Autorka, která se prosadila ve Francii - Lenka Horňáková - Civade
Irena Jirků, Tomáš Weiss
Ekonomka, bankovní specialistka, podnikatelka, malířka, spisovatelka. Za čtvrt století, jež žije ve Francii, toho stihla poměrně dost. Právě jí vyšel třetí román ve francouzštině pod názvem La symphonie du Nouveau monde, který je v širším výběru na literární cenu Prix Renaudot. Ve druhém vydání ji teď česky vyšla kniha Praha - Paříž, do vlastních rukou.
Ukázka z rozhovoru s autorkou pochází z unikátní knihy 26 rozhovorů se současnými francouzskými literáty, které pořídila novinářka Irena Jirků, momentálně působící v magazínu Hospodářských novin, a vyšly pod názvem Na shledanou v Paříži.
Po velmi dlouhé době je českým autorem, respektive autorkou, která se dokázala prosadit ve Francii. Lence Horňákové-Civade se podařil majstrštyk. Po několik knihách, jež jí vyšly v češtině, zabodovala s románem Giboulées de soleil v zemi, kde dlouhodobě žije. Byl to první román, který napsala nejdříve francouzsky, posléze ho sama pod názvem Marie a Magdalény přeložila do češtiny – a za ten dvojitý počin si vysloužila značnou pozornost kritiků a čtenářů ve Francii stejně jako v Česku. Mimochodem získala za něj také Prix Renaudot des Lycéens 2016.
„Psaní je jako rolnická práce. Je to dlouhodobá záležitost, jako když oráč obdělává pole. Aspoň já to tak chápu,“ říká žena, která původně studovala ekonomii a ve Francii začínala jako zaměstnankyně banky. Na přelomu tisíciletí se se svým mužem, divadelním producentem, a dvěma dětmi však odstěhovala na jih a společně s místními řemeslníky renovovali zámek
St. Quentin ve vesnici Saignon. Protože se jim ale nepodařilo z něho vytvořit centrum umění, jak si původně plánovali, přeměnili jej na penzion a ten úspěšně několik let provozovali, přičemž časem své podnikání rozšířili ještě o byznys s maringotkami.
Dnes už Lenka Horňáková-Civade nepodniká, ale o to víc maluje, vystavuje a píše. A moc ráda vypráví české a moravské příběhy Francouzům a francouzské příběhy zase Čechům. A obojí jí jde velmi dobře.
Píšete a také malujete, což dokazuje titulní stránka románu Marie a Magdalény, kterou jste sama ilustrovala. Která z vašich uměleckých vášní je silnější?
Nemám žádnou hierarchii. Když maluju, jsem malířka, když píšu, tak spisovatelka. Ani jeden z těch způsobů života není takový, že by se dal odfláknout. A nedají se také dělat moc najednou.
A kdy a kde se tedy vzala vaše potřeba psát?
Těžko říct. Pamatuju si, že někdy v osmi devíti letech jsem sepsala první příběh. To byl asi bezprostřední popud, touha něco vyprávět, ale další roky jsem si myslela, že tohle není vůbec pro mě. Spisovatel nebo i malíř byli v mých očích lidi mimo realitu a čas, prostě fousatí páni, velmi vážení a asi tak dvě stě let mrtví. Byl to nedosažitelný svět, téměř neexistující.
Proč?
Vlastně nevím. Snad to bylo tím, že jsme za povinnou četbu mívali ve škole hlavně klasiky. Nedovedu ten svůj pocit přesně zdůvodnit, ale vzpomenu si na něj pokaždé, když vejdu do nějaké třídy ve francouzské škole. Oči studentů většinou mluví jasně. Je v nich úžas. „Ona je ta spisovatelka živá. Fakt, živá!“ říkají. A trvá poměrně dlouho, než se odváží na něco zeptat. Stejně jsem to měla já, literatura pro mne byla nutná, ale nedostupná zóna. Jsou lidé, kteří vyrostli v rodinách, kde rodiče byli umělci, a vůbec těmito zábranami netrpí, spisovatelství nebo malířství bylo pro ně normální pracovní činností. U nás doma se nic takového nepěstovalo.
Vyrůstala jste v Prostějově…
… a v úplně obyčejné rodině. Kde se ovšem hodně četlo a čte stále.
A studovala jste ekonomii na pražské VŠE.
… a pak ještě rok v Paříži. Nejprve jsem pendlovala skoro dva roky mezi těmito dvěma městy, pak jsem uspěla v konkurzu na stáž v rámci programu Copernicus, a do Paříže se přestěhovala. Tento francouzský program, který mimochodem stále funguje, je chytře vymyšlený. Je to sedmiměsíční studium uzavřené pětiměsíční stáží s vyhlídkou na stálé zaměstnání. Bylo nás tehdy čtyřicet studentů – a to z deseti východoevropských zemí, kdo se pátého ročníku Copernicu účastnil. Samí mladí diplomovaní lidé z nejrůznějších oborů, kteří dostali příležitost se uchytit nebo alespoň zaučit ve francouzských firmách či institucích, které na tomto vládním programu spolupracovaly. Princip byl jednoduchý: chodili jsme na přednášky k renomovaným odborníkům a do výborných škol, dostali jsme důslednou průpravu z politologie, ekonomie, historie a státního systému a tak dále, takže jsme se záhy dobře orientovali ve francouzském prostředí, a poté nás ve firmách zapracovávali v konkrétním oboru. Po roce pak byly dvě možnosti: buď se absolvent programu vrátil do své země a pracoval pro dotyčnou francouzskou firmu doma, anebo zůstal ve firmě ve Francii. Já dostala nabídku z jednoho pařížského bankovního domu, což byl pro mě zásadní okamžik. Získala jsem práci, měla vlastní zdroj příjmů, nemusela jsem čekat, koho a kdy mi představí manžel, kterou cestou ho budu následovat. Byla jsem nezávislá.
Kde jste se s mužem potkali?
V Belgii. Řídil divadelní festival a já tam v roce 1992 přijela na studentskou brigádu. Čepovala jsem pivo, podotýkám, že to bylo belgické pivo, a na to jsem ho taky – s prominutím – utáhla. Takový vlastně banální příběh devadesátých let. Nijak výjimečný. Ale popravdě – zamilovala jsem se na první pohled, aniž bych tušila, že je Francouz, nevěděla jsem, kým je. Vůbec nic.
Bylo to jako zásah bleskem z čistého nebe.
Co jste dělala posléze v pařížské bance?
Působila jsem na odboru právních a sociálních věcí, takže jsem připravovala nejrůznější dokumentaci – třeba pro bankovní experty, kteří měli vycestovat na pár let do zahraničí a pracovat tam pro firmu a naopak, i pro ty, kteří přijížděli pracovat do firmy ve Francii. Samozřejmě jsem také dostala na starost Českou republiku, tehdy k nám jezdilo hodně různých expertů a podnikatelů. Mým úplně prvním úkolem bylo sestavení praktického informačního materiálu o tom, jak se bydlí v Praze, což mne dost pobavilo. Nicméně ta práce nebyla určitě nudná, bylo jen moje rozhodnutí, že jsem z ní přesto poměrně brzo odešla.
Proč?
Rozhodli jsme se s mužem odstěhovat z Paříže a osamostatnit se. Původní záměr byl, že seženeme nějakou zajímavou nemovitost a vybudujeme kreativní prostor, kde se budou moci konat divadelní workshopy, výstavy, koncerty a festivaly, kterým se můj muž věnoval dlouhé roky. Měl celkem ujasněné představy a vize, ale vždycky byl závislý na nějaké organizační struktuře. A to ho po těch letech unavovalo. Byl čas se osamostatnit. A tak jsme začali hledat objekt, kde by mohl své představy (a také moje představy třeba o vlastním výtvarném ateliéru) realizovat. Nakonec jsme našli zříceninu zámečku na jihu Francie, ve vesnici Saignon, která leží mezi Avignonem a Aix-en-Provence. A přestavěli ji.
A začali pořádat festivaly?
Na to nakonec nedošlo, protože se objevily potíže, s nimiž jsme vůbec nepočítali. Padli jsme totiž shodou okolností na starostu, kterému naše počínání vůbec nebylo sympatické. Všechny akce, které jsme pořádali, mu byly trnem v oku. A tak komplikoval, co se dalo, vymýšlel nejrůznější administrativní obstrukce, požadoval nesmyslná povolení. Měli jsme smůlu. A nejen my, ale všichni podnikaví v té lokalitě. V sousední vesnici nic takového nikdo po nikom nechtěl, zatímco náš starosta se stal nepřítelem. Nakonec jsme tento projekt opustili a smířili se s tím, že naši krásnou nemovitost budeme jen pronajímat turistům.
O celém martýriu, jež doprovázelo přestavbu zámečku, jste vlastně napsala svou první knížku Provence jako sen.
Ani ve Francii není jednoduché podnikat. Ale možná je to taky tím, že já a můj muž opravdu nejsme podnikatelé v tom pravém a kladném slova smyslu. Potřebovali bychom nějakou strukturu, někoho, kdo objede úřady, nakloní si je na svou stranu, zvládne celou administrativu. I to je umění. Na to jsme neměli dost sil.
Takže debakl?
Rozhodně ne. Opravili jsme zámeček, který byl odsouzen k demolici. Vzniklo krásné místo, kam se lidé rádi vraceli. Co vraceli! Chtěli tam zůstat. Našepodnikání – pronajímání pokojů – dobře fungovalo, uživili jsme se bez potíží. Charakterizovala bych to tak, že jsme tedy zdolali kamennou zeď, ale papírovou jsme nezvládli. Nicméně mi to nijak nekazí radost z dobře vykonané práce. Posléze jsme s mužem třeba ještě založili firmu na rekonstrukci a stavbu maringotek, což byl také velmi zajímavý a tvůrčí projekt, který zase dokázal vydělat. Mimochodem jsme navázali spolupráci se spoustou šikovných lidí v Česku a v Rumunsku, kteří nám maringotky připravovali nebo do nich vyráběli komponenty. Byl to zajímavý a výhodný byznys. Takže já to naše podnikání určitě nevidím jako prohru. A mimochodem: když jsme i po těch letech stále s manželem spolu, to je jednoznačná výhra.
To s vámi souhlasím. Mám řadu přátel, kteří za společné podnikání zaplatili manželstvím nebo alespoň dobrým přátelstvím.
To jsou těžké oběti a ceny příliš vysoké. Pro mě to celé bylo velké a inspirativní dobrodružství.
červenec 2019
......................
Lenka Horňáková-Civade (* 1971) píše a publikuje v češtině a ve francouzštině. Své romány také sama překládá z francouzštiny do češtiny. V první české knize Provence jako sen (2010) zachytila nelehké období rekonstrukce zámečku St. Quentin. O rok později vydala knihu Lanýže, posléze Pohlednice z kavárny a spolu s Anne Delaflotte Mehdevi korespondenční knihu Praha–Paříž, Do vlastních rukou. Giboulées de soleil byl její první román ve francouzštině, vyšel v roce 2016 a hned získal cenu Renaudot des Lyséens (nakladatelství Alma Éditeur). O rok později jej v autorčině českém překladu a pod názvem Marie a Magdalény vydalo nakladatelství Argo. Druhý francouzský román Une verrière sous le ciel získal cenu Richelieu
de la Francophonie 2019, v Česku byl vydán pod názvem Grófka (Argo). V létě 2019 vyšel ve Francii román La symphonie du Nouveau monde, v němž zpracovala reálný příběh Vladimíra Vochoče, československého konzula působícího v Marseille na počátku 2. světové války. Kniha vyjde v Argu na konci roku 2020.
