Jak rozštěpení mezi hlavou a tělem ničí život
nakl. Alpha book
Marion Woodmanová nabízí důkaz, že obezita a anorexie jsou dva krajní fyzické symptomy obecného potlačení ženské přirozenosti v naší kultuře. Nabízí překvapivé vhledy do vztahů mezi individuačním procesem ženy a stavem jejího těla.
Úvod:
Tloušťka kdysi mívala radostné konotace. Lidé si přáli „Ať jsme tlustí na tři prsty“; šťastná menšina „sála tuk země“. V kulturách, které jsou oproti té naší méně blahobytné, má baculatá nevěsta dosud cenu své váhy ve zlatě. V Číně a Japonsku je osoba s tučným břichem uctívána a obdivována za to, že je v sobě ukotvená. Ale v západní společnosti se souvislosti obrátily. Možnosti devadesátikilové osoby ve světě těch štíhlých jsou omezené a tlustá žena se stydí chodit venku, „aby její neuróza nebyla všem na očích“. Zajisté, některé ženy se ze své plnoštíhlosti těší a se svou váhou nemají sebemenší problém. Tato kniha se jimi ale nezabývá. Jedná se o studii utrpení spojeného s tloušťkou a jejími psychickými a somatickými příčinami. Žádné kouzlo ani vědecká formule ještě rostoucímu problému s obezitou nezabránily. Co nejpečlivěji jsem zdokumentovala svá experimentální zjištění a doslova jsem citovala rozhovory v naději, že zvědomím vnitřní svět obézní ženy. Každá z nich je individualita, ale každá má nadváhu. Vědomí onen problém vždycky nevyřeší, ale třeba napomůže, aby se utrpení stalo smysluplným. Mnohé komentáře, které učinily obézní ženy během asociačního experimentu, mohly vyslovit i ženy s normální váhou. Myslící ženy v západní kultuře 20. století mají mnoho společného. Avšak neuróza se v podobě obezity projevuje v až příliš hmatatelné podobě. Má studie se zaměřuje na konkrétní kombinaci faktorů, které vytvářejí právě tento symptom, jejž sdílí 40 % Američanek. Když jsem přemýšlela o postavě, která by tuto konkrét‑ní kombinaci nejlépe zosobňovala, opakovaně se mi připomínala jedna věta z Hamleta: „Jak o své bídě nevědouc.“
Pak mě napadl obraz Ofélie, jež zpívá svým květinám, pluje po proudu nadnášená dmoucími se šaty, nesená vodami, které ji zabíjejí. V oné „sladké dívce“, pohřbené ve svém dvorském oděvu, jsem spatřila princeznu, jež spí v obézním těle. Ofélie byla dcerou svého otce. Vyrostla bez matky a na dvoře, který vyžadoval určitou normu chování. Zamilovala se do prince, jehož osudem bylo stát se králem. Dokud jejich malý ráj neohrožovala skutečnost, mohli se Ofélie a Hamlet milovat. Ale když zahradu náhle zničilo „nejsprostší tučné bejlí“ a princ Hamlet „se začet“ v její tvář, našel v ní dítě, které postrádá vnitřní zdroje pro to, aby bylo věrné svému vlastnímu já a ještě méně jemu. Když po noci následoval den, mohla konat jenom tak, jak jí kázal její otec – hrát roli jako jeho loutka –, nevědomě zrazovat ženu, kterou v sobě nikdy nenalezla, a klamat muže, o němž věřila, že jej miluje. Neměla žádnou vnitřní realitu, s níž by mohla reagovat na jeho mužskou potřebu. Tam, kde ženino srdce hraje otcovu píseň, „to není dobře, neskončí se dobře“.Když je její otec mrtvý a milenec pryč, Ofélie se zblázní. Ve svém šílenství vyslovuje více pravd, než jich je schopná vyslovit vědomě. Sama uprostřed dvořanů stojí v urou‑saném oděvu, s plevelem vpleteným do vlasů – jako očarovaný ptáček – a v očích nemá nic než démona, který ji posedl. Pateticky vykřikne: „říkají, že sůva bývala pekařova dcera. Ach bože můj, to všichni víme, co jsme dnes, ale nevíme, co budeme zítra. Dej pánbůh dobré chutnání!“. Jedná se o odkaz na jednu starou anglickou legendu: Náš Spasitel šel do pekařství, kde zrovna pekli, a požádal o chléb k jídlu. Pekařka dala okamžitě do pece kus těsta, aby ho pro něj upekla; ale její dcera, podle níž byl onen kus těsta příliš velký, ji pokárala a značně ho zmenšila. Avšak těsto začalo rychle kynout a nabylo značné velikosti. Načež pekařova dcera vykřikla: „Hú, hú, hú.“
Tento sově podobný křik patrně přiměl našeho Spasitele, aby ji za její zlobu přeměnil právě v tohoto ptáka.Je ironické, že Ofélie popisuje samu sebe. Protože je uzamčená do svých infantilních potřeb, nepoznává cizince. Není schopná přechodu z dětství do ženství; a tak nedokáže na Hamleta reagovat zralým pocitem, který by mu umožnil kontakt s jeho vlastní ženskou stránkou a zachránil ho před jeho osudovým sebeodcizením.V jiné verzi této legendy je Štědrý večer. Pekařova dcera má tolik práce s tím, aby připravila vánoční cukroví a dala do pořádku obchod, že se zlobí na svého naivního otce, který maří čas tím, že krmí žebráka u zadního vchodu. Tato dcera je tak posedlá svou vlastní zaneprázdněností a fantaziemi o velkém dni, který má přijít, že opomine skutečnost, která jí zírá do obličeje. Chléb, který ukradne Bohu, nakyne do „největší velikosti“; tajemství, které odmítne u zadních dveří, se zhmotní v příšeře vepředu. A protože není ani schopna lidského křiku, vydá třikrát soví zahoukání a cítí, jak se mění v nočního ptáka.
V Řecku byla sova Athénin pták, který symbolizoval její úzký vztah s temnotou. I Athéna byla dcera svého otce, protože vyskočila z jeho čela poté, co spolkl její těhotnou matku. Ofélie je malá chodící sova, očarovaná svým nevědomým ženstvím, svým otcem a tím, co „se bude povídat“. Nikdy nenajde svůj vlastní hlas. Nikdy nenalezne své vlastní tělo nebo vlastní pocit, a proto ji život a láska, jaké jsou tady a teď, minou. Vody nevědomí, v jejichž živlu je jak „tvor... zrozený a způsobilý v něm žít“8, ji pohltí. Když popisuje její smrt, Shakespeare říká (ústy královny Gertrudy): Tam nad říčku se nachyluje vrba a zhlíží v proudu stříbrošedé listí....Tu, jak se proutím šplhala, ty věnce chtíc rozvěsit, zlá haluz pod ní praskla a ona spadla do plačících vln i s věnečky. Šat její rozestřel se a jako rusalku ji chvíli nes. A ona pěla zlomky starých písní, jak o své bídě nevědouc či tvor v tom živlu zrozený a způsobilý v něm žít. Leč dlouho nemohlo to trvat a její šaty, napité a ztěžklé, ji stáhly od písniček, nebohou, v bahnitý hrob. Každá žena, kterou straší obezita, zná ona muka, když se dívá do zrcadla a vidí, jak na ni zpět zírá sova. Pokud se odváží neuhnout pohledem, dokonce možná uvidí svůj ocas mořské panny. Rozštěpení mezi hlavou a tělem jí ničí život a není schopná toho, aby toto prokletí zlomila.
V této knize jsme se – 40 žen a já – co nejupřímněji podívaly do očí této sovy. O tom, jaké světlo jsme tam nalezly, pojednávají následující stránky. V zásadě přicházím s názorem, že dnešní ženy žijí již celá staletí v kultuře orientované na mužství, v důsledku čehož si neuvědomují svůj vlastní ženský princip. Nyní, ve snaze nalézt v maskulinním světě své místo, nevědomě přijaly mužské hodnoty – život orientovaný na cíl, nutkavé štvaní se vpřed a vydělávání na konkrétní chléb, který nedokáže vyživit jejich ženské mystérium. Jejich nevědomá ženskost se bouří a projevuje se somaticky. V této studii se Velká bohyně buď zhmotňuje v obezitě, nebo pohlcuje anorektičku. Její oběť se musí střetnout s vlastním ženstvím tím, že se se svým symptomem vypořádá. Jenom tím, že objeví a bude milovat bohyni, která se ztratila v jejím vlastním odmítnutém těle, může žena zaslechnout svůj autentický hlas. Tato kniha navrhuje praktické způsoby naslouchání a zkoumá význam ženství, které „se líně vleče směrem k Betlému, aby se mohlo narodit“
Marion Woodmanová
27.3.2020
