Současné Slovensko podle reportéra Andreje Bána
nakl. Absynt, Tomáš Weiss
Při čtení Bánovy knihy Slon na Zemplíně budete mít pocit, že ohmatáváte DNA toho "nejstaršího" a zároveň "nejmladšího" národa v Evropě. Se všemi poruchami a rodícím se potencionálem. Zájemci o reportážní literaturu už s ní byli téměř na cestě kolem světa - tak se nenechte ujít tenhle silný a osobní pohled k našim nejbližším sousedům. Andrej Bán - Slon na Zemplíně. Foto: autor, Čierna nad Tisou
Ukázka:
Duben 2007. Sedím s hostitelem v jeho dřevěné špačkárně (hraniční strážní věž, pozn. překl.) na okraji Slovenského Nového Mesta. Pár metrů za hranicí, na dohled, leží Sátoráljaújhely. Připomíná to tu cosi mezi japonskou modlitebnou a tax-free zónou z dob, kdy ještě v Evropě byly hranice a neplatil Schengen.
„Jak tomu tady říkáte?“
„Centrum maďarsko-slovenského zahřívání.“
„Proč zahřívání?“
„To máte tak. Utužujeme vztahy. Jsem šéfem asociace amatérského boxu. Pozvu cikána z Maďarska, aby u mě boxoval, a ještě mi za to zaplatí. Pozvu cikána ze Slovenska, taktéž. Cikáni platí, jeden z nich vyhraje a vydělá. Já vydělám nejvíce a všichni jsou spokojeni.“
Podnikatelů, kteří jsou schopni na posezení vypít deset redbullů, pobíhá po Karpatské kotlině jistě dost. Bývalý policista Mikuláš Vareha (což je skutečné jméno, ne fiktivní literární postava) je však unikát. Asi jako tokajské víno, které jeho firma Royal Slovakia dokázala prosadit až na stůl rusko-amerického bratislavského summitu na nejvyšší úrovni v roce 2004. Údajně, třeba dodat. Na Zemplíně vám řeknou, že tuto historku mohou potvrdit pouze tři lidé na světě. Vareha, Bush a Putin. A na adresu jejího nositele tu všichni respondenti, ředitel muzea i konkurenční vinař, mnohoznačně zvednou obočí a usmějí se: „Ach, Miki!“ Svého času podporoval v kampani i prezidenta Ivana Gašparoviče, nadaci jeho manželky daroval množství sponzorských jablek a vína. Traduje se, že když kolona limuzín odjížděla z Medzibodroží, pečlivý hostitel vyprovázel prezidenta až po hranice panství ve svém vrtulníku.
Podnikatel Vareha sedí osaměle ponořený v křesle umístěném v rohu obrovské dřevěné místnosti své nedokončené latifundie a dívka z jeho polyfunkční čerpací stanice Agent 007 mu servíruje jeden redbull za druhým. Nevyhnutelně mě při tom napadá otázka, kterou si v tomto kraji kladu často. Zdá se mi to? Že by konjunktura gangsterských filmů dorazila na Zemplín se zpožděním několika dekád? Už hrozivý vzhled tohoto nepříliš urostlého expolicajta, jeho mohutná vousiska a cop evokují obraz zemplínských šlechticů, kteří mohli projít vzpřímeně i nízkým vchodem do místností svého sídla; s mečem a v brnění. Ty pevnosti se už mezitím rozpadly, podobně jako kosti jejich vládců. V propadlišti dějin skončili Keltové, Dákové, ale také šlechtici rodu Drugethovců, kteří vládli ze zemplínského hradiště v místě zvaném Várhegy. To se stalo centrem župy už v polovině 13. století. Advokát, etnograf a publicista Ján Čaplovič napsal v první polovině 19. století knihu Etnografie Slováků v Uhersku. O zemplínských Sotácích (Slovácích, kteří místo co říkají so, svo) se vyjadřuje s obdivem jako o zručných formanech, kteří rozvážejí víno a jiné zboží do Polska, Ruska, Pruska, Čech i Rakouska. „Obvykle se šohaji brzo učí jezdit a pohánět koně, a tak se svět diví, že často mívají tací usoplenci, kteří mají ještě mlíko nebo mlezivo na bradě a skoro je není vidět v sedle, šest až osm koní.“
Regionální zvláštnosti mezitím zanikly. Tedy, až na Varehu, na kterého lze pohlížet i jako na nositele kontinuity odbojných zeměpánů z dávné historie. Variací šlechtického meče jsou v jeho případě kuše, pušky, pistole a jiné na odiv vystavované zbraně. Svého času se s nimi dal ochotně vyfotit i do projektu agentury Magnum Photos o Nové Evropě pro Centre George Pompidou v Paříži. Užaslý britský fotograf Chris Steele-Perkins, jehož jsem doprovázel a dával mu tipy na svéráznou propagaci Slovenska, fotil i to, jak Vareha hrdě stojí na vyřazeném nosiči balistických raket na dvoře bývalého JZD, jednoho z pěti, které koupil; mezi sudy vína, starými sanitkami předělanými na zemědělské stroje či rezavými auty značky Lada, jejichž motory použil do člunů.
„Well, very specific wine producer,“ poznamenal vždy zdvořilý Chris.
Zemplínský vladař zužitkuje všechno. Donedávna na Ukrajině nakupoval levnou naftu, tu měnil v Maďarsku za hroznový mošt, který na Slovensku proměnil ve víno, aby ho potom výhodně prodal zpět na Ukrajinu. Svérázné, ale účinné metody používal i k tomu, aby si jeho zaměstnanci odvykli pít v práci alkohol.
„Položím otevřený demižón s vínem a řeknu jim, že pokud z toho zmizí byť jen deci, všichni přijdou o práci. Nezmizí nic.“
Když vejdu do čerpací stanice Agent 007 na periferii Slovenského Nového Mesta, uvidím cosi surreálného. Plot s pravidelně se střídajícími soškami mikymauze, Chaplina či Laurela s Hardym v podživotní velikosti. Stavební povolení? Prosím vás, koho by tady takové malichernosti zajímaly! Stejně tak fakt, že se Vareha při kopání vinařských sklepů doslova prokopal k sousedům a téměř se přitom propadla státní silnice, zde nechává okolí lhostejným. Představa úřednice, která sem zavítá na kontrolu z Košic nebo nedejbože z Prahy, je v té době ještě dost komická.
„Minule mě v jedné maďarské televizi představili jako slovenského podnikatele. Říkal jsem, že nelze dělat společné projekty, pokud se lidé navzájem neznají. Vytvořil jsem proto Centrum slovensko-maďarského zahřívání, kde se ze starostů stanou kamarádi,“ říká mi Vareha. Předsevzetí je to, pravda, ušlechtilé. Praxe je však trochu jiná. Přeshraniční spolupráci zatím naplňuje diskotéka v místnosti, kde jedna maďarská firma nabízí, jak tvrdí Vareha, všelijaké tabletky a tekutiny z kaktusů. Cena? Maličkost, balení sestávající ze šedesáti léčivých rostlinných přípravků stojí pouze čtrnáct tisíc korun (v přepočtu 450 eur, což je více než průměrná mzda v té době). Pokud se návštěvníkům omrzí léčení, mohou se přesunout do zmíněného boxerského ringu, kde využívají, jak jsme si již řekli, synergický efekt.
„Vítěz dostane pět set korun a ten druhý stovku na doping a vitamíny. Řady zájemců se rozšiřují, o víkendech tu máme osm set lidí.“
Jdeme dál. Čerpací stanici obklopuje jakýsi val dřevěných eurochatek bez oken. Podnikatel má dřevařskou firmu v Stredě nad Bodrogem, umně zužitkoval i dvaapůlmetrové kusy dřeva, které od něj nekoupil maďarský odběratel. To nejlepší však přijde na konec, jako vždy. Vareha je mimo jiné náruživý myslivec a milovník různých exotických zvířat. Tedy – spíše jejich masa s nízkým obsahem cholesterolu. Na Zemplíně chce vybudovat zoologickou zahradu se pštrosy, lamami, divočáky, jeleny, muflony, ale také s velbloudem, žirafou, zebrou a slonem.
„Slon je už na cestě. Detaily však neprozradím, jinak by k nám nedojel. Abychom ho mohli získat a vyřídit pro něj papíry, museli jsme koupit dva slony. Ten druhý půjde do jiné zoo. Darujeme jim ho,“ objasňuje mi.
Jednou zde bude (z eurofondů, pochopitelně) i restaurace a budou zde organizovat výlety pro školáky z okolí, kteří dostanou v tokajské zoo zdarma občerstvení, ukážou jim zvířátka a děti pak na podzim za odměnu vypomůžou při sklizni hroznů. A abychom nezapomněli, vyroste zde vnitrozemská sladkovodní pláž – Varehabeach. Nevěříte? Že přeháním? Ne, ne, stačí, když při cestě kolem zemplínské vesničky Veľaty zpomalíte a podíváte se směrem vlevo, k jabloňovému sadu u cesty – mezi stromky zde trčí asi sto pštrosích hlaviček na dlouhých krcích.
překlad Miroslav Zelinský
6.12.2019
