Francesca prostě zmizela...

nakl. Cosmopolis

Lina Bengtsdotterová (1977) vyučuje v rodném Švédsku švédštinu a psychologii. V roce 2017 debutovala krimi románem Annabelle (česky Na okraji) s vyšetřovatelkou Charlie Lagerovou, kterým zaujala čtenáře i kritiku. Získala za něj ocenění za nejlepší debut na festivalu švédské krimi Crimetime Specsavers Award 2017. Druhý díl z této série vyšel ve Švédsku na podzim 2018, po roce nyní i česky - V temnu.

Ukázka:

Když jsme vešly do cukrárny, nad dveřmi zacinkal starý zvonek. Máma při každé návštěvě trousila pohrdlivé poznámky o místním interiéru, prý to tam vypadá stejně jako v padesátých letech. Interiér z té doby zřejmě i byl, ale já si na rozdíl od mámy myslela, že hnědý dřevěný nábytek zvláštních tvarů, starý jukebox a závěsy s drobnými kytičkami navozují v cukrárně přívětivou atmosféru. Navíc tam měli naprosto skvostné moučníky. Podle mámy to bylo máslem. Ve všem měli víc másla. Lidi na venkově zajímala spíš chuť než několik kilo navíc.

Máma si objednala černou kávu. Já si vzala vanilkového šneka, punčovou rolku a limonádu. U jednoho stolu sedělo několik mužů v modrém pracovním oblečení. Vypadali jako pokrytí červeným prachem.

„Proč jsou červení?“ kývla jsem směrem k jejich stolu.

„Ne tak hlasitě, Fran,“ procedila máma mezi zuby. „Huť,“ dodala šeptem.

„A ta červeň?“ zeptala jsem se nahlas.

„Železo,“ zachroptěl jeden z mužů. „Zoxidovaná železná ruda. Když zoxiduje, tak zčervená, a pak se to svinstvo chytá úplně všude.“

Uctivě jsem za tu informaci poděkovala.

Máma dlouze zavřela oči. Potom se mě odhodlala zeptat, jestli mi je už trochu lépe.

Ukousla jsem si velký kus šneka a neobtěžovala jsem se otřít si cukr z úst, i když mi to máma naznačovala.

„Je mi naprosto skvěle.“

„Není potřeba přehánět.“ Máma mi podala ubrousek. „Buď upřímná, Francesko.“

„Fajn. Paul je mrtvý, nikdo mi nevěří, když říkám, že tady něco nesedí, vyhodili mě ze školy a vy mě hlídáte, jako bych byla nějaký šílenec.“

Máma na mě vrhla pohled, z něhož jsem pochopila, že přesně tak to zřejmě je.

„Chápu, že je to těžké,“ řekla, „ale to přejde.“

„Jak to víš?“

„Ze zkušenosti. Všechno přejde, všechno skončí.“

„Možná neexistuje začátek ani konec,“ nesouhlasila jsem. „Možná se všechno točí stále dokola, jako v nekonečném větrném víru.“

„Doufejme, že někde to konec má,“ řekla máma.

„Myslím, že tenhle smutek se mi potáhne v patách jako pes, dokud nepadnu mrtvá. Přejde mě až po smrti.“

„Tak nemluv, prosím tě,“ okřikla mě máma. „Jak to šlo u doktora Molana?“

„U něj to může jít jen jedním způsobem, a to špatně. Snad chápeš, že po tom s Aronem Vendtem mu už nemůžu věřit.“

Máma si přejela rukou po čele.

„Já myslela, že tohle už máme za sebou,“ řekla.

„Vy možná. Ale my jsme se k tomu s doktorem Molanem vrátili.“

„Proč? To teď přece není tvůj hlavní problém, ne?“

„Nevíme, kde moje potíže začínají a kde končí. Pokoušíme se to zjistit.“

„Skvělé,“ hlesla máma.

Styděla se? Doufala jsem v to. Já bych se teda styděla, kdybych takto zklamala vlastní dceru.

24.10.2019