Tady je příběh o jedné mladé slečně....co se poprala s nemocí

Denisa Cziglová

Tento příběh je o mém boji s rakovinou. RAKOVINA – ano, to slovo, co nás děsí a všichni se ho bojíme. Důležité je si uvědomit PROČ se ho bojíme a proč přišla. Je to zabiják? Je to náhlá smrt? Anebo je to něco, co nám chce ukázat jinou životní cestu a směr?

Až si přečteš můj příběh, možná mě budeš mít za blázna anebo budeš chtít něco na sobě změnit. Budeš se mít víc rád/a. V druhé části knížky najdeš pár receptů, jak začít jinak a zdravě bez přidaného cukru a masa. Od snídaně, svačiny, oběda až po večeři. Všechno jde, když se chce. Jen neztrácej víru, měj se rád a mysli na to, že ty sám sebe uzdravíš, jsi totiž bojovník/bojovnice.

Ukázka:

Životní šok

Začátek konce

Jedenáctý březen 2014 si totiž pamatuji úplně přesně. Bylo asi sedm ráno a já spěchala autem do práce (po dokončení vysoké školy a získání titulu inženýr jsem začala pracovat jako účetní na Masarykově univerzitě na Fa- kultě sportovních studií). V hlavě se mi honila myšlenka, proč mi zase zvo- ní v uších. Hmmm… Asi únava po včerejším tréninku. Cítila jsem se celá unavená a spala bych. Bylo to asi tou nekončící zimou a víkendovým večír- kem. „Včera jsi šla navíc pozdě spát, tak co se divíš, Deniso!“ Sakra, měla bych na to šlápnout, musela jsem ten den skončit dřív, měla jsem schůzku v obchodním centru s cukrářkou ohledně svatebního dortu. Potom jsem se ještě chtěla potkat s kamarádkou z vysoké. Byla jsem zadumaná a tak trochu mimo. Před kruháčem u kampusu: „Pane bože, co to bylo za zá- sek? Deniso, ty jsi neviděla toho chlápka na přechodu?!“ Zhluboka jsem to rozčilení rozdýchávala. Nechybělo moc a já měla chlapa na autě a on uraženej zadek. Nechtěla bych vidět ještě další komplikace. Celá vyděšená jsem sedla do křesla v kanceláři a chtěla to povyprávět kolegyni, ale nějak mi to nešlo. Nejspíš jsem byla pořád v šoku…
Ten den mě bolela hlava, nemohla jsem se vůbec soustředit na práci. Ka- ždou chvíli mi připadalo, jako kdyby se ve mně zapínalo tlačítko ON/OFF na myšlenky a mluvení. Říkala jsem sama sobě: „Tak ty jsi pěkně přetaže- ná. V hlavě máš myšlenku a nemůžeš ji ze sebe ani vyžvejknout.“ Po chvíli se kolegyně ptala na něco pracovního a já nebyla schopná ze sebe vylovit tu větu, která byla už připravená v hlavě. Přitom jen stačilo ji ze sebe vypus- tit. Místo toho se ode mě dočkala pouhého „eeehhhhmmm“, dlouhé pauzy a pak přišla konečně zformulovaná věta. Vrcholem mého pracovního na- sazení ten den bylo, že jsem usnula v kanceláři. Probudilo mě, až když mi vypadl zvýrazňovač z ruky, a kolegyně se zase na něco zeptala. Šílený den, ale vůbec jsem to nemohla přemoct.

Po práci jsem spěchala do obchodního centra. Schůzka s cukrářkou do- padla dobře „a teď už jen káva s kamarádkou a mazej domů, jsi přetažená a děsně unavená“. Klasicky jsme si povídaly o práci, svatbě, chlapech a pak to přišlo! Zapálila jsem si svoji poslední cigaretu, potáhla jednou a cítila, jak kdyby mě něco píchlo v hlavě. „Hmmm, co to asi je?“ Vykládala jsem dál, potáhla si, vyfoukla, zase píchnutí a pocit, jako když vám ztuhne obli- čej a nemůžete s ním pohnout. Cigareta už mi přestala chutnat, tak jsem ji típla a poprosila slečnu o účet. Ještě něco jsem vykládala kamarádce a pak přišel ten poslední záblesk. Jako kdyby cestovalo něco ze spodní části mé hlavy od krku až k mojí puse. Pak už si pamatuju jen strnutí, křeč, zkřive- nou pusu, tmu a jak někam padám…

........

Ani nevím, jak dlouho jsem byla v bezvědomí a kdy jsem se probudila. Jen si pamatuji zděšený výraz mé kamarádky klečící nade mnou. Naštěstí mi první pomoc poskytla sestra z fakultní nemocnice, co byla taky na sedánku s kamarádkou. Byla jsem zmatená a nic si nepamatovala, akorát jsem vidě- la krev na tričku, jak jsem si v křeči pokousala jazyk.

Chtěla jsem jít domů, že se cítím už dobře a že žádného doktora ne- potřebuji. Ale moje záchranářská sestra už zavolala sanitku a přemluvila mě, ať počkám, že to bude lepší, když mě vyšetří. Čekala jsem na sanitku a zrovna, když jsem se sesypala, volal můj přítel, že jede domů z práce. Ka- marádka telefon vzala a řekla mu, co se stalo. Byl blízko Vaňkovky, takže dorazil dřív než sanitka. Já už sice byla stabilizovaná, ale pořád mimo a ve svém světě. Pamatuji si, jak jsem pěšky došla přes obchoďák k sanitce. Tam se ukázalo, že jsem úplně mimo. Věděla jsem, jak se jmenuji, že jsem si překousla jazyk a nepočůrala se při záchvatu, a tím to končilo. Kde pracuji, co je za den, už bylo mimo mě. Když jsem dostala nějakou injekci do prstu, začala jsem normálně fungovat.

Převezli mě do Fakultní nemocnice Brno na oddělení neurologie, bylo asi osm hodin večer a kromě základního vyšetření a odběrů krve se nic ne- dělo. Ráno vizita a pak EEG vyšetření, kde se nic nezjistilo, po neurologic- ké stránce vše v pořádku. „Co musíme udělat, je vzít vám řidičský průkaz a nasadit antiepileptika, abyste nedostala další záchvat, a zítra vás pošleme na magnetickou rezonanci.“

Říkala jsem si hmmm, super, to jsou teda vyhlídky, jsem bez papírů a ještě na práškách. To jsou radosti. Netušila jsem, že ta hlavní „radost“ přijde druhý den.

Magnetická rezonance mozku, pro ty, kteří nevědí, o co běží, je to asi tři čtvrtě hodiny strašně špatné techno párty v rakvi − tak tomu říkám já, kdy kolem vaší hlavy projíždí skener a mapuje dopodrobna váš mozek. V půlce tohoto mejdanu dostanete jako bonus injekci s kontrastní látkou

− velmi výživnou porci jodu pro ledviny − a jedete dál. Naštěstí na ni výjimečně nemám alergii, ale není mi po ní úplně nejlíp a celý den jsem pak strašně unavená.

Výsledky byly načtené celkem rychle a po obědě mi přinesli dva dok- toři dezert dne: „Slečno, můžete jít prosím s námi? Už víme, jaký je váš zdravotní problém, a bohužel vám musíme sdělit, že magnet ukázal velký nádor v levé části mozkové tkáně.“ Bum bác. Maximální šok, kdy vykulí- te oči, máte sucho v puse, začnete se potit. Moment, kdy se vám zastaví dech a říkáte si „špatnej sen, už se probuď“, a ono nic. Na uklidnění za- čnou takový ty řeči: „Nebojte, jsme tady na to odborníci, ale musíme vás operovat, takže vás přesuneme na oddělení neurochirurgie. Chcete se na něco zeptat?“ V tom šoku jsem byla schopná jen zavrtět hlavou. Už ve mně kolovaly úplně jiné myšlenky. Ta hlavní, jak tohle oznámit doma rodině a svému nastávajícímu manželovi. Nebudu lhát, slzy tekly proudem a já si v tu chvíli říkala, že si připadám jak X střepů, který se sypou z jednoho velkého zrcadla, když spadne ze zdi rovnou na zem.

Když jsem to tak trošku rozdýchala, zvedla jsem telefon a začala s mam- kou. Zvedla to a řekla svým milým hlasem: „Ahoj kočičko, tak co, už víš, co to je?“ Chtěla jsem to říct statečně bez breku a chrapotu, ale to nešlo, vypravila jsem to ze sebe s velkou dávkou emocí: „Jo, mami, je to nádor a musím na operaci.“ Chvíle ticha, asi stejný šok jako já, a pak jen: „Do prdele, jedu za tebou do nemocnice.“ No a pak přišel ten druhý úkol, za- volat svému budoucímu manželovi, že jeho láska se víc blíží do pekla než do kostela. Když jsem to řekla Martinovi, nevěděl, co říct. Neodpovídal, v telefonu bylo ticho jak v kostele.

„Haló, Martine, jsi tam? To zvládneme, jsem si jistá, že to bude v pořád- ku, zvládneme to a vezmeme se, tak jak jsme si to naplánovali.“

„Pane bože, já to tušil, že to bude ono, když tě dovezli do nemocnice. Co teď budeme dělat? Přijedu za tebou do nemocnice, jak budu moct.“

 

29.1.2020