Co když je největší filosofií vaření, uklízení nebo porod?
Tomasz Stawiszyński
Nikdo se ovšem neobjevuje ve světě z vlastní vůle. Každý přichází do existence z přinucení. Vržený na svět, vytěsněný, a aby přežil, je z lítosti či krutosti přírody obdařen tou stejnou existenciální silou, díky které se vynořil a která jej vede dál. Metafyzika každodennosti čili Škvír existence od polské filozofky Jolanty Brach-Czainy.
Srdce existence - Předmluva
Tomu, kdo o této knize nic neví, je těžké něco říci. Zcela záměrně začínám tento text snad až příliš zjevným odkazem na povídku „O Puškinovi“ od Daniila Charmse, ruského básníka a spisovatele první poloviny dvacátého století, čelného představitele skupiny OBERIU, autora mistrovských textů na pomezí smyslu a kontrasmyslu.Věta: „Tomu, kdo o Puškinovi nic neví, je těžké něco říci“, je jednoduše okouzlující. Zároveň znepokojující. Především proto, že pod zdánlivou stylistickou uhlazeností skrývá zásadně paradoxní strukturu. Každý, kdo se nechá svést gramatikou a pohlédne na ni pozorněji, je rázem konfrontován s rozmanitou mnohoznačností jazyka.
Škvíry existence Jolanty Brach-Czainy – jedna z nejvýznamnějších polských filosofických knih devadesátých let, nebo lépe jedna z nejdůležitějších polských filosofických knih vůbec – jsou na tom podobně. Na jedné straně je to virtuózní esej, z nějž – třebaže mu navenek chybějí poznámky pod čarou a košaté citace filosofického písemnictví – ve skutečnosti čiší erudice a bohatství odkazů.
Pokud bychom se jej pokoušeli analyzovat konvenčními nástroji – a tedy se snažili vystopovat inspirační zdroje – bezpochyby bychom uvedli Michela de Montaigne, otce eseje a zároveň také údajně prvního filosofa, který spatřoval odlesky smyslu v jednotlivinách každodennosti, a nikoli v sáhodlouhých pojmových divagacích. Neměl by chybět ani první existencialista Søren Kierkegaard, protivník všeho, co je ve filosofii systematické, abstraktní, vzdálené individuální zkušenosti. Dále by se zajisté objevil Martin Heidegger a jeho metafyzika jsoucna/bytí. A Emmanuel Lévinas, pěvec intersubjektivity, odborník na radikální etické úvahy. A konečně princ Siddhárta, obecně známý jako Buddha Šákjamuni, zakladatel jednoho z největších světových náboženství, mudrc neúnavně vyzývající k neexistenci a potlačení všech lidských tužeb, pout a citů.
Bylo by to toto panorama – samozřejmě včetně dalších jmen a stop –, pokud bychom se tedy pokoušeli popsat knihu Brach-Czainy konvenčním způsobem. Bylo by možné přidat rovněž antropologii každodennosti, tělesnosti a věcí a zmínit inspiraci literaturou, aforistikou, esejistikou z pomezí filosofie, poezie a memoárové literatury. Pokud bychom se omezovali na ně, přehlédli bychom jiné roviny, které nám četba Škvír existence přináší. Tedy, nehovoří o nich jazykem filosofie či literatury, jako spíše přivádí čtenářku či čtenáře přímo k bezprostřední zkušenosti s nimi.
V tomto smyslu příběh Brach-Czainy nepřipomíná takřka nic, co jste doposud četli. Takřka ze všech úhlů pohledu je unikátní. Dnes takto nikdo nepíše a nikdo takto nepsal ani dřív. Nakonec totiž nejde o text, ale o zvláštní, individuální prožitek existence, který je pro každého jiný a pro každého neopakovatelný. Neexistují dvě totožné existence a neexistují dvě totožné každodennosti. Moje se radikálně liší od tvé, tvoje nepřipomíná nic z mé, třebaže se uskutečňují ve stejných kulisách, ve stejné architektuře a prostřednictvím stejných objektů. To, co určuje jejich jedinečnost, je nicméně jedinečné. Právě k tomu Škvíry existence směřují. Na stránkách této knihy se odhaluje fundamentální extatičnost nejbanálnějších každodenních činností a rekvizit: višně, těsta na pirohy, stříhání nehtů, těkání, vynášení smetí, přípravy pečínky, jedení. A především – což je ostatně zásadní podmínkou možnosti jakékoli zkušenosti – fakt vlastnění těla, s celou jeho obvykle nepopisovanou, se studem skrývanou „masnou“ fyziologií. S vyměšováním, tělními tekutinami, rozením a umíráním, pojídáním jiných těl a konečně znehybněním, rozkladem a návratem do neúprosného přírodního cyklu. Zde bije srdce existence.
Proto se skutečnou metafyziku – tvrdí Brach-Czaina – nepatří hledat v objemných knihách, exotických duchovních rituálech nebo psychedelických substancích otevírajících dokořán „brány vnímání“. V žádném případě. Děje se tady a teď, právě v tom všem, co lze nahmatat, čeho se lze dotknout, ve všem tělesném, intimním, fyziologickém. Jak tajemně praví Wittgenstein v tezi 6.44 svého logicko-filosofického traktátu: „Ne to, jaký je svět, je mystično, nýbrž to, že je.“ Všechny vznešené, abstraktní spekulace – o Bohu, dobru a zlu, etických povinnostech, smyslu či nesmyslu smrti, štěstí, naplnění, úspěchu a neúspěchu – se tedy jeví jako neobyčejně prázdné, pokud je nepodložíme bezprostředností právě této bezprostřední tělesné zkušenosti. A pokud se na ni podíváme z této perspektivy – což se Brach-Czaině ve své knize podařilo –, pak se ukáže, že mnoho věcí, které automaticky vnímáme jako pravdivé, začneme přehodnocovat. Nic už nebude samozřejmé a jisté. Tradiční chápání dobra a zla, pocit jedinečnosti, představa vlastní neexistence, krutost, jíž jsme obětí, nebo naopak původcem... Nenajdeme už nic, co by bylo hotové, definitivní, neměnné. Naše jsoucno se stává tím, čím vždy bylo: ustavičným pohybem, transformací, neustálým hledáním nových významů a také perspektiv a pohledů na věci a otázky zdánlivě samozřejmé a zdánlivě stálé. Zopakujme: jedení, vyměšování, rození, růst, stárnutí, umírání. Toto jsou základní podmínky každé reflexe. Toto jsou základní kvanta existence. Přístup k nim má každý a každý je z nich utkán. Aby odhalily svoji neobyčejnost, postačí jim věnovat pozornost. Postačí vhodným způsobem zostřit smysly. Nejlépe prostřednictvím četby Škvír existence.
Tomasz Stawiszyński, překlad Michael Alexa
27.1.2020