Rovnoběžné děje ve Voliérách
Jitka Cholastová
Voliéry vycházejí posmrtně jako poslední kniha Zuzany Brabcové. Nelze se ubránit dojmu, že s tímto vědomím byly i psány. Jsou nejen dalším autorským krokem, navazujícím na předchozí Stropy, ale také syntézou motivů a témat, které se objevují ve starších románech. Čteny v jejich kontextu se jeví jako završení mimořádně soustředěné a poctivé tvůrčí cesty.
Pro první seznámení s autorčiným dílem nebo jako jeho reprezentativní zástupce se ovšem spíše nehodí. Do značné míry totiž závisí na vnímavosti a vstřícnosti čtenáře, zda bude text chápat jako zdařilý obraz roztříštěného světa, nebo roztříštěnost přičte dílu samotnému.Hledání souvislosti je přitom to, co pohání vypravěčku a zároveň hlavní postavu knihy. „Něco se děje,“ všímá si na samém počátku Běta, žena bez práce, s dospělou dcerou a stařičkou matkou. „Něco se chystá. Něco není v pořádku.“ V žádné ze scén své denní rutiny ani ve fantaskních setkáních (stará cikánka žádá Bětu o její vrásky a dostane je) však nenalézá nic, na čem by se smysl dal vystavět. Svět je plný fragmentů, ruka vždy sahá do prázdna. „Žádné souvislosti prostě neexistují. Všechno se děje na tomto světě rovnoběžně, a nikde se nic s ničím neprotne,“ konstatuje vypravěčka někde v třetině.
Co si může s takto rozehranou partií počít? Přidá k pohledům z okna suterénního bytu, rodinným oslavám, bezpočtu čekáren a náhodným setkáním na ulici nebo v supermarketu (zde se k Bětě připojí někdejší spolupacient, vágus Melda) trochu rodinné historie, elektronické dopisy dcery pobývající v cizině, pár hrstí novinových titulků, vzpomínky na dětství a nějaký ten sen. Zaexperimentuje si: ozvláštní deníkový půdorys datem před naším letopočtem nebo z daleké budoucnosti. A když je konec v dohledu, začne variovat vlastní věty, sáhne do kulturní historie pro nějaký ten artefakt, projde se naposledy Prahou a přizve ke stolu své utkvělé motivy (poslední větou o moři, které tu bylo naposledy v prvohorách, se Voliéry obrací k úvodní kapitole autorčiny knižní prvotiny Daleko od stromu). Bude za to sama sebe tak trochu nesnášet, protože všechny tyhle fígle k smrti dobře zná, ale všechno to udělá, protože dokud člověk dýchá, něco dělat prostě musí.
Po emocemi a zážitky nabitém, expresivním Roku perel a o nic méně zběsilých, do nitra obrácených, precizně prokomponovaných Stropech je převažující náladou poslední knihy vyčerpání, vědoucí a absolutní. K němu se přidávají muka sečtělosti: neužitečné, náhodné útržky básní a encyklopedických definic slovních významů. Jako by abecední řazení bylo tím jediným, které se nabízí ve světě, kde zmizela měřítka a vše má stejnou (tedy ve finále mizivou) důležitost – zpráva o teroristických útocích stojí na roveň protrženému mikrotenovému sáčku. Svět se definitivně rozpadá: barvy se odlučují od předmětů, věci jsou příliš daleko nebo příliš blízko na to, aby bylo možno je identifikovat, přiřadit k tvaru název a funkci. Místo obývání zabydleného prostoru osobní mysli nastupují pokusy pochopit dění ve vlastní hlavě skrze anatomické nákresy mozku. A z obrazů lze strhnout jednu vrstvu po druhé, až zbude jen bílá zarámovaná plocha. Analytické myšlení se v prostoru textu stává svérázným druhem (sebe)destrukce: „A já? Skvrna. Za zavřenýma očima bůhví koho.“
Ukotvení Běta nachází v roli matky a dcery, v zapojení do řetězu generací, přesahujícího vymezený čas oběma směry, a nakonec i v té zatracené tělesnosti, k níž má autorka ve svých knihách tak ambivalentní vztah. Na samém konci, na nejzazším výběžku kontinentu, na břehu moře se pak ještě jednou setkává se svými blízkými při ohni, který nestravuje, ale vydává.
Kniha, doprovázená – jak čteme na záložce – na přání autorky ilustracemi její dcery, se vzpírá žánrovému zařazení. Rozsahem spíše novela než román, postrádá ovšem její sevřenost. Náběhy na příběh a ostrovy významů se hledají napříč plochou, kde to vane cizotou. O to silněji působí mistrovsky vybroušené věty: „Cosi se hnulo ode dna v stoupě světa a hihňavě hýklo. To v mračnu kalu hnus se hnul, v tiché a svaté noci.“ – „Pila jsem víno jako vodu, pila jsem na jeden zátah, až se konečně všechno pokrylo průhlednou fólií, každý předmět, každé stéblo trávy, každá střecha města, které leželo pod námi; někdo je omotal těmi fóliemi pevně a neprodyšně jako zavazadla na letišti.“ – „Praha se odráží v řece. Je tu tedy dvakrát – skutečnost i její odraz – a já sotva unesu jednu. Na všem tkví povědomost, na té řece, na panoramatu Hradčan, (…) na mých vlastních slovech. Povědomost, a přece podivuhodná prázdnota, neboť všechny ty kulisy – vždyť kulisou je i moje řeč – jsou jen nakupené, docela prázdné čtverce.“
Zuzana Brabcová vstoupila do literatury v osmdesátých letech prózou Daleko od stromu (zprvu recipovanou mimo oficiální komunikační okruh) jako generační souputnice Michala Ajvaze, Jiřího Kratochvila či Daniely Hodrové. Té se svou poetikou na dohled přiblížila v druhém románu Zlodějina, tvarově nejambicióznějším a – vyjma pronikavé studie Alice Jedličkové – patrně nejvlažněji přijatém. Do širšího povědomí se dostala svým „lesbickým románem“ Rok perel, za prózu Stropy, vydanou po delší odmlce, byla oceněna Magnesií Literou. Předčasným odchodem této autorky literatura bezpochyby ztrácí. Ztratili bychom i my čtenáři, kdybychom jejím knihám nevěnovali pozornost, jakou si zaslouží.
Jitka Cholastová, recenze vyšla v revuepulsy.cz
16.8.2016