Co mám na mysli oním „více, než je nutné“ osvětlím vzápětí. Příběh začíná klasickou zápletkou, jež odkazuje k technicistní hard sci-fi: astronaut Gerald Livingstone objeví na orbitě Země plující artefakt, tajemný ovoid, v němž se při doteku objevují mimozemské postavy snažící se o navázání kontaktu. Vzápětí vyloví čínský rybář z potopeného chrámu druhý podobný artefakt. Mezitím jde bezskrupulózní novinář po stopě „traviče“, který donutil amerického senátora říkat pravdu. Další astronaut při cvičení nad Zemí padá do moře a navazuje přátelství s inteligentními delfíny. Jeho matka senátorka po něm během účasti na konferenci o nalezení artefaktu pátrá. Objevuje se undergroundové hnutí, které usiluje o zničení artefaktu, docílí však jen exploze zepelínu. Konferenci zachrání statečná novinářka Tor Pavlovová, ze které ovšem po výbuchu zbude jen torzo bývalé tělesné schránky s nepoškozeným vědomím, které dál investigativně surfuje v kyberprostoru. A laskavý čtenář se už zřejmě dovtípí – příběh nám teprve začíná (při rozsahu téměř 700 stran ještě nejsme ani v jedné sedmině) a už sledujeme dobrých sedm dějových linií. K tomu je třeba připočíst četná intermezza v podobě výňatků z fiktivních knih (Pandořin roh hojnosti), úvah umělé inteligence a záznamů televizních či internetových vysílání. David Brin zkrátka přináší román v pravém slova smyslu – a to jak román (post)moderní, tak (alespoň v rámci sci-fi žánru) klasický.

Co tedy nabízí zbylých šest sedmin, ptáte se? Právě dávku oné postmoderní relativity. Objev, jakkoli zajímavý svou technickou vyspělostí, hostí především desítky různých hašteřících se a překřikujících mimozemských ras. A nejinak je tomu i na Zemi. Konferenci budoucnosti sledují lidé z celého světa a prostřednictvím datové sítě do jejího průběhu neustále zasahují. Obdobně je pak třeba paralyzovaná novinářka Tor podporována tzv. chytrodavem – zainteresovanou skupinou on-line posluchačů, kteří na základě svých oborů, a tedy i míry pravděpodobnosti svých tezí a názorů na konkrétní problém, pomáhají dojít k tomu (procentuálně) nejsprávnějšímu rozhodnutí. Do hry tu vstupuje uniformita proti individuálnosti, myšlenka civilizace jako synonyma uspořádané společnosti proti úmyslné chaotické neuspořádanosti bytostí v artefaktu (tzv. efekt sebranky), mělkost myšlení, které se snaží pojmout vše na světě, proti pasti specializovanosti, která na druhé straně nutí budoucí učence strávit dlouhé prvotní období studia jen snahou o to, proniknout k hranici poznání, k níž se už dostaly generace před nimi. Zkrátka každá „pravda“, než se jí dobereme, je vykoupena nastíněním všech možných variant, jak by tomu „mohlo být“, všech scénářů, které by se mohly odehrát. Přičemž nakonec se může přihodit ironicky právě ten, který vůbec nikdo neviděl nebo nenavrhl.

Tomuto vše relativizujícímu konceptu nahrávají i další věci – například pojímání času i charakteristika postav. Ačkoli jsme uvedeni do určité nepříliš vzdálené budoucnosti na planetě Zemi, konkrétní časové mezníky chybí. Mimo jiné tím i nabýváte podezření, že jednotlivé dějové linie se vůbec nemusejí odehrávat paralelně. V poslední třetině knihy si zase autor dovolí jeden poměrně dlouhý časový skok. Komicky působí rastafariánský mudrc Noozóna Nooprófa – profesor a popová hvězda v jednom –, který si v překladu (jak už je myslím pro Jamajčany tradiční) vysloužil nářečí moravského hantecu. Kosmonautem tu může být i šimpanz, extatické rozhořčení během plamenných politických či motivačních projevů nemusí mít daleko k drogové závislosti, lék se nemusí příliš lišit od viru a novinařina se dá dělat i bez rukou a bez nohou – vše je relativní.

Jak už jsem naznačil, „prosítování se“ všemi možnostmi a myslitelnými názory může být velkým náporem na čtenářovu trpělivost, kniha téměř postrádá akci a napětí a některé dějové linie jsou zde na první pohled úplně zbytečné. Jejich myšlenkové závěry fungují maximálně jako „pozemské“ paralely k otázkám, které vyvstávají při komunikaci s artefaktem, a jejich řešením. Ovšem možná právě i díky těmto dílčím příběhům působí kniha komplexně, celistvě. Ze světa Existence čiší neuvěřitelný pocit samozřejmosti, inu, jeho existence. Autor, který dokáže takto psát, musí mít nejenom schopnost konstruovat svůj vlastní vymyšlený svět v zázračných kulisách budoucnosti a obrovskou zásobu příběhů načerpanou z naší vlastní minulosti, ale především má velmi jasný a ucelený názor na to, kam se ubírá svět současný. Ačkoli veškerá různorodost, pluralita názorů (v jejichž duchu funguje i závěr) a s nimi spojená liknavost a nerozhodnost jsou vlastně také jednou z cest ke zkáze, zůstává autor se svou myšlenkou „nevíš-li, kterou ze dvou cest zvolit, vyber tu třetí, tu, kterou se ještě nikdo před tebou nevydal“ nadále optimistou:

„Existuje taková legenda,“ řekl. „Že jednoho dne přijde živočišný druh, který dosáhne nemožného. Bytosti, které si všimnou všech pastí a nástrah a moudře se jim vyhnou, a přece se přitom budou stále pohybovat vpřed. Rasa, která bude střízlivě studovat umění přežití, řemeslo dospělosti a vědu soucitu.

Říká se, že toto bude jitrem nového věku. Tato dlouho očekávaná civilizace se vydá na cestu, aby zachránila všechny slibné nové rasy a naučila je umění, jak to dokázat a přežít. A pozvedne i ty, kdo upadli už předtím.

Osvětlí stezku pro všechny.“

Radek Hochmal, Literární bašta Dobré češtiny