MeziŘádky Zdenko Pavelky
Zdenko Pavelka
Literární redaktor a nakladatel a jeho tipy na dobré čtení, které pravidelně připravuje pro sobotní Víkendovou přílohu Českého rozhlasu Vltava.
MeziŘádky 2. 11. 2019
Už jsem tu před časem zmínil, že současnou českou prózu vedou několik let hlavně autorky. Dnes nejčtenější jsou knihy Aleny Mornštajnové, ale jistě byste bez váhání přišli s dalšími jmény a knihami, které stojí za to číst. Některé mladší a hned při prvním vstupu oceňované české spisovatelky však spojuje jedna výrazná zvláštnost. Začala to v roce 2002 svou prvotinou Paměť mojí babičce Petra Hůlová. Kniha vypráví o tom, co se odehrává v Mongolsku. A Petře Hůlové bylo tehdy třiadvacet. O deset let později, v roce 2012, vyšla shodou okolností také v nakladatelství Torst další prvotina, tlustý historický román Marie Michlové Smrt múz. Odehrává se ve Skotsku první poloviny devatenáctého století a Marii Michlové bylo v té době také třiadvacet. Loni debutovala v nakladatelství Paseka sedmadvacetiletá Anna Cima románem Probudím se na Šibuji, který se odehrává v Japonsku. A letos získala Literární cenu Knižního klubu teprve dvacetiletá Ema Labudová za novelu Tapetář, jejíž děj se odehrává v Anglii druhé poloviny padesátých let. Tapetáře jako každé vítězné dílo ceny Knižního klubu vydala Euromedia.
Na rozdíl od nastupujících českých prozaiků, kteří obvykle vycházejí z vlastních životních zkušeností a domácí reality, se mladé Češky vydávají za příběhy do méně i více vzdálených zemí a dokážou s pozoruhodnou věrohodností vyprávět o lidech s úplně jiným kulturním zázemím, historií, zvyklostmi. Některé z těch vydařených literárních výletů se dají vysvětlit studijním zaměřením autorek, ale právě u Emy Labudové už ani tahle okolnost nehraje zřejmě nějakou zvláštní roli. Labudová studuje hispanistiku a do Tapetáře se to promítá v názvech kapitol, i když právě tohle je už hra, kterou bych čekal od nějakého velmi zralého autora.
Tak o čem je novela Tapetář. Vypráví Irving, kluk z malé přímořského městečka Whitby. Nedá se o něm zprvu říct, že je to nějaký mladý genius. Dřív, než se stačil vyučit, vypadl do vzdáleného Manchesteru. Důvod se dozvídáme postupně a velmi decentně, jak je formulován úředně: zločin proti lidské důstojnosti. I na záložce knihy se píše jen o jisté menšině. Tak aby bylo jasné, oč jde: šestnáctiletý Irving se v té přímořské díře zapletl s místním učitelem, ten byl odsouzen, vzal všechno na sebe. Irving tedy vyvázl, ale byl fakticky rodiči vyexpedován z domova. Minulost i vzdálenější se mu vrací, když se po pár letech v Manchesteru vrací poprvé do Whitby na pohřeb rodičů, matka zemřela na rakovinu a otec se na druhý den zastřelil. Irvingovi tenhle zážitek zrovna nepřidá a posílí jeho stíhy, které – jak je záhy celkem zřetelné – vycházejí ze strachu, z permanentního a oprávněného pocitu ohrožení: v Manchesteru žije se svým vrstevníkem a za to se v tehdejší Velké Británii odsuzovalo do vězení. Homosexualita tam byla trestná až do roku 1967. Mohu se jen dohadovat, že velká duhová manifestace v Londýně před dvěma lety, která to připomněla, byla pro Emu Labudovou inspirací k její první próze. V knize se ta událost objeví tak zašifrovaně, že si toho všimne málokterý čtenář. Předposlední kapitolu knihy Irving uzavírá větou: V roce 1967 zemřel poslední jedinec blbouna nejapného. Zároveň je tahle Irvingova hláška jeho skutečnou charakteristikou – i když byl prakticky bez vzdělání, fištrón ani humor mu nechyběly.
Ještě k těm španělským názvům kapitol, které se v Tapetáři jeví coby schválnost. Irving se živí jako pomocný dělník. Parťáka mu dělá o generaci starší Federico, imigrant z frankistického Španělska. A právě ten svým přirozeně tolerantním přístupem evidentně nahrazuje Irvingovi otce – i v tomhle prokazuje Labudová nevšední smysl pro psychologickou uvěřitelnost postav. Názvy řady kapitol prozrazují i smysl pro humor, v kontextu knihy někdy hodně nečekaný.
Novela Emy Labudové Tapetář je jednou z nejpozoruhodnějších českých prozaických prvotin posledních několika let.
Dora Kaprálová se k literární migraci hlásí také, ale východiskem pro ni je vlastní život za hranicemi, v jejím případě v Berlíně. Tam vznikl a před třemi lety v nakladatelství Druhé město vyšel její deníkový román Berlínský zápisník. Podobnou genezi má i její nejčerstvější kniha Ostrovy. Je to jednadvacet povídek, které někdy vypadají spíš jako reportáže, jindy jako črty nebo třeba delší fejetony. Společný mají původ v autobiografii – jsou to vlastně záznamy z autorčina života, ale velmi nápaditě a vytříbeně převlečené do literární garderoby. Každý z těch ostrovů představuje nějaký pojem a ukázku ze života, jen pro ilustraci názvy některých textů: Ostrov ohraničené samoty, Ostrov ohraničené poezie, Ostrov ohraničeného porozumění, Ostrov ohraničené anekdoty a tak podobně a dál. Dora Kaprálová do téhle knížky posbírala příběhy, souvislosti, paradoxy, je průvodcem po těch ostrovech, trochu Robinsonem, trochu Pátkem, trochu i kapitánem lodi, která je z ostrovů odváží.
Reportážně-esejistické putování Dory Kaprálové Ostrovy vydalo také nakladatelství Druhé město a sedmero těchto textů jste mohli před časem slyšet v tomto sobotním dopoledním pořadu.
Mezi čtené české autorky se zařadila Petra Dvořáková a její poslední román Chirurg má vyhlídky na dobré žebříčkové umístění. Příběh lékaře ve středním věku – na jedné straně profesní zdatnost, na druhé alkohol a taky odpovídající generační krize, je téma vděčné. Petra Dvořáková se vypsala v dobrou vypravěčku a nemocniční prostředí poznala jako zdravotní sestra. Nad Chirurgem jsem si vzpomněl na autora, který proslul výtečnou znalostí vybraného prostředí. Zakladatel žánru profesního románu Arthur Hailey byl ve své době jedním z nejúspěšnějších světových autorů. Když v roce 1980 vycházel poprvé český překlad jeho románu Kola, stála na něj ten čtvrtek fronta. Chirurga Petry Dvořákové samozřejmě nemá smysl srovnávat s Haileyho Konečnou diagnózou, ale pokud vás baví příběhy ze špitálů, Chirurga doporučuji jako vydařenou českou haileyovskou variaci.
Román Petry Dvořákové Chirurg vydalo nakladatelství Host.
Z Hostu je i další můj dnešní tip z okruhu českých vypravěček. Simona Bohatá po dětství ve Strašnicích vyrůstala na pražském Žižkově a tahle čtvrť ji jako všechny, kteří se tam v mládí nachomejtli, doživotně poznamenala. Jedním z důsledků je román Všichni sou trapný o Žižkově osmdesátých let 20. století. Simona Bohatá navazuje na řadu předchůdců, ale zejména na Vladimíra Kalinu, jehož Žižkovské romance z roku 1980 patří k nejpůvabnějším literárním obrazům zmizelého Žižkova. A na romantizující Kachyňův film z roku 1979 Lásky mezi kapkami deště, pod kterým jsou Vladimír Kalina s Janem Otčenáškem spolupodepsáni jako scenáristé, si možná také vzpomenete. Nevím, nakolik se Simona Bohatá nechala Kalinou inspirovat, ale její próza má podobný dar: porozumění pro lidi, pro obyčejná trápení, na druhé straně schopnost emotivně vyjádřit vtíravé působení vrchnosti, tehdy deklarativně sloužící lidu. Ovšem pokrok se v jejím pojetí projevil třeba v brutální asanaci pod Parukářkou, podobně jako to dnes dovedou developeři. Román Simony Bohaté Všichni sou trapný neskrývá nostalgii, ale možná právě v tom je jeho největší přitažlivost.
Abych nebyl nespravedlivý k autorům, jako poslední dnešní tip připomínám nejnovější román Michala Ajvaze. Jmenuje se Města a je to svým způsobem také variace na překračování hranic české kotliny. Ajvazův vypravěč se vydá hledat do Stockholmu tajemný flash disk, novodobý hlavolam, a jako ve velmi starých románech se hrdinův původně jednoduchý výlet změní v cestu kolem světa za stále unikajícím cílem. Jak je u Ajvaze obvyklé, román je nabitý jak filozofií, tak roztodivnými situacemi a závěr by se dal nazvat gnoseologickým ponaučením. Na více než sedm set stran knihy si ovšem musíte najít čas.
Velký cestovatelský román Michala Ajvaze Města vydalo nakladatelství Druhé město.
9.12.2019
