Poezie tragické rozluky

Milan Šedivý, Tomáš Weiss

Ztráta tak blízké osoby, jako je manželka - přítel, stála na počátku knihy Juliana Barnese Žádný důvod k obavám i třeba na počátku knihy poezie Michela Fabera Neskonalá. Z té samé situace vychází i básnická sbírka Rozptylování. V prvním českém překladu se tak k nám dostal respektovaný anglický básník Christopher Reid (1949). Knihu znalce Teda Hughese a Seamuse Heaneyho přeložil Milan Šedivý.

Život poté

Jako by nedokázala nebýt vytíženou a užitečnou

po své smrti, odkázala vlastní tělo medicíně.

 

Dnes jako už tolikrát předtím šel jsem

kolem instituce, která převzala její dar, a myslel si:

 

„Tady žije má nebožka. Snad se k ní chovají pěkně.“

 

Tmavá cihla, okna bez hloubky, nic, co by šlo ven,

ale to místo působilo upřednostněné jako Nebe nebo Peklo,

 

které skromně obdrží ve velkém cokoliv, co designéři

a věroučné PR zasviští, že potřebují vykouzlit. 

 

Má žena někde tam dělá praktickou práci:

její orgány a tkáně vyučují mladé doktory

 

či pomáhá výzkumu přechytračit chorobu, která přechytračila ji.

To je teď moje posvátné místo v Londýně.

 

Ale není to hřbitov, kde se dá flákat, vzpomínat a skličovat se

a nakonec jsem měl práci zrovna tak, na opačné straně města.

 

***

Doslov:

Christopher Reid zůstával dodnes v Čechách básníkem nepřeloženým, přestože v samotné Velké Británii jde o literární pojem. Jeho existenci nicméně zaznamenal výbor z anglické a irské poezie Ostrovy plovoucí k severu, kde jeho jméno bylo zmíněno v doslovu mezi tenkrát mladšími autory. Od té doby však uplynulo spoustu času a básník na našem knižním trhu stále jako by neexistoval. Tato edice by to měla změnit.

Rozptylování jsem se rozhodl přeložit a publikovat celé v originální stavbě. Zdálo se mi důležité podtrhnout pozoruhodnou a celistvě zdařilou kompozici knihy. Téma je natolik homogenní, že oddíly naznačují jen posun v čase. Proměnu pak lze nalézat v odlišnosti formálního zpracování oddílů. Ale v zásadě jde o knihu vysoce jednotnou.

S ohledem na literární druh se nedá říct, že tato sbírka má dramatickou strukturu, aniž bych se dopouštěl chyby. Přesto se sbírka dramatu skutečně blíží, přinejmenším prací s informací a jejím postupným dávkováním. První oddíl zprostředkovává postřehy z Kréty. Lyrik sám sebe zasazuje do rámce starobylé evropské kulturní identity, jeho ženu pak poznáváme jako náruživou amatérskou botaničku: tak čtenář identifikuje hlavní postavy. A hrstka po básních roztroušených veršů nás upozorňuje, že se blíží problém a není očekáváno věru nic pozitivního; už kontext prostředí helénské kultury nepřímo a skrytě odkazuje k tragickým osudům postav řecké mytologie, jistě v mnohém odlišným, přesto stejně neschopným zvrátit osud v jeho danosti. Do takového kontextu je tedy položen závěr života herečky Lucindy Ganeové, hlavní hrdinky této sbírky.

Oddíl Nedokončeno přenáší „děj“ z dovolené zpět do Anglie. Věc se problematizuje a zároveň se vyjasňuje to, nač byl čtenář narážkami připravován. Nevyhnutelnost fáta se projevuje a ponechává básníka bezmocného, je mu dáno pouze zachytit prchavost chvíle. Pokud první oddíl byl expozicí, lze druhý ztotožnit s kolizí, abych výše naznačené literárně teoretické chybě vyhověl zcela. Reid ve zpracování druhého oddílu zachovává především objektivní pozici dokumentaristy. Je nasnadě domyslit si proč: mluví se o emocionálně vypjaté části nemoci, o postupné tělesné devastaci až k neblahému závěru. Reidem zvolené ztvárnění je proto naprosto adekvátní; bylo by nesmyslné situaci jakkoli akcentovat, proměňovat nebo zvýrazňovat; ostatně už básník Josef Hrubý si všiml, že velkým básníkem není nezbytně ten, který nejvíc cítí, protože pak by jím musela být hysterka. A stejné je to i s tímto Reidovým záznamem; dost na tom, co je sdělováno, imaginace i lyrizace je vůči zhoubnému nádoru bezmocná. Vůle k pravdě je navíc podtržená nechutí cokoliv zahlazovat či vylepšovat, pieta se nemá stát kašírovanou: „Zatímco jsem zlepšoval / své nemotorné manželské způsoby u lůžka / lhala, jak ji sestry naaranžovaly: / coby tichá milovaná, / drsně cizí – / nebo něco mezi tím.“ Zoom je v tomto oddílu poprvé zcela zaostřeno na milovanou osobu (stejně tak oddíl poslední), manželka je nasvícená všemi pomyslnými reflektory, aby vynikla. Reflexe a postřeh básníkův se promítají do jejího obrazu jen jako stín, jako by osvětlovač stál za básníkem, zatímco kameraman zabíral pouze situaci před ním. Je to jakási novodobá substituce staršího pojetí osobitosti v uměleckém textu, což bylo nejednou mylně identifikováno se solipsismem. Takovou perspektivu Reid jakožto vyznavač elegantnějšího ztvárnění stíhá sarkasmem, jak si ostatně můžeme všimnout v jednom takovém případě – v Podrážděné pietě, vpravující českého čtenáře více do anglického literárně historického kontextu.

Když už jsem tedy sáhl k terminologii z kompozice dramatu, za krizi snoubící se s peripetií bychom mohli považovat oddíl Vdovcův tucet. Za kulminační bod krize lze označit báseň Duše. V ní vrcholí trauma, v ní se trýznivě a úzkostně přemítá o vyčerpávající bolesti. Zde se již nejedná o objektivní záznam, je to zcela subjektivní zpověď. Proto padlo v zahraničí mnoho slov vykládající sbírku jako mohutný projev osobního zármutku. Jistě nelze popřít takovou interpretaci. Ale mohlo by být chybou, kdybychom automaticky předpokládali, že tu Reid sepsal klasickou tryznu. Napsal, či nenapsal? To je obtížné rozhodnout z různých důvodů. Během tryzen se sotva konají čechovovské pikniky nebo se vyráží za żubrówkou a vrací se s vodkou. To je právě ta pravdivá a poreidovsku vyjádřená specifičnost náročné chvíle. A ještě něčeho bychom si měli všimnout. Více než samotný zármutek prorostla do textů holdující vůle a vděk, snaha zpříjemnit si poslední společné momenty, aby se dalo vzpomínat v dobrém. K tomuto úsilí se básník ve výsledku uchyluje nejvíce. Proto spíš než panychida či ona proklamovaná tryzna je to osobní poklona: pomník vyvedený v literárních, filozofických a hudebních motivech, dost upřímně holdujících na to, aby materiál k pomníku nebyl nalézán v zaprášených lomech klasického písemnictví. I onen závěr oddílu Nedokončeno hýří neobyčejnou vitalitou. Je svým ztvárněním k tématu vlastně inverzní a to proto, aby se zvýraznila bazální síla, jež byla Reidem ukryta do samotných základů této tragické rozluky.

Doplním ještě jeden rys. Obdivuji se, jak funkčně a integrálně sbírkou jsou propleteny floristické motivy: Nejenže dílo plynule prostupují, ale přesahují jej ve smyslu metaforickém; vždyť z květin a zeleně se tu zdá být uvita bohatá kytice pro ženu! A mohla by to být věc jen vnějškově dvorná a zdvořilá, kdyby nebyla zdůrazněná tím, že vychází ze samotného zájmu protagonistky. Za tímto přirozeným spojením jako by se ukrýval dokonce už nějaký z archetypů...

V jakých kontextech jsou ale květiny ve sbírce znázorněné a jak jí prochází? Nejprve je to pouhý průzkum středozemské flóry. Děje se tak ve chvíli, kdy dostáváme první nekompletní informace o nemoci; je to zprvu externí záležitost, první obava. Tehdy i rostliny jsou teprve pojmenovávány a taxonomicky zařazovány (tordylium, petromarula ... muscari comosum). Přesto už v tomto úvodním oddílu je prvním signálem budoucího utrpení pustina s klášterem a nehostinná skála s janovcem; ostatně tento od civilizace odtržený klášter, jak je lokalizován, projevuje svou ztajenou afinitu s básní Italský trh, jež posléze odpovídá na vnitřní izolaci, pro klášter typickou. Jak se v paralele znázorňuje utrpení a zkáza milované bytosti, je plynule exteriér zaměněn za interiér. Básně jsou zasazovány do prostoru domu a soukromé zahrady, rostliny překonávají náhle mráz a led, je to dlouhý a pozvolný růst z pupenů, jenž se teprve v závěru sbírky živelně, a přesto jaksi uměřeně zaskví v plném rozkvětu, ve vrcholné fázi. Stane se tak v básni, jejíž silná lyričnost vzniká právě z onoho kontrastu rozpuku a ztráty té, která rozkvětu dopomáhala. Lyrik je tu právem rozpačitý z toho opuštěného bezvládí (neboť je to bezvládí vnitřní a v soukromé zahradě; ovšem stejně významově podstatné je zde také samovolné zarůstání – to zas přináší aspekt vysvobozující a časový). Báseň finální pro toto vše lze vnímat jako obdobu hudební kódy, četba se uzavírá jako plně harmonické dílo, nejednou snad i virtuózní. Zahrada v ten okamžik hýří barvami ohňostroje, avšak jaksi bezúčelně a zbytečně vybuchuje do prostoru bez obdivu básníkovy družky, ač sám lyrik se momentu okouzlení neubrání. Takových rozlomení či kontrastů si můžeme všimnout u všech mimořádných básní. Tento text je pak bohatě obrazný, jeho verše oproti úzkému verši z částí zobrazujících trápení získávají náhle svou širokost, volně se tu dýchá, ani slovem však není to vyvrcholení mnohomluvné. Je to skutečná očistná katarze, jež završuje spanilé umělecké dílo; katarze, k níž první impulsy dávají již retrospektivy, sumarizující životní úděl protagonistky.

Aparát květin a vegetace v této sbírce je tedy silnou součinnou složkou významů a rozvoje celku. Dovedl bych si představit, že právě z botanické oblasti by mohl vzejít titul celé knihy, nicméně se tak nestalo. Reid si zvolil jiný název; jednoslovný, pamatovatelný, zastřešující. Pochází z básně, která sice promlouvá do primárních významů sbírky, avšak dominantní (exotický) motiv slonů vybočuje z naznačeného floristického rámce. Neobvyklostí proto na sebe strhává pozornost, a snad i díky té nápadnosti báseň Rozptylování pojmenovala celou knihu. Český název je identický s anglickým, domácí v sobě nese navíc homonymní složku významu – rys vyrušování. Zvážil jsem, že faseta tohoto sekundárního významu není nic, co by šlo proti smyslu hlavnímu. Básník také jako chobotnatec rozhazuje po svém okolí kusy své minulosti nebo vzpomínek, a tak je rituálně rozptyluje do okolí. „Nepublikovaný tucet odlišných, / variantních rukopisů / rozšířených mezi přátele, kterým se často svěřuji.“ Tímto způsobem se lyrik zbavuje části své bolesti a smutku (princip zpovědi). Ovšem jen díky vyrušování a přílivu jiných myšlenek si může později věrohodně říct: „Ale není to hřbitov, kde se dá flákat, vzpomínat a skličovat se / a nakonec jsem měl práci zrovna tak, na opačné straně města.“

Jistě nejsem sám, kdo ve společnosti pozoruje, že dnešní populace bázlivě a nezrale vytěsňuje smrt ze svého okruhu. Zdá se, jako by smyslem onoho konání bylo vytvořit kolem sebe iluzivní prázdný prostor nekonečnosti, což ve spotřební společnosti znamená bez váhání nabídnout jej slasti. Ovšem slast bez emočních kontrastů a polarity v bolesti vyznívá jaksi neúplně, požitkově a ploše. Reid proti tomu staví lidsky reálné svědectví na nezkresleném vnímání života, kde každý požitek byl souběžně vyvažován prožitkem, který se nevyhne nikomu z nás. Jeho zprostředkování má proto povzbuzující a posilující charakter. Tedy ve způsobu autorského podání nesporně.

Milan Šedivý

20.11.2019