Jedna mladá žena devíti různými pohledy

nakl. Cosmopolis

Napadlo Vás někdy, jaké by to bylo, kdyby o vás vyprávěli ti, kdo vás někdy milovali? Janice Pariatová nechává promluvit devět vypravěčů, kteří milovali stejnou ženu, zatímco jejich milovaná mlčí v pozadí. Devět tváří tebe je román sestavený jako kaleidoskop, ve kterém jednotlivé pohledy vytvářejí komplexní a zároveň roztříštěný obraz (bezejmenné) hlavní hrdinky. Janice Pariatová - Devět tváří tebe

Ukázka:

1

„A kolikrát už jsi byla zamilovaná?“

Usrkáváš čaj, nějaký zvláštní druh, zelený s kousky pražené rýže, a pokrčíš rameny.

„Jak to má člověk vědět? Láska má tolik podob. Lidi si myslí, že je to těžké, že je to ta nejtěžší věc na světě, ale milovat je snadné.“

Srdce se mi stáhne a pak zase rozšíří. Žárlím na každou osobu, na všechny lidi, kterým jsi kdy věnovala svůj cit. Ale zároveň jsem rád, protože vím, že jsi schopná lásky.

Třeba se zamiluješ do mě.

„Jak dlouho trvala tvoje nejdelší láska?“

Zadíváš se stranou, ale na nic konkrétního. „Pět dní…“

Vykřiknu: „Vážně? Jak je to možné? Copak jsi nikdy neměla nějaký delší vztah?“

Roky, odpovíš, s jedním hudebníkem. Nebo aspoň s někým, kdo je teď, jak doufáš, hudebník. Ale i pět dní může někdy trvat jako věčnost.

Myslím na náš skoro měsíční společný pobyt tady a říkám si, že je to možné.

„Kde jsi ho potkala? Kdy?“

„Před dvěma lety…, když jsem byla na dovolené…, a jak je zřejmé, musela jsem pak odjet.“

Odmlčíš se, myšlenkami jsi někde jinde. Vítr si pohrává s tvými vlasy, kterých se chci už dlouho dotknout, projet jimi odshora až ke krku.

 

NEBO: MP a EH a SS

„A kolikrát už jsi byla zamilovaná?“

Usrkáváš čaj, nějaký zvláštní druh, zelený s kousky pražené rýže, a pokrčíš rameny.

„Jak to má člověk vědět? Láska má tolik podob. Lidi si myslí, že je to těžké, že je to ta nejtěžší věc na světě, ale milovat je snadné.“

Srdce se mi stáhne a pak zase rozšíří. Žárlím na každou osobu, na všechny lidi, kterým jsi kdy věnovala svůj cit. Ale zároveň jsem rád, protože vím, že jsi schopná lásky.

Třeba se zamiluješ do mě.

„Jak dlouho trvala tvoje nejdelší láska?“

Zadíváš se stranou, ale na nic konkrétního. „Pět dní…“

Vykřiknu: „Vážně? Jak je to možné? Copak jsi nikdy neměla nějaký delší vztah?“

Roky, odpovíš, s jedním hudebníkem. Nebo aspoň s někým, kdo je teď, jak doufáš, hudebník. Ale i pět dní může někdy trvat jako věčnost. (…)

Odpovídám, že si nejsem jistý, jestli ti dobře rozumím.

„Chci říct, že někdy máme pocit, že teď je ta pravá chvíle, abychom se do někoho zamilovali…, nebo pravý věk…, pravé roční období…, pravé cokoli… a člověk, který se k tomu nachomýtne, je docela náhodný.“

„Takže tvrdíš, že největší láskou tvého života mohl být… kdokoli?“

„Ano.“ Rozesměješ se a napiješ se. „Asi to tak úplně není… Byl milý, opravdu fešák a v tu chvíli to byl prostě ten pravý…“

 

2

O týden později jsi přinesla kočky.

Jednu světle zrzavou s očima jako jantar a druhou tmavě šedou, pruhovanou jako tygr, s očima zelenýma jako listí. Řekla jsi, že jsi je našla opuštěné na silnici. Jedna z dívek, s nimiž sdílíš byt, je alergická na chlupy a ty je nemáš kam jinam vzít. Sedíš na podlaze a raduješ se, jak se ti obtáčejí kolem kotníků. Dívám se na tebe shovívavě, jako na dítě. To je snad jasné, ne? Jsi tak mladá, že bys mohla být moje dcera, a mě to nijak neobtěžuje, pokud se zrovna vůči tobě necítím jaksi… otcovsky. Je to zvláštní; dcera, která je milenkou, a milenka, která by mohla být dcerou. Jejíž prsa laskám. Která se se mnou miluje, nahoře, dokud nevyvrcholí a nezklidní se. Když na to pomyslím, hned zatoužím být v tobě. Zajímalo by mě, jestli na to taky tak myslíš, jestli je v tom i pro tebe něco divného – dvojakost, tajemství a pocit něčeho zakázaného.

Když tam máš kočky, stavuješ se v bytě často, někdy dokonce ani řadu dní neodcházíš domů. Nacházím hromádku tvého oblečení v kredenci, tvůj kartáček a lahvičky se šamponem v koupelně, spodní prádlo sušící se na balkoně. Když mám v práci náročný den, vracím se do bytu a usínáme spolu na posteli. Držím tě v náručí. Pevně. Protože vím, že ač předstírám sebevíc, tohle nevydrží, nemůže to vydržet. Jak by mohlo? Já, starý a zadaný, a ty, mladá a nevázaná. Máš ve svých rukou takovou moc. Můžeš odsud odejít, kdykoli se ti zachce. Zatímco já si hýčkám tu bublinu a úpěnlivě se modlím, aby ještě nepraskla.

 

3

„Proč sis vybrala na dovolenou právě tuhle zemi?“ chci vědět.

Říkáš, že je to proto, abys mě našla. Hned dodáš, že to byl samozřejmě žert, ale tuším, že v jádru je to trošku pravda. Pak řekneš, že ti letos bylo třicet a že sis to výročí chtěla udělat trochu pamětihodné. „Tak jsem se rozhodla cestovat… sama…, protože jsem chtěla zkusit, jaké to je, vyrazit někam sama…“ Někde hluboko v sobě máš, jako my všichni, bolestnou touhu po lásce. Chvilku mlčíme, auto bezhlučně uhání po dálnici a my v něm sedíme uzamčení ve svém vlastním mikrokosmu. V rádiu hrají nějakou písničku o milionech tváří, které nás míjejí, ale všechny jsou stejné a nic se nemění. Kdo ví, kdo ví, kvílí zpěvačka, co přinese budoucnost? Budeš v ní i ty?

Píseň je strašně sentimentální, ale k téhle jízdě se kupodivu hodí. Vím, že nás nečeká společná budoucnost. Že jsme se potkali a zase se rozloučíme. Je to jen tady a teď, bez ohledu na to, jak daleko naše důvěrnost dospěje. Nedovedu si představit, že to odmítáš vidět. Určitě nemůžeme být spolu? Všechno, co můžu dělat, je ignorovat to. Ale něco do toho našeho prostoru proniklo. Naplnila jsi ho nadějí. To je ta hrozná věc, kterou ti vidím v očích. Naděje.

 

4

Je zbytečné něco očekávat, protože nikdo nemá jistotu, co nastane v další chvíli. O tom něco vím. Už jsem to zažil. Stalo se mi to. Moje žena mi řekla, že se uvidíme později u večeře, a už jsme se neviděli. Takže když ke mně přijdeš obtěžkaná očekáváním, sdílím s tebou jenom tu chvíli, ten moment, z něhož se vyvíjí něco víc. Dokud ještě máme těla, která po sobě touží, která jsou pro sebe nová. Třeba nebude nic víc než tohle, nebo bude všechno. Odmítám se rozhodovat. Budoucnost nastane bez ohledu na naši vůli.

 

Pak ode mě odejdeš tichounce jako vánek.

A když se za měsíc vrátíš, už jsem s někým jiným.

Protože život už je takový, ne? Člověk nemůže zastavit jeho odliv a příliv, jeho plynutí. Vstoupíš do proudu, a co máš v cestě, tě přeskočí nebo se tě dotkne a někdy i zůstane. Moc nepřemýšlím nad tím, co mě minulo. Má-li se to stát, stane se to. Některá přesvědčení mají svůj základ v přírodě, jako třeba příliv a odliv. Člověk nemůže ovládnout počasí. Pluješ tam, kam vane vítr.

Tak to je.

29.11.2019