Cesta do pravěku s cimrmanovským klonem - badatelem Věnceslavem Brábkem
Jan Sovák
V tajemné bedně, objevené ve sklepě Národního muzea v Praze, se našly deníky, svazek dopisů, ale i fotoaparát a jiné potřebné věci badatele Věnceslava Brábka ze začátku 20. století. Ukázalo se, že odvážný muž za pomoci časové centrifugy cestoval v čase. Na první výlet se vydal do svrchní křídy ve druhohorách před 70 miliony let. Z jeho dopisů jasně vyplývá, že se musel vypořádat i s dinosaury.
Poznámka autora o tom, proč vznikla tato kniha
Když se ke mně všelijakými oklikami dostal materiál, který byl nalezen ve sklepě Národního muzea v Praze, dlouho jsem přemýšlel, jestli mám tuto neuvěřitelnou sbírku zpřístupnit také ostatním lidem, či ne. Byl jsem přesvědčen, že většina čtenářů nebude věřit, že se něco takového mohlo stát, a „jít s kůží na trh“ se mi moc nechtělo.
O několik měsíců později, když jsem vše důkladně prostudoval a snažil se tomu porozumět, jsem však pochopil, že je mou povinností informovat o tomto nálezu bez zaujatosti a ponechat na čtenářích, aby si úsudek o celé záležitosti utvořili po přečtení následujících stránek sami.
Jistě víte o dlouho plánované rekonstrukci Národního muzea, tohoto největšího muzea v České republice a kolébky naší národní vědecké kultury. Dokonce zaručeně víte, jak ta obnova dopadla, ale ne každý je informován o tom, čím si pracovníci této velkolepé historické budovy na horním konci Václavského náměstí museli projít ještě předtím, než opravy budovy začaly.
Jedním z prvních úkolů bylo vystěhovat depozitář sbírek, který jen v paleontologickém oddělení zkoumajícím pravěké rostliny a živočichy – a toho se náš příběh týká! – obsahoval přes 8 000 beden zkamenělin o celkové váze 150 až 170 tun. Bedny skrývaly nasbírané fosilie poctivě zabalené většinou do novinového papíru z doby, kdy se jednotlivé objekty našly. I sbírky slavného francouzského paleontologa Joachima Barrandeho, který se takřka celý život věnoval výzkumu paleontologických lokalit ve středních Čechách, což bylo kolem sta tisíc zkamenělin z poloviny 19. století, byly takto chráněny. Našly se také fosilie zabalené do jeho vlastnoručně psaných dopisů, ale i do zpráv skalníků z jednotlivých lomů, kterým Barrande platil nálezné za objevy zkamenělin.
Vzhledem k tomu, že se celá sbírka po vybudování Národního muzea v polovině 19. století rychle rozrůstala a dary krajových muzeí, soukromých sběratelů a badatelů se hromadily, vědeckým pracovníkům nezbylo nic jiného, než pracovat s materiálem z ověřených zdrojů, a tak mnohé z beden zůstávaly po léta nedotčené.Tak tomu bylo i s cestovní bednou označenou nápisem BRÁBEK a nalezenou v kóji C7 v levém zadním rohu muzejního sklepa. Bedna nesla známky značného opotřebování a po otevření se zjistilo, že v ní žádné zkameněliny nejsou.
Její obsah byl překvapující. Našly se v ní ošoupané deníky, zažloutlé obálky plné černobílých fotografi í nebo kreseb, nějaké nářadí pro paleontologickou práci, tropická helma proti slunci, dalekohled, kompas, opasek s náboji a pouzdrem, kde spočívala pistole Roth-Steyr, a další nevědecké předměty, jako byl například pečlivě převázaný svazek dopisů. Nahoře nad tím vším ležela značně pošramocená fotografi cká kamera, vyrobená kolem roku 1900, a trojnohý skládací stojan.
Jsem známý svou vášní pro vše týkající se fotografi í a také poměrně širokou znalostí historie fotografování, a proto připadla tahle bedna – pro paleontology na první pohled ne moc zajímavá – nakonec mně. Nevím, co jsem očekával, ale i kdybych nasadil laťku svých představ hodně vysoko, nikdy bych se nemohl připravit na to, co na mne v té bedně čekalo, když jsem začal materiál zkoumat podrobně. Jejím obsahem jsem byl natolik vyveden z míry, že jsem strávil nejednu bezesnou noc procházkami podél vltavského nábřeží, kde jsem přemýšlel, jak mám se vším naložit.
Možná vám mé obavy budou po přečtení připadat zbytečné, ale odhalení obsahu deníků badatele Brábka bylo něco, co mohlo s sebou nést nedozírné následky a ovlivnit takřka
všechny aspekty lidského života. Zajímavé je, že hned při pohledu na první deník, kresby a fotky mě zaplavila vlna obav a věděl jsem, že by bylo zřejmě lepší nechat vše ležet kdesi v koutě, přikryté prachem, a nepokoušet osud. Nechtěl jsem si to přiznat, ale jakýsi vnitřní hlasmě varoval. Nejsem pověrčivý, a tak jsem varování ignoroval.
Dodnes nevím, zda to byla chyba, či ne. První deník – psaný i kreslený soubor každodenních aktivit, doprovázený fotografi emi – nebylo hned od první stránky jednoduché pochopit. Na deskách se skvěl krasopisně napsaný nápis: VÝPRAVA BADATELE VĚNCESLAVA BRÁBKA DO SVRCHNÍ KŘÍDY POD ČERNÝMI LESY. Nebudu spekulovat, jakým způsobem se jezdí či jezdilo do Svrchní Křídy, ale faktem je, že hned na začátku deníku byla přiložena jízdenka drah rakousko-uherského mocnářství pořízená za 2 koruny a 10 haléřů. Jako cílová stanice byla
uvedena Svrchní Křída pod Černými lesy.
Podle pozdějšího průzkumu flóry a fauny zachycené na fotografi ích, kresbách a zdokumentované samotným Brábkem v jeho denících jsem zjistil, že tato destinace se musela nacházet pravděpodobně někde na území dnešního Mongolska. Ale lístek jen za 2 koruny a 10 haléřů? A cesta 70 milionů let nazpátek do období svrchní křídy v druhohorách? To nedávalo smysl.
Jediným možným vysvětlením byl text na kartičce zastrčené v deníku, kde bylo napsáno 8:00 Der Evolution Tunnel auf dem deutschen Boden, autocar 1914. K tomu bylo připsáno –
postranní dveře A vedou do jednotlivých epoch.
Poměrně dlouho mi trvalo tuto zprávu dešifrovat, protože inkoust byl značně rozpitý, zub času a vody se na papíru hodně podepsal. V záznamu psaném během cesty vlakem je sice krátká zmínka o jakémsi pokusu (patrně neúspěšném) vyvinout nějakou superzbraň pro služby rakousko-uherského mocnářství (pravděpodobně pod vlivem první světové války, které se v té době říkalo Velká válka a už rok zuřila v Evropě), ale ani z těchto několika nejasných vět a nevysvětlených termínů se nedalo posoudit, o co technicky vlastně šlo.
Časová centrifuga.
Co to znamenalo?
Dodnes netuším. Nakonec jsem pátrání „jak a proč“ vzdal. Nikde jsem pochopitelně nemohl nalézt solidní odpověď ani na jednu jedinou otázku. A těch otázek bylo. Faktem je, že Věnceslav Brábek popsal a pojmenoval i takové pravěké živočichy, kteří v jeho době nebyli známí. A vzhledem k tomu, že jména jako třeba chňapák obrovitý či kmitonoh pštrosí nikomu nic neříkají, dovolil jsem si, po řádném studiu, vsunout do původního deníkového textu dnešní vžitá pojmenování, aby se čtenáři v popisech alespoň trochu vyznali. Tam, kde jsem nedokázal živočicha identifi kovat, dal jsem (?). A sem tam jsem si neodpustil ani krátké poznámky pro srovnání života dnes a v časech badatele Brábka.
Knihu jsem uspořádal tak, aby Brábkův příběh byl vyprávěn podle časové posloupnosti. Rozluštil jsem a přepsal deníkové záznamy, doplnil je fotkami a kresbami z deníku i z obálek či skicářů uložených v bedně. Všechny měly pečlivě napsané popisky, aby bylo jasné, o co se jedná. A podle fotek i kreseb jsem doplnil velké ilustrace většinou plné napínavých scén, jak jsem si je podle Brábkových popisů představoval. A pak se ukázalo, že ještě něco komplikuje uspořádání stránek – v bedně jsem objevil svazek soukromých dopisů, které badatel posílal své dívce do přítomnosti. Musel ji určitě hodně obdivovat, měl jsem však pocit, že dopisy psal hlavně proto, že se v cizím, nebezpečném prostředí cítil dost osamělý. Předpokládám, že dívka byla z dopisů pořádně vyděšená, i když ji Věnceslav uklidňoval, jak to jen šlo. Občas se ale zapomněl a popsaná situace byla pěkně dramatická. Jak fungovala centrifugální pošta, kterou své milé dopisy posílal, není jasné, avšak jisté je, že dívka psaníčka dostávala, odkládala si je a pak je převázaná červenou stužkou předala Brábkovi. Ten dopisy uložil do bedny jako další doklady o životě v pravěku.
Co mě přimělo, abych Brábkovo cestopisné dobrodružství dal dohromady a nabídl k vydání? V podstatě to byla drobnost. Při prohlížení poničeného stojanu na fotoaparát jsem našel na horní části výrazné stopy po zubech. Jako by nějaký živočich stojan uchopil do tlamy a snažil se ho někam odvléct. Po podrobném prozkoumání jsem nalezl v jedné z dutin stojanu zapadnutý zub. Když jsem ho opatrně vytáhl a důkladně prohlédl pod mikroskopem, cítil jsem, jak se o mne pokoušejí mrákoty. Nebyla to zkamenělina! Zub měl typickou hranu, opatřenou po celé délce pilovitými zářezy. Typem, velikostí a tvarem nešlo o nic jiného než o zub menšího dravého dinosaura zvaného Bagaraatan ostromi.
Vzhledem k tomu, že mechanický stroj, kterým Brábek mohl cestovat do minulosti, pravděpodobně stále existuje zapomenutý kdesi v brdských lesích, je možné, že se časem podaří celou soupravu najít. Rád bych ale upozornil, že technické podklady k obsluze Brábek nezanechal. Uvést stroj do chodu bez instrukcí je takřka vyloučeno.
Jan Sovák
28.11.2019