Atlas poetické zoologie
Drahomíra Cormier
Atlas či spíše umělecké dílo? Dá se říci, že Atlas poetické zoologie je vlastně obojí. Emmanuelle Pouydebat ve své výjimečné knize zavádí čtenáře do tajuplného a často neznámého světa mnohdy prazvláštně vyhlížejících živočichů, které se málokomu podaří spatřit na vlastní oči.
Čtenáři se ocitají v tajemné říši tvorů se zvláštními a těžko pochopitelnými schopnostmi. Mají možnost vnímat jejich krásu prostřednictvím opravdu velmi zdařilých ilustrací Julie Terrazzoni. Mezi plusy této ojedinělé publikace nepatří pouze to, že čtenáři proniknou hlouběji do tajů zvířecí říše, ale také to, že její čtení je rovněž i estetickým zážitkem. Atlas poetické zoologie je tak nejen poučnou knihou, ale i uměleckým dílem, které dokáže pohladit po duši a vyvolat ve čtenářích další touhu po poznání.
Ukázka, strana 26:
CHODÍCÍ RYBA
CHŘESTIVEC DARWINŮV (Ogcocephalus darwini, 15–20 cm)
PO JEŠTĚRCE běhající po hladině je tady ryba, která chodí pod vodou! Patří do řádu ďasů... Ale odkud se tento mořský unikát vzal? Chřestivec Darwinův žije ve vodách v okolí Galapág. Jeho ploutve se při pohledu shora podobají křídlům netopýra a jeho hlava mívá oválný či krabicovitý tvar. Je to mimořádně podivný živočich, a to dokonce i v rámci své vlastní čeledi chřestivcovitých. Při pohledu na jeho trojúhelníkovité zploštělé tělo pokryté hrboly a trny, jeho „rtěnku“, čtyři „nohy“, velký „nos“ a malý zatahovací „sosák“ si člověk až říká, jestli nejde o nějaký kanadský žertík.
Tato ryba je známá svými rudými, takřka světélkujícími rty, které zřejmě umožňují lepší rozpoznatelnost tohoto druhu v období tření. Není to příliš zdatný plavec – raději „chodí“ po mořském dně. Jak to dělá? Odráží se od povrchu pomocí prsních a pánevních ploutví, které jsou silně osvalené a vypadají jako velké nohy. Dokonce jsou zakončeny jakýmsi drobným nášlapným polštářkem.
Jak vidno, k chození není potřeba pevná souš pod nohama – a vlastně ani nohy! Kromě této nečekané pohybové schopnosti se chřestivec Darwinův pyšní ještě jednou vymožeností: k lovu používá tzv. illicium (z latinského illicere, tedy „lákat“). A co to vlastně je? Chřestivec má nahoře nad hlavou hřbetní ploutev, jejíž přední část v dospělosti začne vyčnívat ven a vytvoří tak protáhlý rypec, který vzhledem připomíná orlí nos. Chodící ryba jej používá k lákání kořisti, jako jsou například malé rybky, korýši nebo měkkýši. Ale to není všechno. Mezi rypcem a ústy se nachází překvapivý orgán, obvykle uložený v drobné dutině: vysunovací vnadidlo! Je to v podstatě takový rybářský prut, který dokonce občas vylučuje tekutinu fungující jako chemická vějička. Chřestivec jím může ve vodě pohupovat a vábit tak kořist. Dokonce se zdá, že mu ji toto vnadidlo pomáhá i odhalit. Je to zkrátka nebezpečná past, a chřestivci ji navíc kombinují s dalšími loveckými strategiemi. Někteří jedinci se částečně přikrývají pískem nebo se rovnou zavrtávají do mořského dna. Tyto vynikající maskovací adaptace jim při vábení kořisti umožňují nepozorovaně číhat na skále nebo v písčině. Jako by nebyli už tak dost fascinující díky svým zářivým rtům!
překlad Eva Ullrichová
Emmanuelle Pouydebat je ředitelkou výzkumu ve francouzském Národním výzkumném centru (CNRS) a Národním přírodovědném muzeu (MECADEV). Odborně se zabývá zejména evolucí chování, uplatňuje interdisciplinární přístupy a je autorkou knihy L'intelligence animale: cervelle d'oiseaux et mémoire d'éléphants (Zvířecí inteligence: ptačí mozek a sloní paměť, Odile Jacob, 2017).
Julie Terrazzoni se narodila v roce 1974 v Toulouse a v současnosti žije a pracuje v Paříži. Vystudovala výtvarné umění na Sorbonně a dekorativní umění v Bruselu, působila jako filmová výtvarnice a poté jako divadelní scénografka. V současnosti se věnuje ilustraci a vyučuje výtvarné umění.
17.10.2019