O panovnici -elitě, prezidentu - povýšenci a polárníkovi v nervózním pohybu
Anna Zonová, nakl. Pulchra
Tři osoby s rozdílnou životní motivací a vytýčenými cíly, s odlišnou vůlí, s nestejnými pravidly, jež svazují jejich životy. Dokáží je žít podle svého, nebo zkameněli v zajetí vlastní falešné představivosti? Nový román Anny Zonové vybízí čtenáře k hledání odpovědí na otázky, do jaké míry je člověk ovlivněn prostředím, v němž se narodí¬ a zda je schopen změnit svoje společenské postavení pouze svojí vlastní aktivitou.
Ukázka:
ÚVOD
Panovnice sedí, prezident stojí a polárník jde.Takto je vidím a takto o nich přemýšlím. O panovnici pohodlně uvelebené, klidné, protože s hlavou pomazanou k vládnutí je zrozena. Nikam se nevnucuje, o nic neusiluje, jen o to, aby vše bylo ponecháno tak, jak je, bez hnutí. Prezident, ten má jiná přání. Tolik let snil o tom, jak bude pobíhat mezi šťastnějšími než on, bohatými a mocnými, podbízet se jim, souhlasit s nimi, měnit se podle jejich požadavků, kolikrát ještě ani nevyřčených, jenom tušených. Musí být stále v pohotovosti, stejně jako zámecký dveřník, vhodné osoby vpustit, těm ostatním žebrákům přibouchnout dveře. Občas prezident kmitá tam a sem samou nerozhodností. Někdo se totiž zdál důležitý, aby se nakonec zjistilo, že tomu tak není. Anebo naopak. Otevřít dveře zeširoka, přibouchnout úderem. To se jeden nalítá v úřadovnách prezidentského paláce. Prezident nechce nic měnit, ani omylem, alespoň ne po dobu, co je v úřadu a touží stát u dveří co nejdéle. Za jakoukoliv cenu, i tu nejvyšší – ponížení.Jsem to já a jdu k pólu. Ještě nevím, co mě tam čeká. Musím jít, hýbat se. Kroky jsou má jediná jistota. Možná objevím všechno, ale s největší pravděpodobností nic. Přesto jdu, jsem odhodlaný, půjdu ve Scottových stopách.Proboha ne! Musím jít v Amundsenových nebo v Pearyových, ti byli úspěšnější.Připravoval jsem se dlouho, od narození, celý svůj dosavadní život. Zpočátku jsem o tom ani nevěděl, o svém předurčení k obrovskému úkolu.„Uhněte, nestoupejte tam,“ nic jiného vychovatel na internátě neuměl říct.„Musím,“ odpovídal jsem.
Ze začátku ne, až na konci. Ve čtrnácti letech jsem byl ještě poslušný a přesvědčený.O tom, že někdo starší než já nebo vzdělanější si to zaslouží.Ještě jsem nic netušil o vzdělané chátře, o chamradi neštítící se ničeho.Teď už vím: musím se postavit na místo, na kterém nikdo od nás ještě nikdy nestál. Na nezvyklé místo, pro někoho až nenormální. Budu tam stát, ale jinak než kdysi přitroublý soused u našeho plotu, Niklaš se jmenoval, přestal se tak jmenovat, zemřel. Ještě předtím stával v rohu zahrady, tam, co jsme měli na naší straně pozemku vysazenu lísku. Nehybně tam trčel pravidelně ráno a večer a nedělal nic, i když jsme ho zprvu, tedy především já, podezřívali, že tam močí, nebo dělá ještě horší nepřístojnosti, se spuštěnými kalhotami a zadnicí osvětlující okna jeho domu
Ale pokaždé když jsem k němu přistoupil blíže, měl kalhoty slušně sepnuté v pase a pouze stál a hleděl do naší zahrady na lísku. Co tam mohl vidět, nevím a chyběla mi odvaha, abych se ho zeptal.Co bych asi tak zjistil u člověka hledícího kamsi nad lísku nebo přímo do ní?
Niklaš nebyl jenom blázen, ale to jsem se dozvěděl až později. Od Simlera, horolezce, který vylezl na Slunečnou, na malou horu, šestitisícovku .Událost s Niklašem dosti zestručnil.„Už se mi vše z minulosti překrývá, drazí,“ říkal doslova.Nakonec mu v mysli utkvělo jenom tolik – Niklaš se při výstupu na Mont Blanc pomátl. Ne hned, až poté co držel tisíce hodin hraběnku na laně a nepustil. Hraběnčini sloužící, kdovíkde se zdrželi, je naštěstí našli, dorazili včas. On pak hraběnce začal zničehonic říkat Chloé a nepřestával s tím. Ani mezi jinými lidmi ne. Šlechtična ho musela propustit.Co si měla počít s takovým důstojníkem?
Niklaš se z hlavního města přestěhoval k nám do Hlohovů a více o události s lanem nevím. Co si povídali při tom lanovém spojení, už vůbec ne. Možná mu něco slíbila, a pak řekla „v žádném případě“, protože pro hraběnku není žádný slib páriům závazný. V době, kdy stával Niklaš u našeho plotu, jsem mu nemohl rozumět a ani jsem se o to nepokoušel. Asi čekal, že se mu hraběnka za záchranu života odvděčí, například obrovským majetkem nebo se přimluví a udělá vše pro jeho povýšení.To by jí ovšem hned po její záchraně nezačal říkat tím podivným jménem Chloé. Nějaký čas by s tím počkal. U výstřední šlechtičny, lezoucí po horách, si měl na tužby dávat velký pozor. Nic na tom nemění ani hraběnčino emancipované odění, kalhoty, tehdy již přípustné na rozdíl od století Aubrey Le Blondové.
Niklaš si při držení lana s hraběnkou uvědomil tu náhodnost života, a také umírání, jsem přesvědčen dnes.Stačí uklouznutí na jednom kameni a najednou končíš, ani se nenaděješ. Někdo pak nemá odvahu s pomyšlením na konec stále bojovat, překonávat se a každé ráno znovu vstávat. A to ani nemluvím o nejsmutnějším čase, o okamžiku, kdy se ráno člověk přestane probouzet se zvědavostí a nutkáním pátrat po tom, jak to vlastně vypadá na Marsu a jakým stylem plave lední medvěd.Takové a podobné otázky mizejí nenápadně, kolikrát si toho ani jeden nevšimne a najednou se zděsí stejně jako žena používající dlouhou dobu zrcadlo pouze k rychlé kontrole oblečení a účesu – jednoho dne při delším zastavení před svým odrazem s překvapením hledí na jinou ženou, jí nepodobnou, protože ona si ještě v mysli uchovává své původní tvary dospívající dívky a pružné modelky.
10.10.2019