Grimm City - noir postapo krimi v mafiánské dusivé metropoli
nakl. Argo, Tomáš Weiss
Jednoho dne mi došlo, že mám vymyšlené celé město a k tomu několik příběhů z jeho ulic. Zaskočilo mě to, ale usoudil jsem, že by bylo hloupé toho nevyužít. Tenhle příběh byl první, takže ho jako první i čtete. On tohle dobrodružství otevírá. Vítejte tedy v mém městě – doufám, že si na ně rychle zvyknete. Jakub Cwiek - Grimm City 1 - Vlk
Ukázka:
Den byl hnusný. Mraky visely nízko, takže se kouř z věží a továren Grumligova Distriktu, nazývaného Mlžná Čtvrť, válel v ulicích a čas od času přicházející přeháňky vyplňovaly nerovnosti na silnicích mastnou černou vodou. Alfie tohle počasí, kdy se město utápělo ve špinavé šedi, z duše nesnášel. Coby člověk s uměleckou duší samozřejmě nepochyboval, že Grimm City je takové i zevnitř – prosáklé korupcí, špinavými kšefty, ale na druhou stranu i prosycené každodenní pracovní šedí a občas černým zoufalstvím –, ale proč se tím hned chlubit? Proč nutit lidi, aby si oblékali voskované pláště, zahalovali si ústa a oči a plížili se ulicemi jako spiklenci nebo zloději?
Ano, za dnů, jako byl tenhle, město evidentně zpytovalo svědomí a odhalovalo své cinknuté karty.Ale takové dny, a to musel Alfie uznat, měly i své klady. Největším z nich – obzvlášť v jeho momentální situaci – bylo, že pokud si lidé mohli vybrat mezi špinavým, páchnoucím a ulepeným autobusem a poklusem skoro naslepo od markýzy k bráně, měli o dost větší chuť objednat si taxík. Do jedenácti hodin udělal devatenáct jízd a dobré časy mohly trvat i déle, jenomže hadr na utírání už byl černý jako noc, voda v ostřikovači došla a vzduchové filtry potřebovaly okamžitě vyměnit. Usoudil, že je to vhodná záminka k tomu, aby se konečně nasnídal, a tak zajel na roh Desáté a Třicáté čtvrté, kde se u pumpy nacházelo docela dobré snídaňové bistro. Nic zvláštního, ale kávu dělali z dovážené vody – věděl to od Betsy nebo Mitsy, číšnice, která kdysi strašně moc chtěla, aby jí zahrál Všechny západy slunce nad Earlis – a pravidelně měnili vzduchové filtry, takže ani v nejhorších dnech neměly palačinky, jak říkal, nečekanou sazolevu.
Byla tam fronta, a tak zaparkoval na příjezdové cestě. Přesunul do peněženky obsah schránky na peníze a hodil klíčky klukovi od obsluhy. Mohlo mu být šestnáct a měl na sobě špinavou džínovou kombinézu, ze které koukala jen holá hruď, i když už byl podzim. Nosil obnošenou čepici se štítkem a žluté ochranné brýle. V jedné zadní kapse měl zastrčený balíček jednorázových potahů na sedadla, z druhé mu čouhala hlavice francouzáku.„Nádrž, filtry a paket pro smutné dny,“ odrecitoval Alfie lhostejně.„Jo,“ řekl kluk. „Platí se u kasy.“„Po snídani.“„ Jo.“Kluk se pustil do práce a Alfie se po úzkém chodníku z popraskaných kachlí vydal do restaurace.Na zvonek nad dveřmi nezareagoval nikdo kromě tlustého kuchaře ve zpoceném nátělníku, který stál na prahu kuchyně. Byl opřený o zárubeň, četl noviny a kouřil, popel odklepával do skleničky stojící na skříňce před ním. Když muzikant vešel, zvedl zrak, zafuněl a pokusil se novinami mávnout tak, aby kouř nešel do otevřené kuchyně. Vyvolal ale přesně opačný efekt.
Alfie se rozhlédl po dlouhé, úzké místnosti připomínající restaurační vagon. Zahlédl dva policisty, jednoho s kávou a kouskem jablečného koláče, druhého potýkajícího se s přepečeným steakem. Ten první na muzikanta podezíravě loupl okem, a pak ještě jednou – tentokrát se ale pohledem zastavil na delší dobu, jako by si ho chtěl zapamatovat.V posledním boxu seděly v šeru další dvě osoby, ale od vchodu šlo zahlédnout jen temeno hlavy jednoho hosta a čas od času zvedající se ruce druhého. Buď měl tik, nebo se z něčeho hodně tiše radoval.
Alfie si sundal čepici, otřepal ji o stehno a pověsil na věšák. To samé udělal s příliš malým sakem. Srovnal si šle, pročísl vlasy a takhle upravený vykročil k číšnici, která seděla v koutě za pultem. Široce se usmál, protože tady – přinejmenším dřív – to znamenalo šanci na čerstvější kafe.„Dobrej,“ pronesl.Žena, odhadem blíže padesátce než čtyřicítce, vstala ze židle a přešla k pultu. Alfie zlehka naklonil hlavu a pozorně se na ni zadíval. Kdysi znal písničku o krásné dívce z obálky magazínu, který ležel v nějaké čekárně. Každou chvíli bral časopis někdo do ruky – voják, který dostal opušťák a těšil se na setkání se svou milou, žena zoufalá ze ztráty... vlastně je jedno koho. Na dívku z obálky jednou padal déšť slz, jindy ji zase někdo osušoval úsměvem, a tak pořád dokola. Papír vybledl, pomačkal se, zvetšel, až nakonec někdo časopis vzal – a s ním i slečnu na obálce – a hodil ho do stoky.
Číšnice by klidně mohla být tou dívkou.„Něco není v pořádku, zlato?“ zabručela.„Právě naopak, přemýšlím, odkud vás znám,“ zalhal.„A byl jsi tu už někdy?“„ Jo.“„Tak odsud. Co si dáš?“„Určitě kafe.“ Poškrábal se na zátylku a zadíval se na nabídku vypsanou křídou nad barem. „A k tomu housku s ostrou vepřovou sekanou. A jako dezert jablečný koláč.“„Se zmrzlinou?“ Podíval se na poničenou lednici v koutě.„ Bez zmrzliny.“„Třicet pět filů.“Zaplatil, ze svého přidal zmačkanou pětku, a pak se posadil na místo ve volném boxu u okna. Měl odtamtud dobrý výhled na pumpu a kluka pobíhajícího od auta k autu. Vypadal, že je pracovitý a šikovný, což v tomhle oboru, pokud to jinak nebyl naprostý pitomec, znamenalo docela výhodu – bez ohledu na to, jestli pracoval pro kartony, policajty nebo pro ty druhé.
Všichni byli tady, a přitom by chtěli být jinde. Všichni potřebovali, aby jejich káry jezdily.Servírka před něj postavila prázdný hrnek, nalila kávu z konvice a bradou kývla na cukr ukrytý za stojánkem na ubrousky. Poděkoval.„ Mléko?“Zavrtěl hlavou. Chvilku přemýšlel o tom, že se zeptá na Betsy nebo Mitsy, ale k čemu by mu ta odpověď vlastně byla? Ochutnal kávu, byla lepší než ráno. Pohodlně se opřel, zaklonil hlavu a na okamžik zavřel oči. Když je zase otevřel, uviděl před sebou policistu, toho s kafem a koláčem. Ostrovní typ jako Prcek, i když mohutnější a rozhodně drsnější. Měl křivý, určitě několikrát zlomený nos ostrý jako ptačí zobák. Rty úzké a bledé, skoro neviditelné. Oči jako štěrbiny. Blonďaté vlasy s bílými prameny. Mazák, pomyslel si Alfie. Takoví jsou, kurva, nejhorší.
Pomalu se narovnal, aby policistovi projevil úctu, ale neukázal strach, který cítil. Psi jako tenhle ostrovan vycítili nervozitu na kilometr daleko.„Můžu nějak pomoct, pane seržante?“ zeptal se.„To je tvůj taxík?“ ukázal policista bradou na právě tankované auto, které viděli za oknem.„Ne, firmy,“ odpověděl Alfie. „Ale ano, já s ním jezdím.“Pomalu, pokoušeje se maskovat nervozitu, přenesl zrak na druhého policistu, který se zrovna díval na hodinky. Pospíchají, pomyslel si. To je dobře!
„Něco se stalo, pane důstojníku?“ zariskoval. „Chcete vidět doklady? Protože jestli jo, tak je mám v saku.“Neměl je tam, ležely v přihrádce pod sedadlem v autě, ale druhý policajt se znovu netrpělivě podíval na kolegu a pak i na své zápěstí. Alfie z toho usoudil, že jeho bluf má šanci zabrat, že ho nechají na pokoji. V opačném případě spíš pochyboval, že by se tenhle seržant-čmuchal spokojil s úplatkem. Bylo to vidět v jeho očích, v tom, jak hledal, co předtím jen vycítil. Něco mu nesedělo.„Tearsone, musíme jít,“ řekl druhý policajt a seržant mávl rukou, že už jde.„Dávej si pozor, synku,“ řekl tiše. „Můj kluk taky...“Ztichl, narovnal se, upravil si uniformu, zvedl ze stolečku v boxu služební čepici, nasadil si ji na hlavu a ve stopách svého parťáka vyšel z restaurace.
Alfie si oddechl.Hned poté se objevila číšnice a položila před něj podélně rozříznutou housku naplněnou voňavým masem a velkou hromadou žlutého sýra. Poděkoval jí, ale i když přikývla, neodešla.„Jeho synovi předevčírem usekli hlavu,“ řekla tiše, jakoby pro sebe. Hleděla do dálky, ven z okna, k pumpě a určitě ještě dál. „Občas sem zašli společně, jeho kluk se zamiloval do naší Betsy. Občas člověk prostě neví, jak si má s tím svinstvem poradit. Mají černá srdce. Černější než ten hnus pod námi.“Poslední slova už věnovala přímo jemu a on, žvýkaje velký kus housky, mohl jen přikývnout a připitoměle něco zablábolit.Povzdechla si a nespokojeně zavrtěla hlavou. Nevěděl, jestli nad ním, nebo nad celým světem.„Chceš dolít?“Přikývl, že ano, a tak se vrátila za bar pro konvici. A v tom okamžiku znovu zařinčel zvonek nad dveřmi.V první chvíli uviděl jen kousek červené kapuce vyčnívající nad opěradla v boxech, ale vzápětí dívka vyšla zpoza sedaček a on si ji mohl prohlédnout.
Nebyla oslnivě krásná, ale přitahovala pozornost. Hezké nohy, těsně obtažená sukně ke kolenům, přes ramena přehozený voskovaný pláštík, elegantního střihu, ale přitom necudně rudý. Ústa a nos měla zakryté kapesníčkem, zbytek obličeje žlutými brýlemi.Když ale pomalu sundala jedno a pak i druhé, Alfie málem tiše hvízdl. Tvářička jako srdíčko, plné rty, mírně zvednutý nosík a tmavé řasy kontrastující s neposlušnými pramínky blonďatých vlasů vylézajícími zpod kapuce. Víla, napadlo ho. Zasraná víla.
„Promiňte?“ zeptala se nahlas trochu dětským hláskem. „Není tady náhodou řidič taxíku na pumpě? Strašně nutně se potřebuji někam dostat.“Alfie přenesl zrak z dívky na druhou polovinu housky. Vlastně už neměl tak velký hlad a klidně ji mohl dojíst později. Vstal, vzal talíř a zamířil k baru.„Můžete mi to zabalit s sebou?“ zeptal se číšnice, aniž by odvrátil zrak od dívky v červené kapuci.„Bude to pět filů za zabalení,“ uslyšel v odpověď.Položil na pult jednodijmarovou bankovku.„Jen drobné.“„V tom případě,“ pokrčil rameny, „jsem rád, že jsem předtím byl tak předvídavý.“Číšnice ho nejdřív nepochopila, a když jí to došlo, něco zabručela a sáhla pod pult pro kartonovou krabičku bez potisků.„Copak se stalo?“ otočil se Alfie na dívku v kapuci. „Kam vás mám odvézt?“„Na Mount Simeli. Číslo devatenáct.“ První část otázky úplně ignorovala.Přikývl, poděkoval za krabičku, kterou mu servírka hodila na pult, a zamířil k věšáku. Podíval se z okna. Právě přestalo pršet, a tak si odpustil oblékání saka, jen si nasadil čepici na temeno a furiantsky posunul štítek dolů. Došel ke dveřím a doširoka je otevřel. Ozval se zvonek.„ Prosím.“
překlad Robert Pilch
14.2.2020