Cenu Ferdinanda Peroutky za rok 2019 získal Ondřej Štindl
Tomáš Weiss
Novinářské Ceny Ferdinanda Peroutky uděluje od roku 1995 Společnost Ferdinanda Peroutky, a to vždy u příležitosti výročí jeho narození (6. února 1895). Cenu zpravidla získává dvojice novinářů, letos se však porota shodla jen na jméně Ondřeje Štindla. Ten v minulosti působil mimo jiné pro českou sekci BBC a v Lidových novinách. V současnosti se komentátorem webu Echo24 a týdeníku Echo. V březnu 2020 mu vyjde třetí próza Až se ti zatočí hlava.
Ondřej Štindl hned po listopadu 1989 spoluzakládal Radio Stalin, tedy pozdější Radio 1, kde dodnes pravidelně vysílá. Poprvé publikoval v Kritické příloze Revolver Revue, pracoval v Lidových novinách, české sekci BBC, časopise Týden, opět v Lidových novinách a nyní působí v Echu. Dvakrát získal cenu Český lev. V roce 2017 za scénář k seriálu Svět pod hlavou a v roce 2010 za scénář k filmu Pouta. V roce 2012 vydal v nakladatelství Argo svůj románový debut Mondschein. Pozornost čtenářů i kritiků si získal i jeho druhý román K hranici. V Edici Echo vyšla Štindlova kniha s názvem 50 podivuhodných postav. Ta nabízí pět desítek „recenzí“ amerických a českých osobností i zcela fiktivních postav. Letos na jaře vyjde Štindlova třetí próza Až se ti zatočí hlava.
Česko, leden 2018. Prezident Miloš Zeman byl právě zvolen do druhého volebního období, venku mrzne, občanstvo si vylévá srdce na sociální sítě a v redakci nejmenovaného deníku nedobrovolně končí vyhořelý komentátor Jan „Johan“ Souček. Antihrdinou třetího románu Ondřeje Štindla lomcují bezmoc, vztek a strach – a když si pod svým článkem na webu přečte výsměšný komentář, udělá jedno nesmyslné, zoufalé rozhodnutí. Začíná temně groteskní příběh, v němž o sebe křísnou dva muži z opačných táborů společenského spektra a pak se začnou dít věci.
Štindlův román se odvíjí na pomezí satiry, hororu, psychodramatu i road movie. Je možné v něm vidět surovou a stísňující karikaturu rozdělené společnosti. A také obraz existenciální krize, strachu z nicoty a touhy uniknout. Johanovu cestu určují narcismus a zahořklost, znechucení okolím i sebou samým. V jeho světě existuje jistota trapnosti a jen vzdálená možnost katarze. Štindl příběh svého antihrdiny zachycuje s neutuchající intenzitou a hodně zblízka; v Johanových výlevech nechává zaznívat deformované echo základních životních otázek, které ovšem ani v pokřivené podobě neztrácejí vážnost a význam. A z nich probleskuje i smutek člověka schopného jen „hýčkat si tu díru v srdci, to svoje studený místo“ a mučeného tušením, že to asi nestačí.
