Přeběhlík - román z pozůstalosti Siegfrieda Lenze
Denisa Novotná
Více než 60 let čekal na své vydání román německého spisovatele Siegfrieda Lenze PŘEBĚHLÍK, nečekaně nalezený dva roky po autorově smrti v jeho pozůstalosti. Historie textu, dopsaného roku 1952, je odrazem vývoje německé mentality po druhé světové válce. Příběh o německém dezertérovi do řad Rudé armády byl vzhledem k tehdejší atmosféře studené války nakladatelstvím odmítnut a posléze upadl v zapomnění.
Psychologicky propracované dílo s brilantními dialogy se po svém vydání v roce 2016 stalo v Německu bestsellerem a do dnešní doby už bylo přeloženo do několika jazyků. Někteří recenzenti ho dokonce neváhají označit za vůbec nejlepší Lenzův román. Letos na jaře u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uvede německá ARD jeho dvoudílnou televizní adaptaci v režii oscarového režiséra Floriana Gallenbergera.
Siegfried Lenz tvořil společně s Günterem Grassem, Heinrichem Böllem a Martinem Walserem literární kvartet, který formoval německou poválečnou literaturu po celá desetiletí. Knihy této čtveřice byly přeloženy do mnoha jazyků a Böll i Grass získali Nobelovu cenu za literaturu.
Siegfried Lenz se zabýval zejména důsledky nacistické minulosti Německa, v češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány. Tím nejznámějším je Hodina němčiny z roku 1968 (česky 1974). Spisovatel v něm zpochybnil vyjádření, kterým stoupenci nacistického režimu po válce omlouvali své chování, totiž že „konali pouze svou povinnost”.
Během druhé světové války působil Lenz ve válečném námořnictvu Třetí říše. Jen několik dní před kapitulací Německa z armády dezertoval a ukrýval se v Dánsku, kde ho zadržely britské jednotky. Válečné zkušenosti ho poznamenaly, uvědomoval si svůj podíl na nacistických válečných zločinech a cítil i vinu za to, že přežil válku, zatímco statisíce jeho vrstevníků padly v boji.
Na univerzitě v Hamburku studoval filozofii, angličtinu a literární historii. Studia záhy přerušil, když se stal stážistou deníku Die Welt, kde působil jako redaktor. V roce 1951 se již v nově založené Spolkové republice představil jako slibný literární talent svým úspěšným debutem Es waren Habichte in der Luft (Ve vzduchu byli jestřábi).
Ještě v dubnu téhož roku začal tehdy pětadvacetiletý Lenz psát svůj druhý román Přeběhlík, odehrávající se během posledního léta před koncem druhé světové války. Německý voják Walter Proska je vyslán na východní frontu k jednotce, která má za úkol zajistit bezpečnost železniční tratě hluboko v lese na polsko-bělorusko-ukrajinském pomezí, místa sama jsou fiktivní. V bažinaté oblasti se hrstka mužů, decimovaná partyzány, vedrem a komáry, musí podrobovat stále absurdnějším a nelidským příkazům brutálního velícího důstojníka Williho Stehaufa. Čas plyne a vojáci, poznamenaní traumatickými zážitky, jsou ve své izolaci pronásledováni šílenstvím a strachem. Kterýkoliv kolemjdoucí může nést pod kabátem dynamit.
Proskovo setkání s mladou partyzánkou Wandou a smrt kamaráda, intelektuála Žemličky, v něm vyvolávají pochybnosti o jeho přísaze věrnosti. Když se Rudá armáda přibližuje, Proska se stává válečným zajatcem a jediný způsob, jak se může zachránit, je dezertovat.
Po kapitulaci Německa zahájí bývalý voják Proska kariéru v sovětské okupační zóně v Berlíně. Zde trpí nedůvěrou, která panuje v novém režimu, kde se s lidmi zachází jako s vyměnitelnými součástkami. Musí čelit skutečnosti, že Sověti likvidují „nepohodlné“ občany, což vede k dalšímu vážnému konfliktu svědomí…
V románu se objevují autobiografické prvky – Proska se stejně jako Lenz narodil v bývalém pruském městě Lyck, nyní polském Ełku. Proska stejně jako Lenz dezertoval z německé armády.
Jedna z kapitol Přeběhlíka zní jako pocta Ernestu Hemingwayovi, zejména jeho novele Stařec a moře, když Lenz vypráví příběh hornoslezského vojáka a obří štiky. V druhé části knihy, odehrávající se ve fiktivní kanceláři v sovětské zóně, poznáváme odkazy na dílo Franze Kafky.
V románu hraje výraznou roli příroda. Jak píše překladatel Petr Dvořáček v doslovu: „…příroda není pouhým pozadím či podkladem děje, příroda tu je jeho integrální součástí, svým tajuplným způsobem se ho účastní, má vlastní projevy, mluvu, gesta, je obtížně zbadatelným protihráčem; žije svým zcela svébytným životem...“
V lednu 1952 poslal Lenz 16 kapitol svému hamburskému nakladateli Hoffmann & Campe. Jeho redaktor se však domníval, že příběh německého vojáka dezertujícího na stranu Sovětů nebude v kontextu studené války vítaný, a odmítnul ho. Rukopis byl zapomenut, než byl znovu objeven po smrti autora, aby slavil svůj triumf.
Román Přeběhlík se zabývá tématy, která jsou dnes velmi aktuální: nacionalistické tendence jsou na celém světě na vzestupu, stále více převažuje touha po silných vůdcích a jednoduchých odpovědích na složité otázky. Lenzovi se podařilo skrze své postavy tyto problémy citlivě a přesvědčivě reflektovat. Jeho Proska je prototypem vinného, přesto nevinného hrdiny, který uposlechne hlas svědomí, ale vysvobození ani vykoupení mu to zdaleka nepřináší; pronásledují ho těžko překonatelné pocity viny. Lenz ve čtenáři dovedně vyvolává soucit s podobnými, jako je Proska: „Nelze jednat bez utrpení, tys jednal, jak sis myslel, že jednat musíš. Nezůstal jsi netečný. Tvoje svědomí tě bičovalo stále kupředu. Jednání vzadu není podstatné. To podstatné se děje vždycky vepředu.“
Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě. V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009).
5.2.2020
