I džíny mají svoji historii
nakl. Jota
Kde jsou ty časy, kdy si pracant mohl koupit téměř nezničitelné pracovní kalhoty z modré bavlněné látky. Ten by panečku koukal, co se dnes za texasky vydává, nebo jak omladině kouká z rozpáraných kalhot 80% holých nohou. Jaká je vlastně historie modráků ve světě i u nás? Michal Petrov - Jeans story: Retro blue.
Ukázka:
Na rozdíl od nebe je země místem, odkud se modrá nikdy, ani na jediný den nevytratí. Díky denimu. Vlastně zásluhou jednoho muže, třebaže ten si na sebe zřejmě denim nikdy neoblékl. Byl to obchodník Levi Strauss, který měl ovšem štěstí, že ho v roce 1872 oslovil krejčí Jacob Davis. Celý svět dnes sice obléká levisky, ale vlastně jsou to davisky. Jacob Davis jen neměl dost peněz na to, aby svůj nápad na výrobu lepších pracovních kalhot pro horníky kolem amerického Rena realizoval sám, a potřeboval taky osmašedesát dolarů na zaplacení patentu, který se týkal zpevnění kapes mosaznými nýtky. Tenkrát to bylo dost peněz.
První materiál pro Straussův závod v San Francisku zajistila přádelna Amoskeag v Manchesteru na východním pobřeží Spojených států, v oblasti, jíž se přezdívalo Nová Anglie. Z továrny, která byla ve své době největším textilním producentem na světě, se dodávalo indigem barvené plátno někdy od roku 1860 a kvalita její produkce se v počátečních letech významnou měrou zasloužila o úspěch Leviho Strausse a jeho kalhot.
Těmi prvními, vyráběnými od roku 1890 dodnes, je model 501 – vpředu s tehdy běžným zapínáním na knoflíky. Zip, tak jak ho známe dnes, se měl objevit o něco později (u levisek dokonce až v roce 1954). Materiál na „Levi’s 501“ dodávala po svém založení v roce 1891 už převážně přádelna bratrů Coneových, v níž získal Levi Strauss většinový podíl. Až do roku 1901 měly kalhoty, které se později staly legendou, jen čtyři kapsy, originálu oproti těm dnešním vzadu jedna chyběla, zato tam byl navíc stahovací pásek s přezkou, pak už ale přišly v zásadě tradiční pětikapsovky, jak je známe. Jako by to bylo to poslední, na co chtěl Levi Strauss ještě na tomto světě dohlédnout, záhy nato totiž ve třiasedmdesáti zemřel.Odstartoval první kapitolu v historii denimu, která by se dala označit jako „proletářskofarmářská“.
Tady se začal tvořit ten nejvýraznější rys DNA džínů jako egalitářského stylu pro masy, třebaže se ještě zdaleka nejednalo o módu, ale o nutnost. Levisky té doby byly zablácené, přesycené prachem a mourem, nasáklé olejem a potem, čpící kravami a koňmi, rozškubané skutečnou námahou. Byly to kalhoty posledních zlatokopů, taky horníků, dělníků, kovbojů a zemědělců. Staly se tak součástí archetypu Divokého západu i proletářských periferií, tedy toho, na čem Amerika postavila svůj úspěch – toho, co ji udělalo Amerikou. Evropa ráda poukazuje na svůj vklad, kdykoli přijde řeč na triumf texasek: na bavorský původ Leviho Strausse, lotyšské kořeny Jacoba Davise, odvozenost slov denim a džíny (jeans) od názvů měst Starého světa – (de) Nimes a Janova. Jistě, jeden nepochybný evropský úspěch by tu byl – vynález syntetického indiga, se kterým přišla německá chemička Bayer, ale to, že tahle armáda modrých kalhot nakonec své vítězství mohla oslavit, umožnily poměry na té druhé straně Atlantiku.
12.11.2019