Co všechno je česká detektivka
Lukáš Růžička
Detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů. Dosud ale neexistoval žádný její základní přehled. Dějiny české detektivky od Michala Jareše a Pavla Mandyse odhalují, proč autoři ve 20. a 30. letech psali příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní autory/ky.
Kniha Dějiny české detektivky ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny.
Policista nemohl být kladný hrdina
Podle autorů se však čeští literární detektivové od anglosaských suverénů dost liší: bývají nenápadní, skromní, neohromují okolí svými dedukcemi ani tvrdými pěstmi či přesnou muškou. „Přispívá-li v něčem česká detektivní tvorba té světové, tak je to především v ironizování, parodování a obecně podvracení autority takzvaného Velkého detektiva,“ říká Pavel Mandys. „Souvisí to ostatně s obecnější tendencí české literatury 20. století k antiheroičnosti, zemitosti a posmívání se patosu a velkým gestům.“
Příběh české detektivky souvisí na jedné straně s ideologií, na straně druhé s dlouhodobým odmítáním autorit. „Čeští autoři detektivek psali ve dvacátých a třicátých letech příběhy výhradně z Anglie, případně Ameriky, protože důvěra české veřejnosti v policii byla po éře rakouského špiclování velmi nízká,“ říká Mandys. „Vrátilo se to v letech devadesátých; čeští čtenáři se opakovaně zdráhali přijmout českého policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu. Naopak ze Zinkové cesty od Eduarda Fikera při prvním vydání po únoru 1948 vypadly vtipné wisecracky, nejspíš proto, aby text působil jako vážně míněná kritika kapitalismu.“
Přes její odmítání z estetických či ideologických důvodů měla detektivka silné zastánce. Literáty s vysokým uměleckým i morálním kreditem, a navíc velmi populární: nejprve Karla Čapka a později Josefa Škvoreckého. Kniha však představuje i málo prozkoumané a temné uličky detektivní literatury. V monografii se tak potkávají Emil Vachek, Edgar Collins, Eduard Fiker, Hana Prošková, Václav Erben, Jaroslav Velinský, Pavel Frýbort, Michal Sýkora, Michaela Klevisová a další.
Parodie Holmese i propojené universum
Podle spoluautora Michala Jareše se ukázalo, že je stále co objevovat a že výzkum je na začátku. „Zatímco například sci-fi komunita dnes vytváří své superseznamy a má specializované časopisy, u detektivek jsme jednotlivci, kteří nejsou příliš propojení,“ říká Jareš. „Sám jsem se například dozvěděl, že spisovatel Karel Mečíř vytvořil nejen dobové parodie na Sherlocka Holmese, ale také že dokázal napsat čtivé, a přesto neznámé detektivky v době protektorátu. Že je škoda, že Čestmír Mlíkovský napsal jen jednu knihu. Nebo že universum Edgara Collinse je daleko propracovanější a propojené postavami, než se dosud vědělo a čekalo.“
Proměnu detektivky a jejich protagonistů nejlépe ilustruje první vracející se „český“ detektiv Léon Clifton, jehož příhody vycházely mezi lety 1906 a 1911 v sérii Detektivní novelly. S vydáváním Detektivních novell se pojí za více než sto let řada přetrvávajících chyb a omylů od datace přes autorství až po vydavatele. Jelikož cliftonky vycházely bez uvedení autora, autorství celé série zůstává dodnes nejisté. Sešity vycházely týdně v nákladu kolem 10 000 kusů a urychlená práce podle autorů knihy vyvolávala různá zkreslení, od textových nedbalostí přes bizarní zápletky až po nedůslednosti v ději.
Detektiv břichomluvec
Clifton žije nejprve v New Yorku, později řeší případy v Chicagu. „S jistotou můžeme tvrdit, že Léon Clifton je soukromým detektivem, ale netušíme, jak je starý ani jak doopravdy vypadá, ovšem známe až absurdní množství jeho falešných osobností a podob,“ říká Jareš. K jeho charakteristickým vlastnostem podle autorů patří pravidelné pití kávy, šetrnost a finanční spekulantství, vztah k náboženství, dále pěstování květin a ochranitelský vztah ke zvířatům a konečně zaujetí pro sport, lékařství, mistrná znalost řady jazyků včetně základů češtiny. „S jazykovými dovednostmi určitým způsobem souvisí i Cliftonovo umění břichomluvecké,“ dodává.
Clifton byl známý také bizarními pomůckami. „V poslední chvíli mu často zachraňují život, patří mezi ně malý ocelový boxer, zvětšovací sklo, elektrická svítilna, ale také malý kompas, přenosný pilník, speciální provazový žebřík, kapesní mikroskop i kapesní lékárnička,“ říká Jareš. „Vrcholem těchto bondovských vynálezů je pak trojice dlouhodobě využívaných předmětů, od nichž se Clifton pravděpodobně neodlučuje ani ve spánku: ocelová košile, kaučukový náhrdelník a kladívko.“
Michal Jareš (1973) je literární historik, editor a básník. Je spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu, Dějiny československého komiksu 20. století a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se mj. zabývá dějinami českých nakladatelství či samizdatu. Uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen a publikaci věnovanou fenoménu cliftonek.
Pavel Mandys (1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz , kde se mj. věnuje žánrové literature a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury a 2x101 knih pro děti a mládež a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha Noir.
7.2.2020