze než doporučit nejen další jeho spisů, ale i podobně zaměřenou a laděnou knihu Jacquese Rossiho Útržky životů). Svědectví, při jehož četbě nás může pojímat hrůza, znechucení nad vším tím, čeho jsou lidské bytosti schopny. Ano, ale také je můžeme, ba přímo máme vnímat jako jedno velké varování. A také, samozřejmě, jako výtečnou literaturu.
Josef Rauvolf, překladatel a publicista
2.4.2020