Životopis vynálezce prasáren

Irving Stone, Tomáš Weiss

Popularita literární tvorby amerckého spisovatele Irvinga Stonea (vlastním jménem Tennenbaum, 1903- 1989) spočívá ve specifickém způsobu psaní biografií. Umělecký styl je v nich nadřízený množství faktů a proto má čtenář pocit, že se vše dozvídá lehce a stravitelně. V žízni po životě o Goghovi, v Námořníkovi na koni o Londonovi, ve Vášni mysli o Freudovi - nebo v Agónii a extázi o Michalangelovi.

Michelangelo se často stával terčem cenzorů, ať už při výše zmíněných freskách Posledního soudu, nebo u svých soch. Mezi jednu z jeho přezdívek patřilo Inventor delle porcherie, doslova vynálezce prasáren. Byl to také právě Michelangelo, u jehož děl byl poprvé použit nechvalně známý fíkový list, který měl zakrývat nahotu jeho postav. Jeho socha Davida rovněž bývala zakrývána velkým fíkovým listem, který byl určen přímo k tomuto účelu, aby nahý David nepohoršoval ušlechtilé dámy.
Existuje několik písemných zmínek o tom, že Michelangelo byl poněkud nepřátelský a nedůvěřivý ke svým kolegům. Často byl velmi nespokojený sám se sebou – když pracoval na soše Mojžíše, která se mu nedařila, udeřil kámen palicí se slovy: ‚Proč se mnou nemluvíš?‘ Ve svém osobním životě byl Michelangelo velmi střídmý a žil skromně, podle svého učedníka Ascania Condiviho ‚jedl více pro potřebu než pro potěšení… často spal v šatech a obuvi.‘
Nejdůležitějším architektonickým úkolem Michelangelova života byla v roce 1546 nominace na pozici hlavního architekta basiliky Svatého Petra v Římě. Kvůli vykonání tohoto úkolu se Michelangelo již do konce života nevrátil do Florencie. Převzal Bramantův originální plán, který pro svoje účely zjednodušil. Dožil se však pouze dokončení hlavní kupole s řadou dvojitých sloupů.
Michelangelo zemřel v podvečer 18. února 1564 v Římě. Byl pohřben o mnoho let později v Basilice di Santa Croce ve Florencii.

ze životopisu Michelangela di Lodovico Buonarroti Simoni

Ukázka - 2. kapitola

Atelér tvořila rozlehlá místnost s vysokým stropem, naplněná ostrým pachem barev a uhlů. V jejím středu stál na dřevěných kozách stůl z hrubých fošen a kolem něj se hrbilo na stoličkách šest mladých učňů. V jednom rohu roztloukal nějaký člověk v hmoždíři barvy a podél zdí stály vyrovnané barevné kartony dokončených fresek – Poslední večeře  pro  kostel  Ognissanti  a  Povolání  prvních  apoštolů  pro  Sixtinskou kapli v Římě.

V chráněném zadním rohu seděl na vyvýšeném stupínku asi čtyřicetiletý muž. Jeho široký pracovní stůl byl jediným místem v ateliéru, kde vládl pořádek: pera, štětce a skicáře byly úhledně srovnané, nůžky a ostatní nástroje visely na hácích a na policích nad stolem ležely vyrovnané svazky iluminovaných rukopisů. Granacci se zastavil před mistrovým stolem.„Signore  Ghirlandaio, tohle je Michelangelo, o kterém jsem vám vyprávěl.“

Michelangelo cítil, jak ho probodávají oči, o nichž se tvrdilo, že jsou schopny jediným pohledem vidět a zaznamenat víc, než dokáže kterýkoli jiný umělec v Itálii. Avšak hoch rovněž používal své oči jako pera se stříbrným hrotem, která mu v mysli vykreslila náčrt umělce sedícího nad ním v azurově modrém kabátci a červeném plášti, přehozeném přes ramena na ochranu před březnovým chladem, s červenou čapkou na hlavě; kreslil si v duchu tu citlivou tvář s plnými tmavorudými rty, nápadně tvarovanými lícními kostmi, hluboko vpadlými tvářemi, bohatou černou hřívou, uprostřed rozdělenou a splývající až na ramena,  i dlouhé hbité prsty pravé ruky, jimiž si objímal krk. Vzpomněl si, jak mu Granacci vyprávěl o nedávném Ghirlandaiově zvolání:„Teď, když začínám tomuto  umění  rozumět, mě rmoutí jen to,  že nemohu pokrýt freskami všechny florentské zdi.“

„Jak se jmenuje tvůj otec?“ otázal se ho Ghirlandaio.„Lodovico di Lionardo Buonarroti-Simoni.“„Už jsem to jméno slyšel. Kolik je ti let?“„Třináct.“„Bereme do učení už v deseti letech. Kde jsi byl celé ty tři roky?“„Ztrácel jsem čas v gramatikálních třídách školy Franceska da Urbino, kde jsem se učil latinu a řečtinu.“

Cukání v koutku Ghirlandaiových purpurových rtů prozradilo, že se mu jeho odpověď líbila.„Umíš kreslit?“„Dokážu se to naučit.“Granacci, který chtěl svému příteli pomoci, ale nedokázal se  přiznat, že si pro něj tajně vypůjčoval Ghirlandaiovy grafiky, vyhrkl:„Má dobrou ruku. Maloval na zdi domu svého otce v Settignanu. Je tam jeden satyr...“

„Aha, muralista,“ zavtipkoval Ghirlandaio. „Ještě by mi dělal na stará kolena konkurenci.“Michelangelo byl tak napjatý, že vzal jeho slova vážně.„S barvou jsem nikdy nedělal. To není moje řemeslo.“ Ghirlandaio už mu chtěl odpovědět, ale pak se zarazil.„Ať už ti chybí cokoli, rozhodně to není skromnost. Nemůžeš se stát mým  konkurentem  –  ne snad proto, že bys neměl talent, ale proto, že nestojíš o barvy.“

Michelangelo spíš cítil, než slyšel Granacciho nesouhlasné zabručení.„Myslel jsem to jinak.“„Na třináct let jsi dost malý. Vypadáš, že bys na těžkou práci v ateliéru nestačil.“„Ke kreslení člověk nepotřebuje velké svaly.“ Najednou si uvědomil, že proti své vůli odpověděl špatně, a ještě ke všemu zvýšil hlas. Jeho nezdar přilákal pozornost učňů. Po chvíli se však Ghirlandaiovi vrátila jeho dobrá nálada.„No dobrá, dobrá. Řekněme, že bys měl pro mě něco nakreslit. Co by to bylo?“

Michelangelův zrak se rozletěl po dílně a jeho oči při tom polykaly dojmy stejně nenasytným způsobem, jakým venkovští mladíci rvou při podzimních slavnostech vinobraní ústy hrozny přímo z větví révy.„Co třeba ateliér?“Ghirlandaio se pohrdavě uchechtl, jako by ho právě  někdo  vytáhl  z nějaké šlamastyky.„Granacci, podej Buonarrotimu papír a uhel. A teď už bych šel rád pracovat, jestli proti tomu nic nemáte.“

Michelangelo si vybral výhodné místo blízko dveří, odkud se dala dílna přehlédnout nejlépe, a usadil se na stoličku. Granacci sledoval přítele, jak se pustil do kreslení.„Proč jsi musel navrhnout zrovna takové těžké téma? Dej si s tím hezky načas. On na tebe za chvíli zapomene...“Jeho oči a ruka si spolu dobře rozuměly a to nejdůležitější už bylo na papíře: pracovní stůl uprostřed a učňové po obou stranách i Ghirlandaio na svém stupínku pod severním oknem. Poprvé od chvíle, kdy sem vstoupil, se jeho dech zklidnil. Cítil, že se mu někdo naklání přes rameno.„Ještě jsem neskončil,“ protestoval Michelangelo.„To stačí.“ Ghirlandaio se shýbl pro papír a chvíli ho studoval. „Tys už musel v nějakém ateliéru pracovat! Učil ses u Rosselliho?“

Michelangelo věděl, že Ghirlandaio nemá Rosselliho, mistra jediné další malířské dílny ve Florencii, příliš v lásce. Před sedmi lety povolal papež Sixtus  IV.  do Říma  Ghirlandaia s Rossellim a Botticellim,  aby vytvořili nástěnné panely pro právě dokončenou Sixtinskou kapli. Rosselli zaujal Svatého otce svými křiklavými odstíny červeně a šmolkově modrou modří. Každý jeho mrak, každá drapérie, každý strom se blyštěl zlacením, takže vytouženou tučnou odměnu získal nakonec on. Hoch zavrtěl hlavou.„Kreslil jsem si ve škole, když se mistr Urbino nekoukal. A kopíroval  jsem podle Giotta v Santa Croce, podle Masaccia v Marii del Carmine...“

Ghirlandaia ta slova uklidnila. „Granacci měl pravdu. Máš opravdu silné zápěstí,“ řekl smířlivě. Michelangelo natáhl ruku a několikrát ji obrátil dlaní vzhůru a zase dolů.„To je ruka kameníka,“ odpověděl pyšně.„Tady kameníky nepotřebujeme, malujeme tu fresky. Vezmu tě do učení, ale budu s tebou zacházet, jako kdyby ti bylo deset let. Za první rok budeš muset zaplatit deset florinů...“

„Nemůžu vám platit.“Ghirlandaio si ho rozzlobeně přeměřil.„Buonarrotiové nejsou žádní nuzáci. Když tě tvůj otec chce dát ke mně do učení...“„Otec mě zbije pokaždé, když o malování jen promluvím.“„Ale pokud nepodepíše smlouvu s cechem lékařů a lékárníků, nemůžu tě vzít do učení. Proč si myslíš, že tě znovu nezbije, až mu to řekneš?“„Protože se budu bránit tím, že o mě moc stojíte. A taky tím, že za mě zaplatíte první rok šest florinů, druhý rok osm a třetí deset.“ Ghirlandaio na něj nevěřícně vytřeštil oči.„To je neslýchané! Já bych snad měl platit za to privilegium, že tě budu smět učit!“„V tom případě u vás nemůžu pracovat. Tohle je jediné řešení.“Učeň pověřený třením barev kroužil líně paličkou hmoždíře ve vzduchu a zvědavě pozoroval scénu přes rameno. Ostatní učedníci u stolu se ani nesnažili předstírat, že něco dělají.  Mistr a nastávající učeň si jaksi vyměnili role – jako by to byl Ghirlandaio, kdo chce a potřebuje  Michelangela, a proto pro něj  poslal. 

Michelangelo zíral na Ghirlandaiovy rty a zdálo se mu, že už tam vidí jeho „ne“. Nepovolil. V jeho postoji se zračila jak sebeúcta, tak respekt vůči staršímu muži, a jeho oči upřené do mistrových jako by říkaly:„Měl byste to udělat. Rozhodně za to stojím.“Kdyby dal najevo jen nepatrné zaváhání, Ghirlandaio by se k němu určitě  otočil  zády.  Ale tato nekompromisní konfrontace vyvolala  v umělcově duši závistivý obdiv. Dostál však své pověsti člověka „milovaného a milujícího“ a konečně prolomil ticho.„Je mi jasné, že bez tvé neocenitelné pomoci se nám nikdy nepodaří dokončit kůr kaple Tornabuoniů. Přiveď svého otce.“Venku na Via dei Tavolini je obklopil obvyklý ranní dav obchodníků a trhovců. Granacci láskyplně položil mladšímu příteli ruku na rameno.„Porušil jsi všechna pravidla. Ale vyhrál jsi!“ Michelangelo odměnil kamaráda jedním ze svých vzácných vřelých úsměvů a jeho jantarově hnědé oči se žlutými a modrými skvrnami zářily. Jedině úsměv měl moc přetvořit mu tvář tak, jak se o to pokou-šel ráno před zrcadlem v ložnici: rty roztažené do širokého půlměsíce získaly na plnosti a odhalily silné bílé zuby. Brada, vyčnívající dopředu, završila dokonalou sochařskou symetrii s horní polovinou obličeje.

překlad Daniela Feltová

29.11.2019