Jaké jsou Rozpojené státy? Plné příběhů, zachycených dobrým neideologickým pozorovatelem

Martin Řezníček, Tomáš Weiss

Kniha televizního redaktora Martina Řezníčka přibližuje barvité příběhy, které dohromady tvoří americkou výjimečnost. Místy vyvrací, jinde potvrzuje stereotypy, jež o USA máme – prostřednictvím lidí s českými kořeny, ale i těch, kteří o Česku nikdy neslyšeli. Vše v době klíčových tektonických posunů symbolizovaných prezidenty Obamou a Trumpem.

Kapitola první

Kim Novaková

"Měla by svého plastického chirurga žalovat,“ vypálil na Twitteru Donald Trump, tehdy jen okázalý miliardář, v březnu 2014, tedy v době, kdy byly vážně míněné úvahy o kandidatuře této postavy z reality show na prezidenta vzdálené jako hvězdy nad slavnou Griffithovou observatoří v Los Angeles. Byl to Trump s typickou brizancí, s níž později urážel sportovce, válečné hrdiny, novináře s postižením i bez, ženy, děti, státníky, příslušníky menšin i většin. Reagoval takto na tvář Kim Novakové, hollywoodského idolu přelomu 50. a 60. let, který se spolu s idolem ryze současným – Matthewem McConaugheym – objevil na podiu při předávání Oscarů. Tváře Novakové nesly stopy po injekcích tuku, to ostatně přiznala i sama herečka. Trump se omluvil a vyznal se z dlouhodobého obdivu k ní, což mu vzhledem k sympatiím, které průběžně vyjadřoval  na  adresu  dlouhé řady blondýn, to včetně vlastní dcery, lze věřit. Ale vzít slovo zpět jen tak nejde, zvlášť pokud za sebou  zanechá  trvalou  digitální  stopu.  Novaková  několik  dnů  kvůli hanbě nevyšla z domu. To její trápení jen umocnilo, protože před samotným projevem na Oscarech prý tři dny kvůli nervozitě nejedla a vzala si prášky na uklidnění, takže působila rozpačitě. Novaková na Trumpa reagovala textem, v němž potvrdila odhodlání postavit se těm, kteří šikanují: „Lidem nemůže procházet, když takto ovlivňují naše životy.“

Tehdy to byla jen malá epizoda, jakási předzvěst zástupu těch, na něž Trump několika desítkami twitterových znaků zaútočí, ale jimž se na rozdíl od Novakové omluvy nedostane. Možná proto, že nikdy nebyli ztělesněním poválečného filmového boomu jako právě ona, a možná proto, že si její slávu část Američanů ještě pamatuje. Cesta do Los  Angeles v roce  2014 byla pro Novakovou strastiplná i bez  šťouchnutí  do  žeber od budoucího  prezidenta.  Po  Hitchcockově Vertigu jí ležel filmový svět u nohou a mnozí muži by dali vše, aby vedle ní mohli ležet, nebo s ní aspoň hrát. Nádherná žena, která zazářila například už v roce 1957 ve filmu Přítel Joey s Frankem Sinatrou a Ritou Hayworthovou, tou samou Hayworthovou,  jejíž plakát si ve Vykoupení z věznice Shawshank Tim Robbins nalepil na zeď, aby pak s jeho pomocí utekl.

Superstar první velikosti učinila to, co většina jí podobných do svého repertoáru zařadit nedokáže: Hollywoodu řekla v polovině 60. let, na vrcholu slávy, sbohem. Žádné „možná“ nebo „uvidíme“. Sbohem. Dobrovolně. Chtěla prý být sama sebou, jak mi později prozradila, a ne se jen vciťovat do rolí jiných, což se s definicí herectví vylučuje. Mekka filmu nastavuje své dvě naprosto odlišné tváře denně. Úspěšné  a  talentované  dříče  odmění  jihokalifornské  město  tak  mocně, jako to kdysi severní Kalifornie činila během zlaté horečky. Takto konkurovat mu nedokáže žádné jiné centrum show-businessu na zeměkouli ani ve 21. století. Ale zároveň neodpouští sebemenší klopýtnutí a zveličuje ho, a to i kdyby o něm psaly jen filmové kritiky, protože i ty znamenají peníze. Pod hollywoodskými kopci je veřejným tajemstvím, že Novaková některé nelichotivé recenze nesla těžce. Navíc trpěla neléčenou bipolární poruchou, takže její vzpomínka na mládí v Los Angeles rozhodně není na rozdíl od města sluncem zalitá.A přesto se organizátorům Oscarů podařilo tuto tehdy jedenaosmdesátiletou dámu přesvědčit, aby opět ochutnala svých několik minut slávy.

Novaková opustila Oregon, kde stranou veřejnosti chová koně, a zamířila po západním pobřeží na jih až do Dolby Theatre, dříve Kodak Theatre na Hollywood Boulevardu. Těšila se na večer,  kdy bylo na návrat bývalé hvězdy vše připraveno. Její záři však jediným tweetem zastínila jiná hvězda, budoucí, politická. Dámě zůstala v ústech hořká pachuť a v hlavě možná další připomínka toho, jak krutý dokáže showbusiness být. Když jsem se na jaře 2013 chystal do Los Angeles pokrývat svůj první ročník Oscarů, velmi jsem o rozhovor s Kim Novakovou stál.

Zpravodajové bez ohledu na to, jestli pracují pro francouzské rádio či švédský rozhlas, rádi ve Spojených státech hledají k velkým událostem úhel zpracování, který je pro jejich diváky, posluchače a čtenáře atraktivní. Často toho lze docílit prostřednictvím osobností, jež mají k jejich domovské zemi vztah. Kim se narodila v roce 1933 jako Marylin Pauline Novaková v Chicagu – tatínkovi Novakovi a mamince Kralové, oba její rodiče měli český původ, na který Kim nikdy nepřestala být hrdá. Že nejde jen o pózu získanou ex post a vyprávěnou ad hoc, dokládá i její razantní odmítnutí nechat si po prvních triumfech v Hollywoodu změnit příjmení na anglicky více znějící „Kit Marlowe“, jak požadoval Harry Cohn, šéf studií Columbia. Měl jí tehdy namítnout, že žena s polským jménem do kina nikoho nepřitáhne. Na to mu Novaková odvětila, že je Češka, nikoliv Polka, a názor mocného vládce studií jí je lhostejný,  protože ona se jmenuje Novaková, a basta. Nakonec prý dosáhli kompromisu  –  první  jméno si změnila na Kim.

Získat spojení na paní Novakovou nebylo úplně jednoduché. Zkoušel jsem veřejné databáze i soukromé kontakty, ale buď nezvedala telefon, nebo nereagovala na zanechané vzkazy. Poprvé a naposledy během pěti let ve Spojených státech jsem tedy někomu napsal dopis se žádostí o rozhovor. E-mailů byly tisíce, telefonátů taky, ale dopis, v tomto případě neúspěšný, pouze jeden. Nevěděl jsem tehdy, že ani u bývalých hvězd nefunguje nic přímo a musí se přes agenty. O Hollywoodu, o jeho vnitřním biorytmu a sváru vnějšího lesku s neméně patrnou bídou jsem měl jen pramalé znalosti. Nevěděl jsem, že mě tam zanedlouho omámí všudypřítomný pach marihuany, který se vysoko nad městem mísí s vůní subtropických sukulentů luxusních čtvrtí. 

Netušil  jsem, jak špinavý a zašlý dokáže být Hollywood Boulevard s obchody, jejichž zboží připomíná levné tržnice a kde je vše jenom jako. Netušil jsem, že pouze jeden jeho blok jednou za rok přepaží červený koberec, po němž se procházejí ti, kteří kdysi o pár domů dál žadonili o práci na potupných konkursech. Že uspět tam znamená neustále se otřepávat z bolestných pádů. Že losangeleské klima umožňuje bezdomovcům žít venku po celý rok.  Že už téměř nechodící invalida John Peterson,  hlavní postava  jedné z našich reportáží, dlouhé roky každý všední den leští vsedě chodník slávy a aspoň takto se dotýká hvězd. Že si turisti fotí fasády, za nimiž už se toho příliš neskrývá, protože větší filmové peníze se točí v New Yorku, i když se tomu stále říká Hollywood. Že je jen málo hezčích čtvrtí na světě než Hollywood Hills, kde se malinkaté uličky klikatí v kopcích mezi honosnými domy z 20. a 30. let. Že výhled na Los Angeles, na tu placku dusící se pod smogovou dekou a ohraničenou horami, na nichž se lyžuje, je svým způsobem krásný. Že tahle zdánlivě ne úplně přitažlivá megalopole, druhá největší v Americe, nabízí miliony zajímavých příběhů, které filmaři ani novináři nikdy nestihnou zachytit.

To vše jsem objevil až při opakovaných návštěvách Hollywoodu.  A potvrdila to i konverzace s Kim Novakovou,  poté co se o několik let později vypnuly po rozhovoru kamery. Na dopis v roce 2013 tedy nereagovala, ale o dva roky později – v  červnu  2015  –  přijala pozvání na  přehlídku české kultury ve svém rodném Chicagu. Tam už na interview kývla.  V apartmá hotelového pokoje naproti parku, v němž Barack Obama slavil v roce 2008 dobytí Bílého domu. Kim byla v dobré náladě. Absolvovala promítání Vertiga, a když jí diváci tleskali vestoje, bylo jasné, že termín „bývalá  herečka“ je vlastně  nesmysl.  Američtí politici se taky doživotně oslovují nejvýše získanou funkcí, i když už ji dekády nezastávají. Kim Novaková je a bude herečka, dokud o toto označení bude sama stát.

Ve Spojených státech se oceňuje dlouhodobý úspěch, přeplněné Síně slávy čehokoliv toho budiž důkazem. Děti hltají už na základních školách útlé knížečky Kdo je / byl... a dějiny se učí přes příběhy, ne letopočty. I přes nemilosrdnost showbusinessu Američané dokážou ocenit jednorázový nebo krátkodobý úspěch a vystavět kolem něj legendu. Kim Novakové stačilo velmi málo, aby dosáhla mnohého, a pokud by se v umění měřila efektivita, určitě by jí patřilo jedno z předních míst. Ano, její tvář nesla známky zásahů plastického chirurga, lesk jejích očí se však nezměnil. Žádné stáří nebo únava. Pro mnohé muže muselo být tak lehké se v nich ztratit. Dvaaosmdesátiletá dáma netrpěla  hvězdným  chováním jako Lola  Brewsterová, již hrála ve filmu Rozbité zrcadlo na motivy románu Agathy Christie. Jedinou „marnivostí“ byla prosba o zabírání z té lepší strany obličeje. Tohle je naprosto běžný požadavek, který mívají i někteří novináři, pokud vůbec lepší stranou disponují.

Paní Novaková se rozpovídala o tom, jak se jí po vstupu do její oblíbené restaurace v Chicagu vybavily vzpomínky na dětství, že české jídlo tam chutnalo stejně jako kdysi nebo jak o svém životě napsala knihu, která však shořela při požáru jejího domu a ona  už se o ni podruhé nepokusila, protože to tak vyšší moc nechtěla. Historku s Donaldem Trumpem zdvořilost velela nepřipomínat, i když jeho jméno v červnových dnech roku 2015 dominovalo dění v USA znovu; potvrdil totiž kandidaturu na prezidenta. Muž, jenž dávno po vrcholu své kariéry newyorského obchodníka s nemovitostmi oznámil útok na vrchol ještě  vyšší.  A před námi seděla dáma, která na vrcholu  –  a možná daleko pod ním  –  dokázala odejít, i když jak České televizi potvrdila, ne úplně bezbolestně: „Občas toho lituji. Ale jen proto, že jsem viděla v Hollywoodu řadu dobrých rolí, které bych bývala ráda hrála. Někdy jsem si říkala, že jsem se otočila zády k šanci dělat věci, které dávaly smysl. Takže ano, člověk má někdy výčitky. Ale na druhou stranu; vždycky jsem  chtěla být vizuální umělkyní.  Pokračovala jsem tedy ve studiích,  abych se jí stala, a pak  jsem tak i pracovala.  Cítím, že se mi podařilo vzít kariéru do vlastních rukou, kariéru umělkyně, jíž jsem chtěla být původně, když jsem studovala na uměleckém institutu v Chicagu.“

9.3.2020