Hugo vjížděl do Mostu schválně pomalu
Veronika Bendová, Tomáš Weiss
S druhým textem se znovu na literární scéně objevuje Veronika Bendová, která před šesti lety nadchla svým debutem Nonstop Eufrat. Teď přichází s příběhem ze severních Čech Vytěženej kraj. Foto: Ondřej Lipár
I když měl román pracovní název Severočeská detektivka, tenhle žánr brzy zavrhla. Místo toho vyslala do severních Čech Huga a Irenu, kteří tu hledají filmové lokace pro českou verzi severské krimi.
Ukázka:
Hugo vjížděl do Mostu schválně pomalu a oklikami, takže Ira, která se nedočkavě rozhlížela, mohla docela dobře číst názvy ulic a uliční šipky.„Petra Jilemnického? Marie Pujmanové? Víta Nejedlého?? To si dělaj srandu, Julia Fučíka?! Já si připadám jako v naší školní knihovně na základce!“ rozesmála se, když se vymotávali z Podžatecké, nejstarší, relativně pěkné a zelené části města.„Úplně vidím tu knihovnici s brejlema jak kola od vozu. Jak mi drapla z rukou My děti ze stanice ZOO a povídá: to není vhodná četba pro tebe, radši si půjč nějakou hodnotnější literaturu.“„Kolik ti bylo, prosím tě?“„Skoro čtrnáct. To bylo v osmičce. Za rok a půl byla revoluce a po Jilemnickým už neštěk ani pes.“
V ulici Vítězslava Nezvala Hugo neodolal a zastavil se v antikvariátu. Ira šla s ním. Prodavač a majitel v jedné osobě seděl za dveřmi, obklopený sloupy nezařazených knih.
Za ním na provazu na kolíčkách visely barevné kresby, většinou přírodní scenérie. Ira si pomyslela, že jsou asi od dětí. Pod obrázky na polici trůnila dlouhá řada keramických hrnečků s různě barevnými i dlouhými, do ostrých špiček ořezanými pastelkami. Knihy měl antikvariát na místní poměry naceněné relativně draze. Většina ale byla ve výborném stavu, od řady autorů tu byly kompletní sady děl.
„Není to těžké, živit se tady jako antikvář?“ zeptala se Ira muže, zatímco listovala knihou veršů Jiřiny Haukové. Majitel k ní obrátil bledé oči. Usmál se.„No tak, když jsem začínal po revoluci, tak jsem jako bývalý knihkupec měl s těmihle knížkami asi desetinový obrat. Ale tak nějak jsem se duchovně obrátil... a zjistil jsem, že člověk vlastně k životu moc nepotřebuje...“
Hugo našel v jednom z regálů úlovek. Severočeský hnědouhelný revír ve fotografii, stálo na obálce s obrázkem kolesového velkorypadla.Strčil ji beze slova Ireně před oči. Knihkupec ořezával mechově zelenou pastelku. „On je to takový paradox,“ pronesl, „čím je člověk starší, tím má víc věcí, a přitom jich potřebuje čím dál míň.“ „To vem,“ přitakala Hugovi Ira. „To se může hodit. “Majitel přidal pastelku k ostatním, vylovil ze zásuvky dalšího tupého špačka, tentokrát oranžového, a zasunul ho do ořezávátka. Dřevěné hobliny mu padaly na kolena.
„Já jsem se třeba naučil jednu věc: zásadně nepůjčuju peníze. Když někdo přijde a potřebuje, tak do dvou stovek mu to dám. A zpátky to nechci.“„To je velkorysý,“ poznamenal Hugo.„Ale tak víte, že to není úplně jednoduché.“ Antikvář si teď povzdychl. „Třeba teďka mám na konci měsíce zaplatit složenku na deset tisíc – a já je nemám. No, ale věřím, že se o mě Pán Bůh postará a ty peníze odněkud přijdou.“ Ira, která neměla velkou důvěru v osobní Boží péči, se pod vlivem poslední věty rozhodla, že si Jiřinu Haukovou koupí. Ukázala na pastelkovou kumpanii.„Co děláte s tím množstvím pastelek?“ „Tak já taky trochu maluju,“ ukázal antikvář za sebe na stěnu na improvizovanou galerii. „A když jsem nervózní, tak vezmu tužku a ořezávám a ořezávám... Ohromně to uklidňuje. Taky mi je sem někdy nosí cikáni. Tak já je od nich koupím a oni mají radost.“
Když sedali venku do auta, pravil Hugo vesele: „Ten chlap se mi líbil!“ „O tom nepochybuju,“ ušklíbla se Ira. „Je to tvůj astrální bratr.“ „A má slušně zásobenej obchod.“ Naklonil se, aby se podíval na útlou knížku v Irenině ruce.„Jiřina Hauková... Světlo v září? Ty čteš básně, Iro?“ „Pche,“ ušklíbla se Ira, „co si myslíš, že jsem dělala, když mi bylo sedmnáct? Přečetla jsem mraky poezie, ty fouňo. Ukaž tu svojí!“
Hugo nastartoval a vycouval. Jen tak tak se vyhnul hloučku dětí, které s řevem přebíhaly ulici a házely po sobě zmuchlanou plechovkou od fanty. Irena obracela v rukou Severočeský hnědouhelný revír ve fotografii.„Říkal jsem si, že by se mohla hodit – Kosíkovi pro inspiraci, případně Brambůrkovi ke korigování.“ Irena otevřela knihu a podívala se na rok vydání. „Je to ale z roku šedesát šest,“ upozornila Huga. „Takže jsme o kousek hloubějc v socialismu...“
„V socialismu jsme furt až po krk, mrkej,“ zasmál se Hugo a namířil prst na uliční rozcestník. Doleva mířila cedule s nápisem BUDOVATELŮ, doprava MOSKEVSKÁ. „Ty kráso...!“ kroutila Ira hlavou. „Tady to vypadá jak v útulku pro zavržený názvy pražskýho metra.“ „Říkal jsem ti, že je to tu jinej kraj.“ Hugo nechal přejet tramvaj a střihnul to přes hlavní třídu. „Takovej domov lexikálních důchodců.“
Zaparkovali půjčený gazík v ulici Obránců míru kousek od kina Kosmos. Prostranství před kinem vypadalo, jako by tu místní úřady už nějakou dobu rezignovaly na cokoliv podobného údržbě. Hugo kopl do rozpadlého schodu. Vyšli nahoru. Mezi betonovými dlaždicemi zasychala povadlá tráva a jitrocel.O kus dál před nimi byl do betonu zapuštěný bazének. Modré dlaždice měl rozbité, byl prázdný, na dně se válely jen vylomené kostičky obkladů a prázdná láhev od malinového jupíka. Za bazénkem visel natržený reklamní poutač na jedenáctistupňový Mostecký kahan. Hugo se rozhlédl. Pak se podíval na Iru, která si fotila bazén.„Spokojená?“ zeptal se jí.„Boží!“ prohlásila. „Kudy se jde do centra?“„Centra? Teď jsme v centru, děvče.“„Ale nekecej,“ trhla Ira netrpělivě rameny a usmála se. „No dobře, asi tři minuty pěšky od centra, jestli tady tomu chceš říkat takhle vznosným názvem,“ řekl Hugo a ukázal rukou.
Centrum Mostu tvořilo pět ošklivých moderních staveb poblíž velké křižovatky. Magistrát, mrakodrap s billboardem České spořitel-ny, nové nákupní centrum CENTRAL, divadlo a dům s nápisem REPRE. Zatímco nákupní centrum zářilo novotou a přitahovalo množství místních, zejména žen, které kolem korzovaly s kočárky a nákupními taškami, budova REPRE stála v pozadí jako památník zašlých časů vrcholné panelákové normalizace, sjezdů a školení. Obešli budovu kolem dokola, nebyla tam živá duše. Jen vlhký studený vítr honil po zemi listí. V zadním traktu si kdosi odvážný před časem otevřel malý second hand, ale výkladní skříň byla temná a prázdná a sklo zaprášené. Vypuštěné jezírko bylo sice bez odpadků, ale na prostranství kolem něj se drolil beton, ve spárách vyrážela náletová zeleň a visel tam velký nápis NA PRODEJ. Hugo chvilku stál a přemýšlel, proč vlastně nepociťuje uspokojení: takhle skončila chlouba socialismu, troufalý nástupce zlikvidovaného středověkého města už po třiceti, čtyřiceti letech. Ale satisfakce se nedostavila, jen neodbytný pocit zmaru .Ira, jako by mohla slyšet jeho myšlenky, poznamenala tiše: „Takhle dopadli, soudruzi...“
10.1.2020
