Nakonec bude všechno úplně zbanalizovaný, všechny zdroje vyplundrovaný, všechny myšlenky proměněný ve slogany

nakl. Gnóm

Žánrové zařazení knihy Americká modlitební příručka: někam k dark fantasy/urban fantasy, trochu i k hororu, a zároveň k tradici textů satiricky komentujících americký způsob života, svět celebrit a organizované náboženství.

Wardlin Stuart, který celý příběh v první osobě vypráví, zabije v mládí nechtě ve rvačce člověka a je odsouzen na deset let. Ve vězení mu jde o život a jednou téměř zemře. Zachrání ho (jak se domnívá) modlitba, kterou neadresoval žádnému konkrétnímu bohu. Postupně zjistí, že objevil způsob, jak psát modlitby tak, aby skutečně fungovaly, tedy plnily to, oč se v nich žádá. Ještě ve vězení si vymodlí partnerku, vysněnou ženu, která mu odpoví na inzerát, a po podmínečném propuštění (o rok dříve) vyjde z vězení a nastěhuje se ke své novopečené manželce Therese do malého arizonského městečka Pershingu, kde oba vedou obchod s bizarními místními suvenýry. Zároveň vychází knížka Wardlinových „modliteb“, doplněných instrukcemi, jak se správně modlit, a ta nese název Americká modlitební příručka. Stane se z ní celonárodní bestseller, který trhá všechny rekordy, a Wardlin se během pár měsíců stane opravdu slavným. Z toho plyne řada dalších situací, které rozvíjejí děj (ve hře je například konflikt s oficiálními americkými církvemi), ale to je teprve začátek…

Ukázka:

První kapitola (úryvek)

Když se lidé ohlížejí za svými ostudnými skutky a tvrdí, že je musel spáchat někdo jiný a oni že nemají ponětí, kdo ten někdo byl, vlastně tím říkají (i když to možná sami nechápou), že dobře vědí, co bylo je-jich tehdejší já zač, ale nevědí, kým jsou právě teď. Mají za to – nebo to aspoň předstírají –, že se z nich díky věku a zkušenostem stala duše větší, moudřejší a ušlechtilejší, a tím pádem i nevyzpytatelnější než ono dřívější já: někdo, kdo by oněch hanebných skutků ani nebyl schopen. Možná ale, že když spácháte čin krajně násilný, pomůže vám to podobné zmatky vyjasnit, protože já vím přesně, kým jsem byl onoho večera před dvanácti lety, kdy jsem zabil Maria Kirschnera, a i když jsem dnes trpělivější než tehdy a zbavil jsem se jistých falešných představ, zůstávám v podstatě stá-le stejným člověkem a stále stejně dokážu podlehnout hlouposti. Modlitba mi sice život změnila, ale nikoliv způsobem tak úžasným, jak tvrdí kazatelé. Pravda, mé modlitby cílí níže než modlitby kněží a mullů – nesnaží se vyprodukovat zázraky, nýbrž malé a spolehlivé výsledky.

K vraždě jsem přišel asi jako herec k roli. Od té doby, co jsem nechal studia, jsem nepracoval jinak než jako barman a postupně jsem zjistil, že záměrná lhostejnost představuje pro opilé ženy značnou výzvu. Za ta léta jsem si osvojil roli chladného, nezúčastněného světáka (ačkoli jsem nikdy nevytáhl paty ze státu Washington) a nechal touto falešnou vůní prodchnout celý svůj charakter. V zimě roku 1991, když jsem byl zaměstnaný v Galéře, restauraci pro turisty na Lopezu v souostroví San Juan, blízko ústí Pugetova zálivu, už jsem se dopracoval k upřímnému roztrpčení nad celým světem a všechno mi bylo ukradené. Dokonce i ženy, s nimiž jsem spával, mě nudily. Naše schůzky mi byly nanejvýš příležitostmi k předvádění vlastního cynismu. Mám takové podezření, že všichni vrazi jsou do jisté míry stejně sobečtí.

V zimě bylo turistů pomálu, a tak se zbytek osazenstva Galéry obvykle odebíral domů v devět a mě tam nechával, abych zavřel a vypořádal se s opozdilci. Tehdy jsem si vyráběl ty nejkrásnější opice. Jednoho večera koncem ledna, právě když jsem laškoval se čtvrtou dvojitou vodkou a seděl v boxu u okna s panoramatickým výhledem, odkud jsem sledoval žhavá plavá světla ukotvených lodí pohupujících se na vyleštěné černé hladině zálivu, zaparkovalo před podnikem červené porsche a do restaurace vstoupila pohledná žena kolem třicítky, s dlouhými kaštanově hnědými vlasy, a začala se mnou flirtovat, aby ze mě vyrazila drink zdarma. Měla krásně nalíčenou tvář s decentními hnědočervenými očními stíny, výrazný-mi lícními kostmi a hebkými rty, jež mi připomněly rty namalované na takových těch boudách na pouti, ve kterých se provozuje striptýz. Řekl jsem jí, že je mi líto, ale že jí nemůžu nijak pomoct. Podnapile se opřela o stěnu boxu a chytila se chromovaného věšáku na kabáty, zapuštěného do opěradla sedačky. „Ale no tak, člověče! Mám za sebou fakt debilní večer,“ řekla. Na sobě měla volné šedé kalhoty a boty s podpatky, k tomu modrý svetr z angorské vlny. Těžké zlaté náramky, v uších zlaté kroužky se safíry.„Vy si přece drink dovolit můžete,“ namítl jsem. „Jenže jsem nechala kabelku u přítele.“„Zavolejte mu. Ať vám ji sem doveze.“„Za ten debilní večer může právě on.“

Zhroutila se do sedačky naproti mně a skryla tvář do dlaní. „Prostě mi nalejte panáka, jo? Přijdu vám to zaplatit zítra,“ promluvila na mě skrz propletené prsty.„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se. Nechala prsty propletené a odklopila je jako hledí přílby. Nepřítomně na mě zírala. „A vy?“„Wardlin Stuart.“„Wardlin?“ opakovala, jako by šlo o něco obzvlášť komického, a zakřenila se. „Jako warblin’, jako že vrkáte jako holoubek, jo?“ Hned se křenit přestala. Zřejmě si uvědomila, jak je nemoudré utahovat si z osoby, kterou jste právě požádali o panáka zdarma.„Já jsem Wanda,“ řekla a pohodila hřívou. Pomyslel jsem si, že tím chce naznačit jistou vášeň a vilnost, kterou si s tím jménem spojuje. „Wanda a Wardlin. To je docela sladký!“

„Wanda,“ řekl jsem hloubavě. „Ne, tu ve vás nevidím. To pro vás není to pravé jméno. Vy jste spíš jako... Brooke. Myslím, že vám budu říkat Brooke.“To se jí nelíbilo, ale nechala si to pro sebe.„Jo,“ pokračoval jsem. „Sedí to k tomu pocuchanýmu vzhledu, o kterej usilujete – slečna, co před časem vyšla z prestižní vejšky. Trošku pošramocená, trošku jetá, ale sexy. Chytrá.“ Při slově chytrá ožila, přehodila nohu přes nohu a opřela se do sedačky.

„Ty seš vážně kretén, že jo?“„Mám to v popisu práce, Brooke.“„Takže ty chceš, abych byla Brooke? Žádnej problém. Jsem Brooke. Jsem úplně brookovatá Brooke. Naleješ mi už konečně něco k pití?“„Co kdybys mi předvedla, co ti tak šponuje ten hezkej modrej svetřík,“ řekl jsem. „A já ti pak něco naleju.“ Tok emocí ve Wandině hlavě se jí částečně odrazil ve tváři. Vztek, otrávenost, nerozhodnost, zdráhání a nakonec, protože toho panáka potřebovala, rozpaky. „Ty po mně chceš, abych ti ukázala kozy?“„Jenom jestli se ti chce, samozřejmě. Pro mě jsou v pohodě obě varianty.“„Takže tahle to tu jako chodí?“ zeptala se. „Tohle děláš každej večer?“„Ty jseš první. Popravdě sem ani moc lidí, kteří by si nemohli koupit panáka, nechodí.“„To se nedivím!“„Ale i kdyby sem chodili, nežádal bych je, aby si sundali svetr. Jestli chceš,“ – vložil jsem do hlasu špetku něhy – „můžeš to brát jako určitou provokativní lichotku.“

......

přeložil Jakub Němeček

9.3.2020