Co znamenají motýli, nalezení v ústech mrtvých?
nakl. Argo
Kriminálka jako souboj s démony minulosti. Jakou souvislost mají současné brutální vraždy starých mužů s mučednickou smrtí prvních křesťanů? Dokáže novinářské pátrání vedené Pavlem Werensem vyřešit záhadu a zadržet zločince před dokončením šíleného plánu, nebo zafunguje jako katalyzátor a způsobí další oběti? Tomasz Bialkowski: Morušový strom
Ukázka:
26. ledna 2004, pondělí
Kolem obdélníkového dřevěného stolu stálo šest obyčejných židlí. Na jedné z nich seděl shrbený, prošedivělý muž. V jednu chvíli si dlaněmi začal masírovat štíhlá, téměř by se dalo říci kostnatá stehna a neobratně se sehnul až ke kotníkům. Ztěžka rozhýbal ztuhlé údy a pomalu se vrátil do původní pozice. Tupě upíral kalný zrak na šedivý list papíru, který ležel přímo před ním. Ukazováčkem na něm kreslil kruhy, poklepával na něj palcem. Konečně Rajmund Gesler, jak se onen stařec jmenoval, pravou rukou papír zmačkal a odhodil ho na zašlý strakatý koberec.
S námahou vstal od stolu a na rozbolavělých zdřevěnělých nohou se vydal do předsíně. Nikoli bez obtíží si na nohy nazul černé kožené polobotky, z věšáku sundal hnědý vlněný plášť. Na hlavu si nasadil kožešinovou čepici z norka. Zhasl světlo. Ve tmě stál dobrých několik minut přede dveřmi na chodbu. Sevřel dlaň na klice, jako by se o ni opíral. Pak znovu stiskl vypínač. Vrátil se do obýváku. Jeho zrak putoval po strakaté skvrně koberce. Nakonec Gesler našel papír, který před chvílí zmačkal. Zvedl ho a přešel doprostřed pokoje. Na stole zmačkaný list hřbetem ruky narovnal a z kapsy vytáhl zapalovač. Rozžehl oheň a okamžik poté už odhodil hořící papír do popelníku. Vtáhl do plic štiplavý pach kouře a pozorně sledoval proces hoření. Když z papíru zbyly už jen jemné střípky popela, Gesler do těžké skleněné nádoby plivl. Pomalu a metodicky teď vtíral popel do kostnatých prstů, až i ony byly šedé. V obličeji se mu rýsoval strach.
Muž se otočil na ošoupaných podpatcích a přešel k předválečnému rádiu Telefunken. Byl to model Fenomen Nb 713, udržovaný v dokonalém stavu. Gesler ale neměl v úmyslu poslouchat hudbu. Špinavýma rukama popadl naleštěnou skříňku a otočil přijímač o sto osmdesát stupňů. Sundal volně přichycenou zadní stěnu a vytáhl z útrob rádia předmět zabalený do flanelu. Když látku rozmotal, v dlani ho tížila černá pistole P64, lesknoucí se olejem. Stařec ji otřel hadrem a zkušeně zastrčil do vnitřní kapsy pláště.
Tentokrát zhasnout zapomněl. Pečlivě zavřel dveře a zamířil k východu. Vyšel před budovu v Grunwaldské ulici číslo jedenáct. Vedle, v čísle devět, se nacházela nevelká sportovní hala „Stavařů“. Z jejích oken se linulo mdlé světlo. Jako každý den v ní trénovali zápasníci. Gesler si pamatoval z dětství, že se na místě dnešní haly nacházela synagoga. To tady, v této ulici, byli v jednom domově důchodců shromážděni všichni židé z města i okolí. Pak, někdy ve čtyřicátém prvním, je někam odvezli. Teď potká stejný osud i jeho. Neměl o tom žádné pochybnosti. Už se do své ulice nikdy nevrátí.
Ucítil nepříjemný chlad. Upravil si kožešinovou čepici, zvedl límec pláště, podíval se na hodinky. I když byly teprve tři hodiny odpoledne, ulici halilo šero. Na trávnících a okrajích chodníků ležely hromady špinavého sněhu a tvořily úzké tunely, jimiž se opatrně v obavě z pádu pomalu ploužili lidé. Gesler se vydal dolů, směrem ke stanovišti taxíků, které se nacházelo u Janova mostu. Cestou minul obrovský prasklý kamenný obelisk, k němuž byla připevněna mosazná tabulka s nápisem: „3. února roku 1807 zde pobýval Napoleon s úmyslem svést bitvu s ruskými vojsky“. Obvykle se usmíval, když si ten nesmyslný nápis přečetl. Napoleon pobýval s úmyslem! K postavení kamenného památníku stačí jen tohle! Jak tupý je tenhle lid! Už zapomněli na Prosincový dekret. Luza! Odkud se bere ta neopětovaná láska k tyranovi?
Ale dnes mu do smíchu nebylo. Na přechodu pro chodce delší chvíli počkal, i když pokud by si pospíšil, stačil by přeběhnout před bílým oplem, blížícím se ze zatáčky. Gesler ale vůbec nespěchal. Přešel přes most, pod nímž plynula Lava. Navzdory velkému mrazu řeka ještě nezamrzla. V mládí se po ní plavil v kajaku. Byl to jeho jediný koníček. Když plul, nemyslel na nic jiného. Jeho svět na těch několik hodin získával jasné barvy a intenzivní vůně. Když plul, nemyslel na to, co dělá každý den. Teď byla Lava strohá, temná a ponurá. Stejně jako on.
Nasedl do tmavě modrého mercedesu, jehož majitelem byl obtloustlý muž po padesátce. Gesler si objednal cestu do Parkové ulice, k městskému lesu. Vyjeli. Řidič evidentně patřil k tomu druhu, který musí okamžitě zapříst hovor s pasažérem. Komentoval nepořádek v ulicích, kluzké cesty, tmu a na třídě Sibiřanů si vzpomněl na stadion, stojící v lese. Gesler pochopil, že muž byl kdysi aktivním sportovcem, snad koulařem. Vysvětlovalo by to jeho tělesné proporce. Mlčky naslouchal vyprávění o nějakém Schmidtovi – dvojnásobném olympijském vítězi, který na tomhle stadionu překonával rekordy a stejně jako řidič si zranil koleno. O velkém lehkoatletickém souboji Poláků se Švýcary. Řidič se do svého vyprávění úplně ponořil a lovil z paměti předválečné atlety. Padala další jména: Hirschfeld, Stock, Rosenthal. Ještě když si v Parkové ulici bral peníze, pořád žvanil o stadionu, který komunisté nechali proměnit v ruinu. Přál jim jen to nejhorší. Taxikář se zajímal o to, kým je mlčící starší pán, který vypadá jako učitel v důchodu. Spojil se s centrálou, aby ji informoval o místě, kde se nachází, a koutkem oka pozoroval zadumaného starce, jak míří za budovu Kulturního centra směrem k předválečné vile, jejíž plechová střecha se leskla ve svitu měsíce.
Stařec vkročil na chodník z betonových panelů, pokrytý zmrzlým sněhem. Po levé straně minul plot, za nímž stála malebná budova. Vydal se mezi stromy a po chvíli zmizel ve tmě. Gesler kráčel úzkou stezkou. Poznával cestu jen podle stop po prohlubních v měkkém povrchu. Vytáhl z kapsy malou baterku, kterou si svítil na cestu. Druhou rukou odstrkoval z cesty větve, pokryté silnou vrstvou sněhu, který mu dopadal na obličej a na ruce. Mráz každým okamžikem sílil, a to tak rychle, že Gesler zanedlouho ztratil cit v prstech. Obličej mu pokryla ledová krusta. Po čtvrthodině, když muž vyšel na velkou mýtinu, mohl konečně narovnat tělo, přikrčené k zemi. Při vzpomínce na taxikářova slova se usmál. Gesler se ocitl na něčem, co kdysi bylo řidičem popisovaným stadionem, ale teď se to stalo sněhem zasypanou, rákosím porostlou loukou, která se na jaře změní v mělkou bažinu.
Stařec se pátravě rozhlédl kolem. Zrak měl navzdory věku poměrně dobrý. Brzy postřehl v křoví na nedalekém náspu několik mohutných přikrčených postav. Podvědomě sáhl do kapsy pro pistoli. Polkl naprázdno, a pokoušeje se zachovat co nejpřirozenější tón hlasu, řekl:„Co chceš, Montalto? Proč jsi mě vytáhl do téhle pustiny? Proč ten dopis?“ Odpověď ale nedostal. Kdesi v dálce zakřičel pták.„Vybral sis divné místo pro setkání, Montalto. Po tolika letech... Uplynulo čtvrt století... Co chceš?“ zopakoval.
K ptačímu křiku se přidalo psí štěkání. Gesler zhasl baterku, odhodil ji do sněhu, vytáhl z kapsy starou pistoli a odjistil ji. Na okraji náspu se objevovalo čím dál více postav. Gesler pocítil strach. Věděl, že má jen šest nábojů a protivníky nezvládne. Přesto směrem k nim namířil zbraň a vystřílel kulky Makarov jednu po druhé. Věděl, že jsou to poslední chvíle jeho života. Hluk výstřelů se přehnal přes sníh ležící na větvích, které tvořily tribuny přízračného stadionu.
……………………
překlad Robert Pilch
13.3.2020