Děsivá cesta sochaře Petra Michalce první světovou válkou
nakl. Argo
Tento román má připomenout hrdinství několika tisíc Čechoslováků v moři utrpení, v něž se západní fronta první světové války proměnila. Tentokrát je v centrum pozornosti cesta mladého sochaře Petra Michalce světem a světovou válkou. Hrdina se proplétá časem let 1914–1918, prostorem Paříže a Francie a klopýtá přes nástrahy válečné, ale také přes potíže jednoho milostného vztahu. Dalibor Vácha - Za svobodu
Ukázka:
Neplazili se, museli být rychlejší, rychlost je lepší zbraň než zbytečná opatrnost. Šli v hlubokém předklonu, nebyla úplná tma, spíš husté šero, o to otravnější, že vytvářelo vlastní, našedlý bizarní svět plný stínů a světlejších ploch. Jedenáct chlapů vedených poručíkem, Michalec byl zhruba uprostřed pochodujících hus, hned za Bouchardem. Potlačoval nutkání chytit veterána za šos. Co by udělal? Praštil by ho pažbou pušky, nebo by se rozesmál?
Tady bylo relativně sucho, na některých úsecích byla téměř tvrdá země, na jiných se muži bořili pouze po kotníky. Velký rozdíl oproti blátivému peklu před týdnem. V jednom zákopu se prý v bahništi utopila spojka, prostě zmizela pod hladinou a už se nevynořila. Není to nejhorší smrt, které se člověk může na frontě dočkat. Nejlepší je, když vám šrapnel urazí hlavu a je hned hotovo. Na území nikoho zůstávají po útocích těžce zranění nebožáci, kteří se nemohou pro zmrzačení nebo nepřátelskou palbu odplazit ke svým, volají o pomoc a chcípají tam klidně celé dny, modlí se, kvílejí, blouzní, vydrží strašlivě dlouho.Nalevo od nich létaly k nebesům světlice, byly naštěstí daleko.
Michalec sledoval světelnou hru na obloze, poslouchal ozvěny kulometné střelby. Území nikoho bylo rozbito milionem, miliardou kráterů, větších i men-ších, hlubších i mělčích. Krátery se překrývaly, některé se v té tmě zdály být zcela bezedné, vedly do nitra země. Štrúdl chlapů se mezi nimi proplétal. Na dnech mělčích kráterů byla voda, humus, v těch nejhlubších i smrtící omáčka z usazených bojových plynů. Pokud by tam člověk spadl, pravděpodobně by se nevyhrabal nahoru. Zákopy se táhly a klikatily severní a východní Francií na tisících kilometrech čtverečních, ale Michalec vnímal pouze prostor blízko sebe, nic jiného nedokázal pojmout, vstřebat, uvědomit si. Na okamžik ztratil Bouchardova záda z dohledu, zpanikařil, udělal dva rychlé kroky, podklouzl a upadl. Rozerval si rukáv uniformy o ostnatý drát, zasyčel bolestí.„Lève-toi,“ Bouchard se pro něj vrátil. „Špatně jsi odbočil, šel jsi špatně, kam jsi to lezl?“ Bouchard se pochechtával, ale určitě mu do smíchu nebylo. „Dělej!“ Museli dohnat zbytek hlídky. Ve tmě a bahně by už je nikdy nemuseli najít.
Michalec se bez odporu nechal táhnout kupředu. I kdyby musel, kdyby mu na tom závisel život, kdyby nezbývalo nic jiného, nedokázal by určit, jakým směrem jsou přátelské zákopy. Byl jako tonoucí, který by ve zmatku plaval stále hlouběji, místo aby mířil ke spásonosné hladině. Nyní se mu ideály samostatného Československa, svobody na Rakousko-Uhersku, zdály příliš vzdálené, papírové, nehmatatelné, a jeho dobrovolnictví jako hloupá póza, která ho akorát zabije. Nemusel se vracet do Francie, nemusel se hlásit do vojska, nemusel, ale přesto to udělal. Nedokázal by odpovědět na otázku proč, odpověď neexistovala, nepotřeboval ji.„Où sont-ils? Où sont-ils?“ vrčel Bouchard stále vztekleji. Stačila půlminuta, minuta, a hlídka se rozplynula v okolním šílenství. Nebylo vidět daleko, kromě noci jde také o členitost terénu, krátery, drobné vyvýšeniny. Všechno ztěžovalo orientaci.
Michalec se mu snažil něco říci, nadechoval se, ale slova se ztratila někde mezi mozkem a mluvidly.Kulometná palba nalevo a vpředu.V téhle oblasti byly francouzské a německé zákopy od sebe vzdáleny na tisíc kroků. Mezi pozicemi se tedy nalézal ideální prostor pro takové dramatické výlety. Bouchard nadával, najednou šli doleva podél neporušených skopčáckých drátů. Michalec se pomalu probíral ze šoku. Byl to strach, ochromující, šílený strach. Oslepil ho, ohlušil, donutil sejít z cesty. Hlasité plesknutí do vody.
Do vody? Bouchard ztuhnul jako socha a cosi nesrozumitelného zasyčel. Michalec se chtěl v první chvíli vrhnout k zemi, ale došlo mu, o co jde. Ztuhnul taky. Na nebi přímo nad nimi se rozprskla světlice. Michalec rychle zavřel jedno oko, aby si úplně nezničil noční vidění. Návyky z výcviku někdy naskočí automaticky. Stíny. Plochy světla a stínu. Konstrukce ostnatého drátu a zábran vytváří neopakovatelné stíny, které se pohybují s tím, jak světlice na padáčku pomalu klesá dolů, jak ji mírný vítr snáší stranou. Stíny. Plochy světla. Kdyby natáhl ruku, mohl by světlo vzít do dlaně. Zdálo se hmatatelné, hmotné, hutné.
Není snadné rozeznat stojícího, nehybného člověka ve změti zábran, zničených stromů, rozbitých vozidel, kráterů, nekonečných kráterů a všudypřítomných hor odpadků či mrtvol. Kulometčíci byli dravci, připraveni reagovat na pohyb. Nestřílelo se po siluetách, ale po mihnutí pohybu. Stíny byly zrádné, tisíc, milion věcí mohlo vypadat jako voják připravený k boji. Plýtvat municí támhle na ty svařené kusy orezlého kovu? Pálit dávky proti přelámaným troskám stromů, co se črtaly proti osvětlené obloze jako řada vojáků na hlídce? Německý kulomet vypustil několik krátkých dávek. Výstražných. Děsících. Jejich účelem bylo vyhnat nepřítele z předpokládaných úkrytů, dostat ho do pohybu, udělat z něj dobrý cíl. Pár nábojů vyhodilo před Michalcem a Bouchardem do vzduchu hnijící bahno. Nazdařbůh, na náhodu, neplýtvali municí.Vypráskat nábojový pás na. . .. . . do prdele.„Boucharde, Boucharde,“ křičí Michalec šeptem.
V nepřátelských zákopech ho zaslechnout nemohou, ale mohl by ho slyšet někdo jiný, někdo kurva zatraceně jiný. Třeba šest skopčáků v hranatých helmách, co stáli asi dvacet metrů od něj a od Boucharda a podobali se sochám. Obě strany měly stejné návyky, stejné triky, válka pro ně byla vlastně identická, jen uniformy jiné. I skopčáci stojí, nechtěli se nechat postřílet vlastními kulometníky. Ti jdou vážně po pohybu, nemohou rozeznat, kdo má na hlavě jakou helmu.Další zastřelovací dávka. Nešla od Michalce s Bouchardem daleko. Michalec neviděl Bouchardovi do tváře, netušil, zda Francouz skopčáky zahlédl. Tucet ran z mašinkvéru, pár metrů od Michalce. To ti zasranci nevědí, že mají mezi pozicemi i vlastní hlídku? Proč, kurva, střílí?!
Němci už o Michalcovi s Bouchardem věděli. Michalec viděl, jak Němec otočený tváří k nim hýbe ústy. Pomalu se otáčel i boš vedle něj. Mluví spolu. Praskla nová světlice, a vzápětí druhá a třetí. Fronta se začínala probírat. Bošové se nehýbali, připomínali Michalcovi nahrbené šelmy, které čekají na správný okamžik ke skoku. Ve stínech a plátech světla jich bylo alespoň sedm. Michalec namáhal jediné otevřené oko a s hrůzou objevoval dalšího a dalšího. Devátého, desátého. Byla jich celá posílená hlídka. Přál by si, aby to byla pouze jeho halucinace. Nebyla. Nikdo se nemohl pohnout, německé kulomety byly zaměřené, určitě již i francouzské mitrailleusy na druhé straně. Michalec si představoval vzrušené německé nebo francouzské oficíry, jak rychle štěkají rozkazy do polních telefonů. Vzadu, stovky metrů dozadu, se připravovaly houfnice, možná i těžší děla v postaveních za kop-cem. Pozorovatelé v zákopech bloudili pohledy po území nikoho, hledali cíle, na něž by bylo dobré vyplýtvat nějakou munici. Jistě byly probuzeny i osádky zákopových minometů. V zákopech vládla zuřivá aktivita, zatímco v území nikoho se ani Němci, ani jejich protivníci neměli touhu pohnout.Kdy přestanou vystřelovat světlice?
„Hejbou se, pudou po nás, musíme stranou,“ zavrčel Bouchard dialektem, Michalec význam věty spíše vytušil. „Až řeknu, zkusíme to do toho kráteru na levý straně.“„To je. . .“ Blbost už Michalec říci nestačil, protože Bouchard vykřikl: „Teď!“ A vrhl se naznačeným směrem. Nepodklouzla jim noha, nebyl na ně zrovna zaměřený mašinkvér, nevybuchla jim pod chodidly zapomenutá mina. Nic takového. Skočili bok po boku hlavou napřed do kráteru, který se ukázal být ve skutečnosti mnohem mělčí, než vypadal prve. Nakonec to byla výhoda, u dna tak bylo jen trochu hnusu a dvě rozkládající se mrtvoly, ne vražedná omáčka fosgenu a bůhvíčeho ještě. Fosgen v těch dírách prý vydrží i měsíce, zkapalní, přece se i původně vystřeluje zkapalněný, a stačilo by se takové vody napít. . . fosgen nepřinese člověku rychlou a bezbolestnou smrt.
Kulomety se daly do práce, ne jako dříve, žádné krátké přepršky, ale celé bouře tisíců patron. Michalec ležel na zádech a ztěžka dýchal, jako kdyby neuběhl pouhých patnáct metrů, ale maraton. Sledoval světlé nebe, které nyní navíc protínaly stovky světlušek trasovacích střel. Bouchard vedle něj huhlal nadávky. Práskání výstřelů z pušek. Bouchard se překulil na břicho, vyplazil se na okraj kráteru a vystřelil. „Jdou na nás! Ti šílenci si pro nás jdou!“ Michalec se k němu přidal. Kulometná dávka přeorala bahno před nimi. Nacákala jim tuhnoucí břečku do obličejů. Michalec zaznamenal, že se probírají kulomety ve vzdálenějších sektorech. Zariskoval a podíval se ven. Měl štěstí, že zrovna zahlédl, jak jednoho z Němců zasáhla do zad kulo-metná dávka z jeho domácích zákopů. Zastřelený boš rozpřáhl doširoka ruce a Michalec znovu sjel dolů. Ostatní členové německé hlídky se řítili bez rozmyslu proti kráteru bráněnému jedním Francouzem a jedním Čechem. Vražedné šílenství, Michalec o něm už slyšel. Vojákům někdy přeskočí, vezmou pušku, bodák nebo granáty a vyrazí jako šílenci proti nepříteli. Téměř naslepo proti nim práskl z pušky, asi minul.Hučení, jako kdyby přijížděl vlak, spíše jako kdyby se řítila celá armáda vlaků. Jedna nebo spíše obě strany podle zmatku v území nikoho usoudily, že se nepřítel pokouší o nějaký vyloženě pitomý noční útok, a rozhodly se povolat těžké dělostřelectvo.
Svět explodoval. Choulil se do klubíčka a řval, řval tak divoce, že ochraptěl, že ho hrdlo bolelo, jako kdyby mu ho někdo podřezal. Přesto celou dobu neslyšel nic jiného než hukot, rachot, burácení dělostřelby. Pokud by se mohl rozhlédnout, viděl by sloupce bahna, hlíny a odpadků vyhazované ke světlicemi křižovanému nebi. Nové krátery překrývaly síť těch již existujících. Mrtvoly útočníků nebo obránců, kdo by v hnijících hadrech dokázal identifikovat uniformu té či oné strany, pohřbené při předchozím ostřelování byly nyní opět exhumovány, aby je nové salvy zase pohřbily.
Dělostřelba na okamžik polevila a překvapivě se nenadechla k novému náporu. Michalec plival hnijící bahno a hrabal se ze dna kráteru, za nohavici ho tahala rozervaná rozkládající se mrtvola. Nedokázal posoudit, zda se jednalo o bratra ve zbrani, či nepřítele. Kde mám pušku? Kde je puška? Chvilku si nedokázal uvědomit, že ručnici drží v levé ruce, a v panice ji hledal. Posadil se a hned sebou zase praštil dolů. Nad hlavou mu prolétlo několik kulometných dávek z francouzské strany. Opatrně se plazil hnusem a potřásal hlavou. Smysly ho opustily a vracely se jen s velkým váháním. Chvílemi slyšel lépe na pravé ucho, potom na levé. Točila se mu hlava a před očima měl mžitky. Když začal chápat, co mu oči přinášejí za informace, byl překvapený příliš jasnou oblohou.
Střílelo se celé hodiny? Ne. Sotva pár minut. Na obloze rozeznával celé tucty osvětlovacích raket. Obě strany považovaly náhodné setkání dvou patrol na území nikoho za nepřátelský pokus o masivní útok. Možná o novou ofenzivu, která by pak v novinových článcích ohromovala svět množstvím padlých a zmrzačených. „J’ai besoin d’aider,“ zavrčel Bouchard ironicky. „Si je ne te dérange pas.“ L’ I m m o r t e l napůl seděl, napůl ležel na protější straně kráteru a choval si v klíně to, co. . . zbylo z jeho rukou. Bylo to, jako kdyby Michalce někdo praštil pěstí za ucho, a tím ho probral. Český dobrovolník se – pokolikáté už? – proplazil řídkým blátem, v němž se rozpouštěly mrtvoly. Zmizel strach, zmizela panika, zmizelo šílenství. Přestal jsem simulovat, pomyslel si hystericky.
L’ I m m o r t e l si hrozné rány sám obvázat nemohl. Pravou ruku mu cosi urazilo těsně pod loktem a na levé sebralo všechny prsty. Nějakým způsobem si snažil bezprstou levačkou stlačit pahýl pravačky, aby tolik nekrvácel. Zvracel si na přední část blůzy. Nové světlice se vyhouply s charakteristickým zvukem na oblohu a pomohly Michalcovi, aby alespoň viděl, co dělá. Nad jeho tělem převzalo vládu ledově klidné vědomí, které plně odstavilo hysterického mladíka a vymazalo ho do zapomnění. Zaškrcení obou pahýlů bylo dílem okamžiku a použití opasků. Hystericky se pochechtával, když si uvědomil, že dle regulí by měl vždy po pár minutách škrtidlo povolit, případně trochu přemístit, aby nedošlo k. . . odumření a následné amputaci končetiny. Byl rád, že se nesměje nahlas. Bouchard dvakrát omdlel, ale neřekl jediné slovo, nezasténal. Pouze sledoval – pokud byl zrovna při vědomí –, co Michalec dělá. Do kráteru vpadl chlap ve špinavé německé uniformě. Bošové dávno nenosí piklhaubny, ale uhláky, masivní ocelové přilby, co kryjí hlavu lépe než francouzské adriany. Michalec se hrabal po pušce, ale všechno bylo zbytečné. Němec byl již předtím zasažený křížem přes trup kulometnou palbou. Úhlopříčku sedmi nebo osmi rozervaných vstřelů nemohl přežít dlouho, dýchal, poulil oči a na rtech se mu dělaly bubliny krvavých slin, ale to bylo tak všechno. Michalec mohl v poklidu položit ručnici a vrátit se k dokončení polního ošetření na nesmrtelném. Němec si umře sám, žádnou pomoc nepotřebuje, škoda plýtvat patronou.
25.10.2019
