Dva staří lidé se rozhodli žít svobodně
nakl. Argo
Zoufalý pár, jehož sny před mnoha lety utnulo úmrtí jejich syna, prožívá v domě poslední dny. Manželé jsou si vědomi, že opustit svůj domov by pro ně znamenalo nechat za sebou jediné období, kdy byli v životě šťastní. Netuší, že noc před vyklizením domu se všechno změní, avšak nikoli tak, jak by si kdy dokázali představit. Miguel Reina - Světla na moři
Jakým způsobem lze vyjádřit na prvním místě realistický pohled na svět a zároveň do něj zahrnout magické prvky?
Domnívám se, že je to zcela proveditelné, a dokonce i prospěšné. Vždy jsem se tak trochu upínal k magickému realismu, myslím, že je to neznámý a v určitém smyslu nepochopený žánr. Fikce, jakkoli se zakládá na té nejčistší skutečnosti, je stále fantazií. Magický realismus jde ještě o krok dále a zavádí prvky, které zjevně nejsou součástí našeho světa, ale jsou do skutečnosti začleněny přirozeně. Světla na moři mají nádech magického realismu, jelikož není příliš reálné, aby se třípatrový dům zřítil z útesu, a pak plul oceánem…
I tak jsem vždy usiloval o to všechny detaily důvěryhodně ospravedlnit, někdy dokonce pomocí vědeckých důkazů, aby čtenář mohl tu magičnost vstřebat jako něco skutečného. Stejně tak věřím, že tím, že magický realismus využívá prvků nacházejících se vně našeho běžného světa, má mnohem větší metaforický účinek. Mám hrozně rád pohádky a bajky a myslím, že to je to, co Světla na moři v konečném důsledku jsou – pohádka pro dospělé.
ukázka z delší rozhovoru na blogu Arga
Ukázka:
DŮM NA ÚTESU
Harold vyšel pohrdavě nahoru po schodech, které vedly do druhého patra. Nesnesl odevzdanost, která se v oněch měsících zmocnila Mary Rose. Nepoznával ji. A přestože si byl plně vědom situace, v níž se nacházeli, nebyl schopen se s ní jen tak smířit. Věděl lépe než kdokoli jiný, že zdi, podlaha a okna toho domu byly vystavěny z něčeho, co nešlo nahradit.
S blížící se bouřkou Harold přecházel z jedné místnosti do druhé a zavíral všechny okenice, na které cestou narazil. Místnosti teď představovaly holé prostory, zaplněné pouze krabicemi, v nichž se nacházely vzpomínky nashromážděné z několika desetiletí. Předtím, než zavřel poslední okenici, vyhlédl ven. Závoje deště vlály ze strany na stranu, postrkované větrem, díky němuž začalo mohutnět vlnobití na pláži, spršky vody dopadaly na skla a skrz okapy na domě i na hortenzie na zahradě. Dopadající déšť působil také na něj a pomalu rozpouštěl jeho hněv, ale zároveň jej naplňoval hlubokým rozčarováním. Zanechat jejich obydlí neznamenalo pro Harolda pouze ztrátu místa k životu, byla to pro něj věc, jež přesahovala materiální rozměr. Znamenalo to opustit jediné, co mu zbývalo z nejšťastnějších dní jeho života, stéblo, které jej udržovalo nad vodou a ve spojení se vším, co ztratil. Moc dobře věděl, že jeho život nebyl takový, jak by si byl přál, ale přinejmenším se naučil jej přežívat. Teď však mělo tohle všechno zmizet, celý jeho život se měl smrsknout do malé místnosti, kterou jim vláda přidělila v domově důchodců uprostřed ostrova. Ve skalnaté oblasti a daleko od moře, daleko od všeho, co v životě nejvíc miloval. Na místě jemu vzdáleném.
Váhavě přistoupil k robustnímu prádelníku, otevřel první šuplík a mezi starým nočním prádlem našel dopis. Když jej vzal opět do rukou, na mysli mu vytanulo chladné lednové ráno, kdy se osobně dostavil starosta, aby jim předal onu objemnou obálku z krémového papíru.„Dobré ráno, Matthewe! Pojď dál, nebo tam venku zmrzneš,“ zavolal na něj Harold. Muž trochu nedůvěřivě vešel dovnitř.„Máš chuť na snídani?“ zeptal se Harold, přičemž zavíral dveře. „Právě jsme se chystali jíst.“„Ne, děkuji, zdržím se jenom chvíli,“ odpověděl, aniž si svlékl tlustý plášť, který ho halil.„Dej si s námi alespoň kávu,“ naléhal a naznačil mu, ať jej následuje do kuchyně. „Nakonec jediná návštěva, která k nám chodí, jsi ty; a naposledy jsi u nás byl před několika měsíci.“
Když vešli do kuchyně, přidala se k nim Mary Rose a všichni tři se posadili ke stolu, který byl zaplněn topinkami, vejci, kávou a máslem. Stejně jako většina lidí na ostrově i Harold věděl, že starosta není příliš společenský člověk, ale pořád byl jediný, kdo se k nim za ta léta neobrátil zády. Starosta se usadil ke stolu, stále oblečený do kabátu, a Mary Rose si povšimla, že jeho výraz vyzařuje určité znepokojení, což ji zmátlo.
„A co tě sem přivádí?“ zeptal se pan Grapes. „Neříkej, že snad konečně vyasfaltujete cestu, která vede od domu do vesnice?“„Máš pravdu, to skutečně ne...,“ odpověděl Matthew.„Už se mi zdálo divné, že by starosta vynakládal peníze na dobrou věc...“ Matthew se pouze nuceně a nepřirozeně pousmál. „Přišel jsem, protože jsem vám chtěl tohle předat osobně,“ pronesl a vytáhl z kapsy pláště obálku krémové barvy. „Je to dopis od ústřední vlády.“„Od vlády?“ zeptala se s obavami paní Grapesová. „Je to něco důležitého, Matthewe?“„Bude lepší, když si ho přečtete sami,“ odvětil a pomalu položil obálku doprostřed stolu.Harold obálku vzal a potěžkal ji. Pomocí nože na chléb jemně natrhl silný papír a vytáhl dopis. V jeho záhlaví se skvěl velkolepý znak.„Ústřední vláda,“ začal číst nahlas pan Grapes, „Oddělení pro ochranu a bezpečnost obyvatel...“„Bezpečnost obyvatel...? Dopustili jsme se nějakého přestupku?“ přerušila ho Mary Rose.„Ne, ne, Rose. Nic takového,“ odvětil Matthew. „Z toho mála, co vím, myslím, že jde o studii provedenou na vašem pozemku, ačkoli...“
„Cože?!“ rozrušeně na něj vychrlila. „Jak si lidé z vlády mohli dovolit u nás slídit, aniž bychom cokoli věděli? Matthewe, co to má znamenat?“„Abych vám řekl pravdu, já jsem také nic nevěděl...,“ odpověděl tónem, který Mary Rose zněl ze všeho nejméně přesvědčivě. „Asi před měsícem sem vláda vyslala své zá-stupce, aby na ostrově provedli průzkum. Myslel jsem si, že půjde o nějakou demografickou studii nebo něco podobného, nevěnoval jsem tomu více pozornosti...“„A to přišli studovat právě náš dům? Vůbec tomu nerozumím!“„Rose, prosím tě, nech Harolda, ať ten dopis dočte...,“ odpověděl starosta ve snaze je uklidnit.
25.10.2019
