Mnohostrannost ženství ve Velké bohyni
nakl. Alphabook
Archetypy, energetická pole, jsou jako skryté magnety. Nemůžeme je vidět, ale můžeme vidět jejich obrazy a jsme poháněni jejich energií. … Bohové a upíři, bohyně a čarodějnice jsou si v této oblasti velmi blízko. Buď nás vytvoří, nebo nás zlomí, záleží na našem vědomém vztahu k nim. Víc jungiánská psycholožka Sylvia Brinton Perera v knize Sestup k bohyni.
Úvod knihy
Návrat k Velké bohyni za účelem obnovení pramenů a ducha ženství je pro moderní ženu jedním z nejdůležitějších kroků na cestě k celosti. My ženy, které jsme ve světě dosáhly úspěchu, jsme většinou „dcerami otcovými“ – tj. bytostmi dobře přizpůsobenými maskulinně orientované společnosti – a zavrhly jsme své ženské instinkty a vzorce energie, z nichž většina byla rovněž zmrzačena a pošlapána naší kulturou. Musíme znovu objevit a zachránit to, v čem patriarchální řád spatřuje pouze nebezpečnou hrozbu a co nazývá strašlivou matkou, dračicí nebo čarodějnicí.
Aby si patriarchální já (ego) – ženské i mužské – vydobylo svou heroickou pozici, v níž usiluje o vývoj a umravňuje instinkty, přestalo bohyni náležitě uctívat. Anebo se ji snažilo zahubit, či alespoň rozštěpit, a tím zbavit moci. Avšak právě k ní – a hlavně k jejím kulturou vytěsněným aspektům, oněm chthonickým a chaotickým neúprosným hlubinám – se musí nové, individuující já, v němž jsou aspekty jin a jang v rovnováze, navrátit, aby nalezlo svou matečnou půdu a vrozenou sílu být aktivní, zranitelné a citlivé, sílu stát si za svým, a přece se empaticky vztahovat k ostatním.Tento návrat je mnohdy považován za součást ženského vývoje. Podle Ericha Neumanna umožňuje znovunalezení vztahu k bytostnému Já (Self ), archetypu celosti a řídicímu centru osobnosti, poté co byly ženy odervány od matky patriarchálním Uroborem a patriarchálním manželem.
Adrienne Richová však hovoří za mnohé z nás, píše-li, že: „Žena, které jsem potřebovala říkat matko, byla umlčena dřív, než jsem přišla na svět.“ Přílišnému množství moderních žen se bohužel nedostalo mateřské péče, vyrůstaly ve složitých podmínkách abstraktní, kolektivní autority – „u kotníků odříznuté od země“, jak se jedna z nich vyjádřila – ovlivněné přáními a požadavky svého nadjá (superego), nebo se identifikovaly s otcem a patriarchální kulturou, čímž se odcizily své ženské podstatě a své matce, kterou považovaly za slabou či nedůležitou. Pro takové ženy je obzvláště důležité setkat se s bohyní v její původní podobě.Zmíněné vnitřní setkání představuje iniciační moment nezbytný pro většinu moderních žen západního světa; bez něho nejsme úplné. Na této cestě se musíme vzdát své identity duchovní dcery patriarchálního řádu a sestoupit k duchu Velké bohyně, neboť podstatný díl ženské síly a citu dřímá ve vyhnanství v podsvětí již celých pět tisíc let.
Sylvia Brinton Perera
23.10.2019