Jak se pozná dobrý text? Je pod ním podepsán Eliot!
Martin Pokorný, Tomáš Weiss
Tak to alespoň tvrdí Petr Onufer, redaktor, který řídí edici literárně-vědných textů Specula v nakladatelství Argo. Tam vyšel obsáhlý sborník Eliotových textů Křesťan - kritik - básník, který připravil Martin Pokorný. Ten v doslovu píše:
Eliot a jeho problémy
Vyjasňování vztahů mezi básnickou tvorbou, kritickou reflexí a dějinným začleněním ducha je příznačné pro celek Eliotovy esejistiky a publicistiky; v tomto smyslu lze titul Křesťan – kritik – básník, který jsme zvolili pro náš výbor, vztáhnout i k textům, jež časově předcházejí Eliotovu osobnímu a veřejnému obrácení na víru .Uvedené tři ohledy nevytyčují žádnou přehlednou triádu ani absolutní hierarchii. Zvláštní hierarchické postavení má podle Eliota to, k čemu se křesťan vztahuje – přičemž tak ale činí s ostrým vědomím toho, že nadpřirozeno nemá v moci, že s ním nesplynul a že se za ně nesmí vydávat.
Ve vlastních úvahách se Eliot neprezentuje jako teolog, málokdy hovoří o obsahu křesťanské zvěsti jako takovém – a nejde o opomenutí, nýbrž o logický důsledek jeho chápání víry s důrazem na roli církve. Předmětem jeho nábožensky zaměřených úvah je role a vliv křesťanství v proměňující se tkáni společenských, kulturních a historických vztahů. Jinak řečeno, tématem, o němž Eliot přemýšlí, jsou ve výsledku hlavně křesťané coby lidé aktivně žijící na několika rovinách – spíše než křesťanství chápané jako jinosvětská zvěst.
Na básnickém poli činí Eliot zdánlivě protichůdný krok: od osob přechází ke slovům v jejich samostatnosti. Klasický esej „Tradice a individuální talent“ přesouvá pozornost od básníka k básni, od jedince k výtvoru a dílu. Klíčová tvrzení znějí: básníkovy emoce mohou být zcela nezajímavé – či naopak zajímavé pouze jako úchylka od normálu; obojí se však zásadně liší od emoce vyjádřené básní, emoce kulturně, historicky a duchovně sdílené. Protichůdnost úvah načrtnutých v předchozích dvou odstavcích není příznakem rozporu, naopak: navzájem se doplňují. Ze dvou různých směrů – od křesťanské jinosvětskosti a od domnělé básnické niternosti – postupuje Eliotovo myšlení k tematizaci kultury jakožto sféry hodnotově a významově objektivních skutečností. Subjektivita má u něj význam a hodnotu jedině tehdy, pokud se domůže objektivity – nikoli naopak.
Toto úsilí o objektivní platnost ovšem může mít mnoho podob – a úkolem kritika je rozlišit a odůvodněně obhájit, co je živé a co mrtvé. Kritika jakožto obor činnosti má nepochybně široké obsahové rozpětí (a Eliot vždy dbá na to, aby odlišil její literární variantu od ostatních podob), nicméně shrnout všechny aktivity tohoto druhu pod jediné záhlaví není nemístné. Kritika se nepřekrývá s tvorbou, tuto tezi u Eliota nenajdeme, sdílí s ní však jisté strukturní nároky. I kritika totiž má svůj objektivní produkt – je jím zřetelně artikulovaný soud a argument – a svou „transcendenci“: opírá se vposledku o kritéria, která už vlastními nástroji nedokáže plně vyjasnit.
Nejsubtilnějším bodem Eliotových úvah se proto stává význam a mínění, věření a víra, síla slova v různých nuancích a též odstíny a polohy vyjadřujícího se ducha. Tento okruh témat je v angličtině spjat především se slovesy to mean a to believe a v řečtině – jak dlužno zdůraznit – se slovesem dokein, z něhož jsou též odvozeny výrazy „dogma“ (doslova „mínění“, „soud“) a „ortodoxie“ (doslova „správné mínění“ či „správné souzení“). Mínění a věření jsou vztahy ke (kulturně a historicky formované) skutečnosti; ortodoxie je pojmenováním způsobu, jak se ke skutečnosti vztáhnout správně – což mimo jiné znamená: s ohledem na společenství živých i mrtvých, kteří usilovali a usilují o totéž.
Eliot není systematický myslitel, myšlenková a pojmová koherence mu však není lhostejná, dokonce mu na ní záleží do té míry, že i samo křesťanství mnohdy označuje především za argument a vysvětlení. V tomto ohledu je vždy a ve všech textech aristotelikem, racionalistou, empirikem. Permanentní schopnost chladného zkoumavého odstupu je jednou důležitou ingrediencí, jež vyznačuje specifičnost Eliotova psaní. Ve svých úvahách však Eliot pojednává o emocích a možnosti jejich vyjádření, o souhře neuvědomovaného (včetně nereflektovaných pocitů, feelings)a vědomého,jež tvoří kulturu, o zlu a morálních postojích vůči němu, tedy o tématech, u nichž racionální argumentace naráží na své meze – aniž by to ale byl důvod k jejímu zavržení.
Pokud chceme načrtnout elementární charakteristiku Eliotova stylu a tónu, musíme ke zmíněné argumentační složce připojit alespoň další dvě, totiž patos a ironii. Jsou propojeny. Patos Eliotovi coby esejistovi není vlastní, místa, kde se projevuje, upoutávala pozornost dobových i dnešních komentátorů hlavně tím, jak velice se příčila „duchu doby“: Eliot neváhá vážně promlouvat o rouhání, kacířství i ďáblu. Je ale důležité zaznamenat, že se k patosu vzpíná především (ač ne výlučně) v souvislosti s tematikou zla, tedy toho, co (dle Augustina) vlastně vůbec není – a Eliot s dialektikou jsoucího a nejsoucího, skutečného a neskutečného velice aktivně pracuje. Patos dobra si Eliot coby jedinec neosobuje, nýbrž hledá jej u jiných, především u historické autority své církve, biskupa Lancelota Andrewese, jehož formulace (nebo citáty s podobnou historickou vahou) často přejímá i tam, kde se k patosu vzepne ve své poezii.
Když hovoří sám za sebe, je si ostře vědom rizika „patetičnosti“ v negativním slova smyslu. Odtud poukaz k ironii.Kořeny Eliotovy ironičnosti jistě tkvějí v autorově osobním založení a též v tradici britského understatementu, do níž se Eliot volbou vlasti a občanství začlenil. Lze se však odvážit tvrzení, že se nejedná o pouhý instinktivní návyk. Eliotova ironie, zvláště velice častá sebeironizace či sebezlehčování jako by uskutečňovaly klasické diktum z Platónových Zákonů, že lidské záležitosti jsou směšné – vždyť při vědomí pravého dobra se takřka zdá, že jsme jen loutkami v rukou bohů –, my jsme však nuceni je brát vážně. Příčinou směšnosti je podle Bergsona, k jehož filosofii Eliot dle vlastních slov krátkodobě „konvertoval“, mechaničnost, jež získá navrch nad životem, a to včetně mechaničnosti v myšlení a ve vyja-dřování vlastních názorů. Z Eliotovy perspektivy se mechaničnost vyjevuje vždy, kdykoli je lidské konání motivováno čistě individuálně, a je tedy právě proto zcela stereotypní. Ironický podtón může být pro nás čtenáře příznakem Eliotovy autorské individuality, ale současně je pro autora prostředkem její reflexe a alespoň dílčího překonání.Eliotova osobní dráha se těžko schematizuje. Epochální básnické slávy dosáhl na základě jedné třístránkové a jedné patnáctistránkové básně; jím založený a edičně řízený časopis The Criterion měl pověst nejprestižnějšího kulturního periodika v Evropě, přitom ale počet jeho předplatitelů nikdy nepřesáhl osm set; a ani coby zanícený stoupenec anglikánské ortodoxie Eliot nikdy nepřerušil tvůrčí a intelektuální kontakt s generačními souputníky či mladšími autory, kteří křesťanství ostře odmítali a naopak byli vstřícní k protichůdným stanoviskům včetně komunismu.
Včlenit Eliotovy eseje do dobového kontextu by vyžadovalo napsat stručnou historii angloamerické poezie a evropské kulturně-historické publicistiky v prvních dvou třetinách 20. století – a víceméně totéž by bylo nutné učinit, pokud bychom měli náležitě zdůvodnit zde provedený výběr z Eliotovy prózy. Představujeme Eliota tak, jak nám připadá zajímavý a relevantní pro současného čtenáře – a bereme přitom v potaz, že pětisetstránkový výbor je v našich podmínkách užitečnější než výbor tisícistránkový. S ohledem na přeložitelnost a srozumitelnost zůstává stranou velké množství textů, jež Eliot oprávněně považoval za jádro své esejistiky, totiž podrobné rozbory anglické poezie a básnické dramatiky 16. a 17. století. Jakkoli je tato tematická oblast zastoupena v našem výboru obsáhle, v historicky reprezentativním průřezu by musela mít rozsah ještě daleko větší – leč přínos pro čtenáře bez specializovaného zázemí by se snižoval.
Namísto toho jsme se rozhodli načrtnout v nutné zkratce tematickou a formální šíři Eliotových publikací a veřejných vyjádření. Kdo chce formulovat finální soudy, zůstává samozřejmě odkázán na osm svazků Eliotovy sebrané prózy a samostatné studium. Náš svazek sleduje skromnější, ale přesto nezanedbatelný cíl: umožňuje hlubší seznámení s výjimečně pozoruhodným kritickým hlasem, který si právě pro svou neochotu jakkoli se poddávat intelektuálním trendům a módám zachovává trvalou podnětnost.
Martin Pokorný
20.2.2020