Mr. Hyde a Miss Jekyllová
nakl. Argo
Okouzlující a duchaplný fantasy příběh o nepředstavitelné síle přátelství vynesl autorce nejen zaslouženou přízeň mnoha čtenářů, ale také cenu Locus pro nejlepší románový debut a nominace na prestižní žánrová ocenění Nebula a World Fantasy Award. Theodora Gossová: Případ alchymistovy dcery
Ukázka:
Dívka v zrcadle
Mary Jekyllová se upřeně dívala na matčinu rakev.„Já jsem vzkříšení a život, řekl Ježíš.“Znovu se rozpršelo. Nebyl to opravdový déšť, ale pošmourné, nekonečné mrholení, které v Londýně představovalo jaro.„Otevřete si deštník, drahoušku, nebo budete úplně promočená,“ vybídla ji paní Pooleová .Mary otevřela deštník, ačkoli jí bylo celkem jedno, jestli zmokne.Všichni stáli kolem obdélníkové díry v zemi na šedivém hřbitově u farního kostela v Marylebone. Reverend Whittaker předčítal z modlitební knížky. Sestra Adamsová se tvářila zasmušile, jenže tak se tvářila vždycky. Kuchařka si utírala nos kapesníkem. Panská Enid vzlykala Josephovi na rameni. V jisté části Maryiny mysli, v té, která byla zvyklá platit účty a probírat s paní Pooleovou vedení domácnosti, se vynořila myšlenka:Musím si s Enid promluvit o přílišných důvěrnostech s lokajem.
Alice, kuchyňská děvečka, držela paní Pooleovou za ruku. Byla bledá a vážná, alezase, taková byla vždycky.„Blahoslaveni mrtví, kteří umírají v Pánu. Ano, praví Duch, ať odpočinou od svých prací.“Na dně jámy spočívala rakev a v ní ležela její matka, oblečená v modrých svatebních šatech, které jí ladily s očima, nyní navždy zavřenýma.Teprve když ji do nich Mary s paní Pooleovou oblékly, uvědomily si, jak během posledních několika týdnů zhubla. Mary osobně učesala matčiny šedivé vlasy, stále ještě protkané zlatými pramínky, a upravila jí je kolem vychrtlých ramen.
„To jsi stvrdil, když jsi nás stvořil a řekl: ‚Jsi prach a v prach se navrátíš.‘ Každý z nás odchází dolů do prachu země; ale i u hrobu chceme zpívat píseň: Aleluja.“„Aleluja,“opakovali sborem paní Pooleová, sestra Adamsová, kuchařka, Joseph a Alice. Enid pořád vzlykala.„Aleluja,“dodala Mary o chviličku později, jako by se na to právě rozpomněla. Předala deštník paní Pooleové a stáhla si rukavice. Přiklekla k hrobu,vzala hrst hlíny a rozsypala ji na rakev. Slyšela, jak drobné kamínky dopadají na dřevo, hlasitěji než tiché bubnování deště. Odpoledne hrobník rakev zasype pořádně, a než dodají náhrobek, bude tam jenom holý rov.
Ernestine Jekyllová, milovaná manželka a matka. No, přinejmenším částečně to byla pravda. Ještě chvilku zůstala na kolenou, ačkoli cítila, jak jí přes sukni a punčochy prosakuje vlhkost. Potom vstala a opět se chopila deštníku. „Paní Pooleová, odvedete všechny zpátky do domu? Musím reverendovi zaplatit.“„Ano, slečno,“ odpověděla hospodyně. „Ačkoli vás tady nerada nechávám samotnou...“„Prosím, Alice má už určitě hlad. Slibuju, že přijdu brzy.“ Zastaví se za reverendem Whittakerem a poskytne příspěvek do farního fondu na opravu kostela. Ale nejdřív chtěla chvilku zůstat s matkou sama. Tedy s tím, co zbylo z Ernestine Jekyllové v dřevěné bedně smáčené deštěm.
Mary: Je vážně nutné začínat pohřbem? Nemůžeš začít něčím jiným? Já jsem si vždycky myslela, že začít se má uprostřed akce – in medias res. A než Mary stihla zasáhnout, Diana přidřepla u mrtvoly Molly Keaneové, přičemž si namočila lem šatů a špičky bot v krvi. Natáhla se přes zavražděnou dívku po ztuhlé ruce, která jí ležela na hrudi, a rozevřela zaťaté prsty. Z jejich chladného sevření vyňala předmět, který mrtvá držela:kovový knoflík. „Diano!“ vykřikla Mary.
Mary: Ne takhle in medias res! Když začneš tímhle, nikdo ten příběh nepochopí.
Catherine: Tak mi přestaň vykládat, jak ho mám psát.Nemělo smysl tam postávat. Ničemu by to nepomohlo a Mary toho dneska musela zvládnout ještě hodně. Podívala se na hodinky: skoro poledne. Odvrátila se a prošla šedým klenutým vchodem do sakristie marylebonského kostela vyhledat reverenda Whittakera, který tam zašel už před chvílí. Deset liber do fondu na opravy... Jenže ona je přece slečna Jekyllová, která byla v marylebonském kostele pokřtěna i konfirmována.Nemůže dát méně.
Z kostelního ticha vyšla na rušnou, hlučnou Marylebone Road, po níž uháněly povozy i kočáry a na okrajích pouliční prodavači halasně vychvalovali své zboží. Ačkoli to byla trochu zacházka, vzala to přes Regent’s Park. Procházka parkem jí obvykle zvedla náladu, ale tentokrát dosud jen napůl rozvinutá poupata růží ohýbal k zemi déšť, a i kachny na jezírku jako by nebyly ve své kůži. Než došla k bytelnému, důstojnému cihlovému domu číslo 11 na Park Terrace, kde strávila celý život, byla unavená a navzdory deštníku i mokrá. Vešla dovnitř bez zazvonění, což by paní Pooleovou nepochybně šokovalo, kdyby to zjistila, odložila deštník do stojanu a pak se zastavila před zrcadlem v hale, aby si sundala klobouk.
Zahlédla v zrcadle svůj obličej a na okamžik se zarazila, zaujatá vlastním odrazem.Tvář, na kterou se dívala, byla bledá, s tmavými kruhy pod očima. Dokonce i vlasy, obvykle nevýrazně hnědé, se to dopoledne zdály vybledlé, jako vymyté světlem, které dovnitř padalo úzkými okénky po oboustranách hlavních dveří. Vypadala jako mrtvola.Ukázala jsem vám Mary, jak se dívá do zrcadla, protože tohle je příběh o nestvůrách. A všechny příběhy o nestvůrách obsahují scénu, kdy se nestvůra spatří v zrcadle. Pamatujete si Frankensteinova netvora, vyděšeného vlastním obrazem v lesní tůni? To je okamžik, kdy si uvědomí vlastní nestvůrnost.
překlad: Petra Diestlerová
17.2.2020