Laponský Kmotr
Argo, Tomáš Weiss
Dějištěm knihy je severofinské městečko Utsjoki, přesněji řečeno okolní tundra, kde se popásají stáda polodivokých sobů, patřící různým majitelům. Pastevcům vládne železnou rukou Jonás-Guthur Nelihanka alias Rouku, hlava starobylého sámského rodu. Rouku je mafián; potrpí si na dobré jídlo a přepychové obleky, neváhá vydírat, uplácet a zastrašovat, ale také sponzoruje sámskou školku v městečku a tamní děti ho milují jako vlastního dědečka.
Heikkinen napsal výborný román o rodině a tradici, okořeněný pořádnou dávkou humoru, satiry a špetkou romantiky, který se u domácí kritiky dočkal vstřícného přijetí a který by měl velkou šanci oslovit i zahraničního čtenáře. U nás Laponsko vyvolává romantickou představu nedotčené přírody, země sobů a jejich houževnatých majitelů, ještě nezkažených moderní civilizací. Svérázný laponský Kmotr tuto představu rozmetá na kusy – aby ji vzápětí přeházel, pomíchal, znova slepil a vyvedl tak pestrými barvami, že se na něj čtenář zkrátka nemůže zlobit.
z recencze Anežky Melounové pro iLiteraturu.cz
Ukázka:
Host vstoupil do domu s puškou v ruce.Na prahu se zastavil, skasal si sámský kroj a rozhlédl se po shromážděných. Ženy posedávaly s hrníčky kávy na lavicích podél stěn, děti pobíhaly mezi světnicí a pokojem a muži rozta-hovali ruce a předháněli se, kdo ulovil většího lososa. Světnice praskala ve švech. Nebylo obyvatele Utsjoki, který by se odvážil Čtyřpatkovi nepopřát. Ani přátelé, ani – a to zejména – nepřátelé.Jonás-Guhtur Čtyřpatka seděl v čele stolu. Viděl, že příchozí by se rád počítal mezi přátele. Dalo se to usoudit z jeho daru, zbrusu nové kulovnice na velkou zvěř. Lak na pažbě se blýskal a řemen byl z výroby dosud složený ve svazečku.
Jonás-Guhtur vytáhl vidličku z úst. Na jazyku mu zanechala tenké plátky masa s chutí širé tundry. Nakrájel je krátkým nožem zvaným unnaniibbáš, který ukul děd z matčiny strany, áddjá. Jonás-Guhtur měl na sobě bílou košili a tmavě šedý vlněný oblek, oboje nové. Polkl a odložil příbor na talíř. Zkontroloval cíp kapesníku v náprsní kapse a zeširoka položil dlaně na stůl. Byl připravený přijmout hosta.Když příchozí kráčel světnicí, všichni zmlkli.Jonás-Guhtur věděl, že sledují každé jeho gesto. Utsjoki mělo jen dvakrát tolik očí co obyvatel, ale Jonási-Guhturovi jejich počet připadal nejmíň stonásobný. A teď, od jeho čtyřiatřiceti let, ho budou sledovat o to bedlivěji. Otec se vzdal místa v čele stolu. Gunnár Čtyřpatka se krmil chlebíčkem s nasolenou rybou u boční strany tabule. Ruce se mu třásly. Cizinec napřáhl ruku. Jonás-Guhtur pomalu vstal z lavice a zapnul si sako. Přijal nabízenou pravici a sámsky pozdravil: „ Bu re s.“
Příchozí se jmenoval Ville Uťánek. Byl to sobař, stejně jako Jonás-Guhtur a většina dnešních hostů v Patíně, sídle Čtyřpatků. Patřili do téže paliskunty, společenství vlastníků sobů. Jejich stáda se pásla pohromadě v tundře kolem Utsjoki, od malička znali své sobí značky, traperské pěšiny i místa, kde berou ryby.Velikost stáda prozrazovaly šperky žen. Nejtěžší stříbro nosila choť Jonáse-Guhtura Brita Inkeri.Ville Uťánek natáhl ruce se zbraní.„Jonási-Guhture. Blahopřeju. Přijmi dar mojí rodiny pro tvé ho prvorozeného.“„Pro tebe Chrochta. Ale co žes prošvihl křest?“„Mnjó. Rychlejc to nešlo, zavařil jsem.“Chrochta se pousmál. Villeho fiátek sežrala rez a na novou káru neměl. Uťánkovic stáda prořídla, sláva rodu už se nevrátí. Ne, dokud se udržím na nohou!
Chrochta převzal dar. Třistasedmdesátpětka Tamperské zbrojovky si držela pověst přesné kulovnice už přes půl desetiletí, od konce šedesátých let. Specialitou závěru zbraně byl integrovaný vyhazovač prázdné patrony. Věcička musela Uťánkovi pořádně provětrat peněženku. Chrochta pohladil lakovanou pažbu, prsty spočinul na světlém pruhu zapuštěném do dubového dřeva. „To je velrybí kost?“„Přesně tak.“„S díky přijímám. Klukovi se určitě bude líbit.“„Jak se jmenuje?“
Chrochta kývnutím přivolal svou choť. Žena vzpřímené postavy a širokých boků se přitiskla ke svému muži. Brita Inkeri chovala v náruči nemluvně.Chlapeček spal v modrém laponském kroji se žlutými a červenými pruhy. Látku koupili o Velikonocích v Kautokeinu a Chrochtova matka z ní ušila kroj v barvách povodí Tena. Rauna Čtyřpatková obcházela světnicí s velkou konvicí kávy, kterou držela oběma rukama. Chrochta pohladil chmýří na hlavě miminka. Prsty mu sklouzly přes líčko k bradičce, nepatrnému hrbolku. Prťavá jak špička mýho ukazováku. Cítil, jak mu vlhnou oči. Můj synáček... Přesně takovýho jsem si vždycky přál. Spinká tu úplně novej kousek mýho vlastního masa a krve. Jsem dvojnásobnej! Z kluka vyroste stejnej kus chlapa jako ze mě, však uvidíte. Chrochta polkl slzy a pohlédl na Villeho.„Ville, pozdrav Jovnnu-Sámmola.“„Jovnno-Sámmole! Bures. Vyvedl se po tátovi.“„To bych řek! A po dědovi.“V chlapcově jméně ožívali mužští předkové rodu: Jussa Iisko Gunnár Jonás-Guhtur Jovnna-Sámmol. Finsky mu říkali Jouni-Sammeli.Ville Uťánek se zamračil.„Jenom ten nos je drobet jinačí.“„Co s nosem?“„Má špičku jakoby nahoru.“„No, možná malinko... to je u mimin běžný, ne?“„Ne tolik. Ba jo, bude mít pršák. Hlavně když se koukneš ze strany.“Chrochtovi se do žil vlila láva. Mluví o mým synovi! O prvo-rozeným ze Čtyřpatků!„Tak na něj nekoukej ze strany!“
Prudkost příkazu zahnala Britu Inkeri o několik kroků zpátky. Vypadala polekaně. Jouni-Sammeli otevřel očka, spodní ret se mu zachvěl. Spustí se řev ráže magnumu? Brita Inkeri odspěchala s chlapcem do ložnice, pláč nebylo slyšet.Ville Uťánek zašoupal střevíci a přejel si rukou čelo.„Krhm. Vomlouvám se.“Chrochta přistoupil k Villemu. Necukají mu koutky? To bych mu neradil. Ville dovršil sotva dvaadvacet, ale je to pěknej drzoun. Hubu má prořízlou až moc. A navíc dobře ví, že ohrnutý nos chlapec zdědil po mámě. V rodině Brity Inkeri bylo pršáků až až.Ve světnici se ozývalo jen tikání stojacích hodin. Aniž z Uťánka spustil zrak, natáhl Chrochta ruku s puškou. Jeho mladší bratr Hans se zvedl od stolu, převzal zbraň a zavěsil ji na losí paroh na zdi. Na stolku se vyjímaly dary: pláštík s kapucí lemovaný tulení kožešinou zvaný luhkka, zdobené opasky, kožešinové laponské střevíce pro různé příležitosti, značkovací nože v kožených pouzdrech. Rauna Čtyřpatková dárky vystavila tak, aby je nikdo z hostů nemohl přehlédnout.Vedle losího paroží trčela ze zdi pokroucená větev soušky, na které cenil zuby vrah třiatřiceti sobů. Chrochta rosomáka zastřelil na jarním sněhu před dvěma lety. Chrochtův výraz roztál do úsměvu. Poplácal Uťánka po rameni.„Všecko dobrý. Posaď se u nás! Máme sobí ragú, polívku z lososa, uzený ryby... studený i teplý. A Veikko a Maaret přinesli z Karigasniemi pečenýho bělokura!“ Chrochta přelétl pohledem slavnostní sešlost a zvýšil hlas.„Chudýho pocestnýho se přece nesluší vyhodit o hladu za vrata!“Světnicí proběhla vlna smíchu, ale Uťánek protáhl tvář.„Díky, nemám teď zrovna chuť.“Chrochta pozvedl obočí.„Cože?“„Já jen, že už jsem jedl...“Chrochta věděl, že žádný Uťánek by ani za nic nezasedl k jednomu stolu s Čtyřpatky a jejich kumpány. Ale musel toho cucáka vyzkoušet. Vedle Gunnára hodoval předseda paliskunty. Otřel si ústa hřbetem ruky a řekl:„Posaď se u nás, Ville. Jeden by řek, že chuďas nepohrdne.“Muži se zachechtali.„Aspoň kus moruškovýho koláče... Brito Inkeri! Ukroj Villemu porci a nešetři šlehačkou!“„To není třeba, fakt ne.“Ville žmolil v prstech lem kroje.„Poslyš.“Zašeptal Chrochtovi do ucha. Věta byla krátká, ale měla dlouhou historii. Chrochta se napřímil. Pohlédl na svého otce, potom na bratra. Gunnár a Hans k němu přistoupili.Ville Uťánek se obrátil k odchodu, následován Čtyřpatky. Brita Inkeri postavila na stůl novou várku sobího ragú.
„Dopřej i Jovnovi-Sámmolimu, moje tundrová fialinko!“„To udělám. Nacpu sobinou svůj dudlík!“ Chrochta vyšel ze dveří provázen hurónským řehotem.Sluneční záře ho oslepila. Bylo sedmého geassemánnua, června, a dny a noci se teoreticky střídaly v průběhu čtyřiadvaceti hodin. Slunce to nebralo na vědomí. Svítilo nepřetržitě už tři týdny, od poloviny května, a hodlalo zapadnout až koncem července. Žár jeho paprsků vyhnal teplotu v údolí Tena na dvacet sedm stupňů.Vedro lechtalo Chrochtu na kůži. Rozepnul si knoflíček saka a obhlédl kopcovitý obzor. Tam někde se toulají sobí telátka, stará pár týdnů. Jejich spárky si zvykají na oblázky suťovisek, v patách jim slídí rosomáci. Jak si maličcí poradí?
Chrochta naznačil směr: k řece.Ville Uťánek se zastavil u schůdků do sauny. Hans zůstal hlí-dat na rohu a vylovil z kapes laponského kroje kuřácké potřeby. Gunnár zaujal místo vpravo za svým prvorozeným. Chrochta upřel na Villeho pohled.„Tak co po mně chceš?“Ville zašilhal na Gunnára. Chrochtovi to připadalo jako políček. Urážka na cti. Měl sto chutí tomu spratkovi jednu ubalit, ale ovládl se a šťouchl Uťánka do prsou. Ville zavrávoral.„Koukej se mi do očí! Týhle rodině šéfuju já!“„Poslechni synka. Já jsem odepsanej, už je to tak.“Otcův hlas postrádal dřívější ráznost.Chrochta si urovnal sako, na ramenou mu padlo jako ulité. Krejčí z Rovaniemi si své peníze zasloužil. Střih saka kopíroval Chrochtovu svalnatou hruď a zdůrazňoval délku paží. Chrochta proslul tím, že dokázal povalit i ty největší býky ze stáda už jako patnáctiletý. Když se Jonás-Guhtur rozhodl vyzvat někoho k zápasu, muži z paliskunty klopili zrak.„Ptám se znova. Co ode mě chceš?“„Laskavost.“„To už jsi řekl. Jakou?“„No, zkrátka, když von nám Mulari zrekvíroval flinty.“
přeložila Anežka Melounová Křístková
11.10.2019
