Věřím, že máme povinnost číst pro potěšení - Neil Gaiman
Neil Gaiman, Tomáš Weiss
Neil Richard MacKinnon Gaiman (1960) je původním povoláním žurnalista, jinak spisovatel se zaměřením na sci-fi a fantasy. Většinu díla Neila Gaimana je možno zařadit pod žánr urban fantasy, což je, poněkud zjednodušeně, fantasy odehrávající se na pozadí skutečného světa, často města. Američtí bohové, Koralina, Sandman, Hvězdný prach...Knihu Postřehy z poslední řady charakterizuje sám takto:
Úvod
Od novinařiny jsem zběhl, nebo z ní spíš nemotorně vycouval, protože jsem chtěl mít svobodu vymýšlet si, o čem píšu. Nechtěl jsem být přikován k pravdě – tedy přesněji jsem chtěl mít možnost mluvit pravdu, aniž bych se musel obtěžovat s fakty. A teď, když píšu tyto řádky, jsem si naléhavě vědom obrovského štosu papírů na stolku vedle mě, přičemž každý z těch papírů je popsán mými slovy, a všechny ty texty jsem napsal po svém odchodu z novinařiny a ze všech sil se v nich snažím uvádět co nejsprávnější fakta.
Občas se mi to nepovede. Internet mě například ujišťuje, že míra negramotnosti u desetiletých a jedenáctiletých se ve skutečnosti nepoužívá jako měřítko, podle nějž se staví nové vězeňské cely, ale je rozhodně pravda, že jsem tuto informaci slyšel na jednom setkání, kde nás tehdejší vedoucí newyorského vzdělávání ujistil, že tomu tak je. A dnes ráno, když jsem poslouchal zprávy na rádiu BBC, jsem se dozvěděl, že polovina všech vězňů v Británii má čtenářský věk jedenáctiletých dětí nebo ještě nižší.
Tato kniha obsahuje proslovy, eseje a předmluvy. Některé předmluvy se do tohoto výběru dostaly z toho důvodu, že mám moc rád daného autora nebo knihu a doufám, že moje záliba v nich bude nakažlivá. Jiné jsem zařadil proto, že někde v oné předmluvě se snažím co nejlépe vysvětlit věci, které pokládám za pravdivé a které jsou možná dokonce důležité. Spisovatelé, od nichž jsem se během let učil řemeslo, byli často nadšenými příznivci jiných knih a autorů. Peter S. Beagle napsal esej „Tolkein’s Magical Ring“ (Tolkienův kouzelný prsten), kterou jsem přečetl jako kluk a díky níž jsem objevil Tolkiena a Pána prstenů. O několik let později mi H. P. Lovecraft ve své obsáhlé eseji a po něm Stephen King v útlé knize vyprávěli o příbězích a spisovatelích, kteří utvářeli hororový žánr a bez nichž by můj život nebyl úplný. I Ursula K. Le Guinová psala eseje a já jsem si vyhledával knihy, které uvádí jako příklady svých myšlenek. Harlan Ellison byl velkorysý spisovatel a jeho eseje a sbírky mě nasměrovaly k mnoha autorům.
Představa, že spisovatelé mohou mít rádi knihy a občas se jimi dokonce nechají ovlivnit, a pak odkazují další lidi k dílům, která mají sami rádi, mi připadala dokonale smysluplná. Literatura nevzniká ve vakuu a nelze ji chápat jako monolog. Literatura musí být rozhovorem a je třeba do toho rozhovoru zapojovat stále nové lidi a nové čtenáře. Doufám, že někde v téhle knize zmíním umělce nebo jeho dílo – možná knihu, nebo dokonce film či skladbu – které vás zaujme.
Tyto řádky píšu na notebooku s miminkem na klíně. Můj synek ze spaní chrochtá a kvíká. Díky němu prožívám velké štěstí, ale zároveň se cítím zranitelný: z tmavých koutů vylézají staré, dávno zapomenuté strachy. Před několika lety mi jeden spisovatel, který tenkrát nebyl o moc starší, než jsem já teď, řekl (ne hořce, ale věcně), že je dobře, že já coby mladý autor nemusím čelit temnotě, s níž on zápolí každý den – a to sice vědomí, že tu nejlepší práci už má za sebou. A jiný spisovatel, osmdesátník, se mi svěřil, že to, co ho každý den pohání vpřed, je vědomí, že ta nejlepší práce na něj ještě čeká, ona velká práce, kterou jednoho dne vykoná.
Chtěl bych se přiblížit druhému ze svých přátel. Líbí se mi představa, že jednoho dne udělám něco, co bude opravdu účinkovat, třebaže se obávám, že už více než třicet let opakuji to samé. Když stárneme, všechno, co děláme, a všechno, co píšeme, nám připomíná něco jiného, co jsme už někdy udělali. Události se spolu rýmují. Nic už se neděje tak docela poprvé.
Napsal jsem mnoho předmluv ke svým vlastním knihám. Jsou dlouhé a popisují okolnosti, za nichž vznikly jednotlivé texty. Tohle je oproti tomu krátká předmluva a většina textů bude stát sama o sobě bez vysvětlení. Tato kniha nejsou „sebrané nebeletristické texty Neila Gaimana“. Je to různorodá směsice proslovů a článků, předmluv a esejů. Některé z nich jsou vážné a jiné rozpustilé, některé jsou upřímné a jiné jsem napsal ve snaze přimět lidi, aby mi naslouchali. Nejste v žádném případě nuceni číst je všechny nebo je číst v určitém pořadí. Seřadil jsem je tak, aby to dávalo jakýs takýs smysl – na začátku jsou hlavně proslovy a podobné útvary a na konci osobnější a procítěnější texty. A mezi to jsem vložil spoustu rozličných textů, článků a vysvětlení, o literatuře, filmu, komiksech a hudbě, městech a životě. Píšu v nich o věcech a lidech blízkých mému srdci. Je v tom i trocha mého života: mám sklon psát z perspektivy, kde se zrovna nacházím, ať už je jakákoliv, což znamená, že do svého psaní možná zahrnuji příliš velkou část sebe sama.
Neil Gaiman
15.11.2019