Vražda, zednářství, nedaleká alternativní budoucnost....
Pavel E. J. Gergel, Tomáš Weiss
V západních Čechách je nalezen zavražděný bývalý zednářský velmistr Evropské ateistické republiky. Rozjíždí se pátrání... Detektivní román z jiné Evropy sjednocené pod francouzskou dominancí. Autor barvitým a originálním jazykem provádí čtenáře Paříží, Porýním, Skandinávií, ale především vzbouřeneckou Prahou alternativní současnosti. Zednářské rituály, kontrarevoluční spiknutí, zhroucení katedrály na Pražském hradě, útěk pražským podzemím...Melchior Kotnowski: Případ Velikého mistra
Předmluva: Panychida za zmizelého autora této knihy, jenž se stal obětí ztraceného mobilu
Vážený čtenáři, vážená a roztomilá čtenářko, jelikož mi prozřetelnost přisoudila při vzniku této knihy biblickou roli truhláře Josefa, chápu se pera, abych napsal několik řádků o pohnuté historii její geneze. Na jaře 2015 jsem byl svými bratry zvolen velikým mistrem Veliké Lóže České republiky. Tuto funkci jsem zastával po tři roční volební období. Svobodní zednáři považují své řádové členství za velmi důvěrné, a tak vlastně zvenčí nemáte moc šancí zjistit, kdo je zednářem.
Když se stanete velmistrem, jste jedním z mála živých českých zednářů, které lze nalézt na internetu. A tak se sem tam na vás někdo obrátí. Tu paní redaktorka z časopisu, aby vyplnila mezery mezi reklamami rozhovorem na téma „odhalené zednářovo, pardon, zednářské pozadí“, tu vám pošle rozhořčený e-mail mašíbl, který zednářství považuje za satanistickou sektu, tu se někdo ozve se zájmem o vstup do řádu. Prostě jste tak trochu kontaktní osobou mezi vnějším světem a zednářstvím. Pokud nebylo zjevné, že se jedná o psychiatrickou diagnózu, snažil jsem se s takovými lidmi komunikovat. Proto jsem neodmítl, když mne někdy v létě roku 2016 požádal o schůzku jakýsi pan Jan Novák. Možná se jmenoval trochu jinak, má paměť je velmi slabá, ale v každém případě to bylo takové to komoditní české jméno, které vidíte napsáno ve vzorech vyplnění úředních formulářů.
Po schodech do mé kanceláře v Opletalově ulici ztěžka vystoupal postarší, tak šedesátiletý muž, který si vypomáhal otlučenou hůlkou. byl střední postavy a měl naprosto fádní obličej, rámovaný prořídlými šedivými vlasy. Navzdory prázdninovému vedru byl oblečen do tmavého, ne právě dokonale padnoucího obleku, bílé košile a kravaty nudného vzoru, která mi, nevím proč, připomněla oděvní styl stranických činovníků let osmdesátých. Posadili jsme se do křesílek a já nalil vodu do sklenic. Nebyl mi sympatický. byl takový, promiňte mi ten výraz, žvanivý.
Možná jste se potkali s lidmi, kteří vám neustále sdělují, že vědí, co je za oponou. Takovými jakoby náznaky. Vrství větu za větou, ale sdělení žádné. Jejich svět je někde jinde, tam vedou všechny ty nitky, které ze skrytu pohybují všehomírem. Pane, však vy víte, že já vím. Vlastně jsem si kladl otázku, jestli je úplně normální. Namluvil toho hodně, mluvil česky a spisovně, ale když se teď snažím vzpomenout si na obsah jeho sdělení, mám v hlavě naprostou mlhu. Pak sáhl do veliké kožené aktovky, kterou měl s sebou, a podal mi tlustou složku v hnědé obálce.„Napsal jsem román a byl bych rád, pokud byste se na něj podíval. Je totiž o zednářství. zajímal by mne váš názor. Kdybyste chtěli, mohli byste to vydat.“
Souhlasil jsem, že to přečtu, jen abych ho už měl z krku. „dovolím si zavolat tak za čtrnáct dní, ano?“ řekl úlisně.Vyžádal jsem si měsíc. Pak odešel. Samozřejmě, že jsem na jeho román zapomněl. Když mi po měsíci zavolal, vymluvil jsem se na pracovní vytížení a slíbil, že si ho tentokrát určitě přečtu. Kdo byl někdy v mé kanceláři či doma v pracovně, ví, že jsem neskutečný nepořádník. Mezi časem jsem navršil další stohy papíru na všech úložných místech, a tak jsem hodnou chvíli kutal jako archeolog vrstvami dokumentů, než jsem našel obálku s románem. Vzal jsem si jej na víkend na chalupu a dal se do čtení. Ten člověk byl grafoman. bylo to dlouhé, rozvláčné, dějové linie se všelijak mísily, ztrácel jsem se v tom, kdo je kdo. zkrátka, přečetl jsem asi třicet stránek a nechal toho. Vyprávěl jsem o svém zážitku v lóži a jeden z bratří, literárně činný, vyjádřil přání si onen román přečíst. Něco jej na něm, nevím proč, upoutalo a navrhnul, že by jej výrazně proklestil a učinil čitelnějším. Souhlasil jsem s nadšením, aspoň budu moci prokázat jeho autorovi, že jsem se na něj nevykašlal.
Po čtvrt roce mi onen bratr poslal elektronický text, který je vám v této knize předkládán. Přečetl jsem ho a shledal jej poměrně zábavným plážovým čtením. Jakkoli je patrno, že místy nese stopy editorova odpárávání a sešívání textu. Ten člověk se mi už nikdy neozval. Jeho číslo jsem neměl v mobilu uloženo, dohledal bych je ale přes esemes, mobil jsem však mezitím ztratil cestou z bujaré svatební veselice svého známého právníka. Protože mi přišlo škoda, abyste byli na mořské pláži ochuzeni o toto bizarní dílko, rozhodl jsem se je vydat. Jeho editor, a tím vlastně tak trochu spoluautor, zmíněný bratr, se mezičasem stal laickým členem jistého církevního řádu a požádal mne, abych jeho identitu nikdy a za žádných okolností neprozradil. ostatně nedávno jsem zaregistroval, že má i politické ambice v jedné pravolevé straně s rychle rostoucí popularitou, a tudíž má ty nejlepší důvody pro své utajení. Předpokládám, že se mi autor této knihy, který se v rukopise skryl za pseudonym Melchior Kotnowski, ozve a já mu budu moci předložit k úhradě výslednou ztrátu tohoto vydavatelského dobrodružství. Neboť jeho je autorská sláva, stejně jako finanční výsledek tohoto podniku. Tedy, milý čtenáři, odlož svého oblíbeného Dana Browna, chop se Melchiora Kotnowského, čti rychle a jedním dechem a užívej letního slunce. A dodávám: nezapomeň na pitný režim...
Pavel E. J. Gergel, bývalý velmistr Veliké lóže České republiky
16.10.2019