Dá se mozek vytrénovat k neuroplasticitě, o kterou stojíte?

nakl, Grada, Tomáš Weiss

„Neuroplasticita, schopnost mozku vytvářet nové nervové spojení, nám umožňuje změnit naše myšlení (…) můžeme se učit a přizpůsobovat na základě nových zkušeností takovým způsobem, že to změní fyzickou strukturu našeho mozku a tím i způsob, jak budeme myslet a jednat v budoucnu. " To tvrdí autorka knihy Zdroj Tara Swartová.

„Jste architekt, designér a správce Zdroje, s mocí vytvářet, udržovat i ničit vaše neuronová spojení. To je proces neuroplasticity v akci. (…) Neuroplasticita … je klíčem k sebeposílení. Zajišťuje že, pokud se budeme snažit, můžeme překonat hluboce zakořeněné negativní jednání a mody myšlení, včetně závislostí a destruktivních návyků a vztahových vzorců. (…) I ty nejzákladnější ,vnitřní´ vlastnosti mohou být přepsány.“ – Yoga life

Dr. Tara Swartová je neurovědkyně s doktorským titulem z oboru neurofarmakologie z King´s college a titulem doktorka medicíny z Oxfordské univerzity. V současnosti působí na Sloan a Kings College v Londýně a vyučuje na Said Business School v Oxfordu.
Je pravděpodobně jediná koučka nejvyššího managementu s neurovědeckým vzděláním a psychiatrickou praxí. Jejími klienty jsou mimo jiné top manažeři z celého světa, kterým účinně pomáhá maximálně zvýšit psychickou odolnost a výkonnost mozku, takže zvládají stres, ovládají své emoce a přemýšlejí zcela originálním způsobem.

Ukázka:

Na rozdíl od pseudovědy, která charakterizuje „zákon přitažlivosti“, je můj přístup coby neurovědkyně a lékařky s rozsáhlými zkušenostmi z psychiatrické praxe založen na prokázaném spojení mozek–tělo. Mozek a tělo jsou propojené a vzájemně se ovlivňují převážně přes neuroendokrinní systém (zahrnuje všechny žlázy a hormony) a autonomní nervovou soustavu (všechny nervy kromě mozku a míchy). Fyzický stav (emočního a logického) mozku a kvalita našich myšlenek určují, jak se nám v životě daří. Ať už jsou stav a kvalita jakékoli, díky elasticitě mozku máme schopnost změnit v něm nervové dráhy a svůj život tak změnit k lepšímu.

Někdy budeme muset čelit následkům svého zakořeněného evolučního nastavení a naučit se myslet pružněji a pozitivněji. A nyní nastal čas jednat. Nejedná se o slepou víru, nýbrž o víru opírající se o vědu.

Nejdříve se zamyslíme nad tím, jak na mozek pohlížíme. Prvním krokem k uvolnění síly mozku je přestat ho považovat za samozřejmost – mozek je naše největší aktivum; zásadně ovládá náš život: sebejistotu, vztahy, kreativitu, sebeúctu, smysl života, psychickou odolnost a mnoho dalších oblastí.

Každou milisekundu reaguje 86 miliard mozkových neuronů (mozkových buněk) na záplavu smyslových zpětných vazeb, které dostávají z těla a okolního prostředí, a neurony tyto informace zpracovávají a rozřazují podle toho, jaký „význam“ jim mozek přiřadí. Neurony neustále vytvářejí spojení a budují „dráhy“, když dávají dohromady emoce, činy, vzpomínky a souvislosti.

Probíhá to převážně na podvědomé úrovni, takže stále jednáme na základě této „zpětnovazební smyčky“ a svoje reakce přizpůsobujeme konkrétnímu spouštěči. Informace přicházejí z vnějšího světa a my reagujeme na základě rozpoznávání vzorů, které v dospělosti stále víc zakořeňují. (…)

…vše, co uděláme, posiluje nějaký vzorec nebo dráhu a upevňuje autopilotní chování. Dochází k tomu, že začneme být víc než jindy přesvědčeni, že jsme bezmocní a nedokážeme svůj život řídit. Neurověda nám však ukazuje, že kontrolu nad myslí můžeme získat zpět, když dráhy v mozku přestavíme tak, aby v našem životě proběhy trvalé pozitivní změny.

Tato kniha je průvodcem pro život a objektivním a praktickým způsobem kombinuje vědu a spiritualitu. Chci, abyste dokázali probudit mozek a odemknout jeho plný potenciál, abyste tak mohli vést život, jaký si opravdu přejete – přeji si, abyste vypnuli autopilota a činili rozhodnutí potřebná k posunu vpřed. Všichni trpíme negativními myšlenkovými vzorci a chováním, tedy zvyky, které usnadňují život, avšak nepřispívají ke štěstí, a emocemi, jež omezují naše možnosti; jestliže váš život ovlivňují, musíte najít způsob, jak se jich zbavit. Naskýtá se vám příležitost plně se spojit s nejniternějšími potřebami a touhami a žít naplno.

Tato kniha vás vezme na cestu, na níž se mísí věda a spiritualita, a pomůže vám přeměnit vhled v motivaci a režim autopilota v akci. Síla Zdroje spočívá v pochopení, nakolik máte svůj osud pod kontrolou. Jste pouhé čtyři kroky od toho, aby se z vás stali noví, sebejistí lidé a abyste si vytvořili nový, magický život.

Přestože jsme fenomén šťastného řízení osudu do určité míry zažili všichni – přemýšlíte o dovolené se skupinou přátel a potom kamarádka zarezervuje velký dům ve Francii, kam vás pozve, nebo se začnete zajímat o něco, co jen okrajově souvisí s vaší prací, a náhle je vám svěřen velký projekt, který se týká právě toho –, zdá se neuvěřitelné, že „pouhé“ nasměrování energie k nejniternějším touhám a zaměření pozornosti na ně nám může pomoci „zhmotnit“ představu ideálního života. Tyto případy jsou výjimečné a není to tak, že si stačí něco pasivně přát a sen se vám splní. Avšak silný záměr v kombinaci s potřebnými kroky může přání proměnit ve skutečnost. Můžete skupině přátel navrhnout, že byste mohli jet společně na dovolenou, nebo se zmínit známým, jakou práci hledáte. Často se však věci nezhmotní, protože nemáme odvahu se zeptat. (…)

Jsou-li naše přání a cíle skutečně sladěné, můžeme si život, který si přejeme, začít „zhmotňovat“, a to tak, že zapojíme všechny smysly a budeme si ho vizualizovat – představovat si, jak vypadá, jak ho vnímáme, jak voní a chutná. Mozek začne sny považovat za realitu.

Pozitivní touha ve spojení s emoční intenzitou přitahuje odpovídající skutečné životní události. V roce 1954 pokořil Roger Bannister jako první hranici čtyř minut v běhu na jednu míli, ačkoli se odborníci domnívali, že to není v lidských silách a považovali to za nebezpečné. Bannister však byl přesvědčený, že to možné je, a zanedlouho po něm dosáhlo stejného úspěchu několik dalších atletů (jeho největší soupeř John Landy ani ne o dva měsíce později). Co se změnilo? Ze dne na den neměli k dispozici lepší podmínky ani výstroj, ale jakmile se tato možnost stala reálnou v jejich mysli, dokázali to. Víme, že stačí, aby mozek zaznamenal, že je něco možné, a to, co se děje v těle nebo ve vnějším světě, se může rázem změnit.

Techniku vizualizace využívá hodně sportovců. Všichni od Muhammada Aliho po Tigera Woodse hovořili o tom, že vizualizace je součástí jejich psychické přípravy na soutěž. Také nespočet celebrit přisuzuje svůj úspěch vizualizaci. Patří k nim Arnold Schwarzenegger a Katy Perryová, kterou vyfotografovali u nástěnky vizí, již si vyhotovila v devíti letech – všechna přání včetně získání Grammy se vyplnila.

Jazyk sebedůvěry a úspěchu je plný vizuálních metafor. „Sníme“ o tom, že děláme něco velkého, nebo „v mysli“ vidíme, že se něco děje; tento jazyk používáme víc, když jsme v kontaktu se všemi smysly a je nám příjemnější denní snění a toulání mysli než soustředit se na racionální myšlení a hmatatelné příklady.

Vizualizace funguje proto, že pro mozek je překvapivě malý rozdíl mezi tím, jestli událost opravdu zažíváme, a tím, jestli si tutéž událost intenzivně představujeme.

Domníváme se, že mozek má vše, co potřebuje, aby mohl správně fungovat. O automobil bychom se ale tak špatně nestarali; necháváme ho pravidelně seřizovat, a kdyby se nám zdálo, že je s ním něco v nepořádku, odvezli bychom ho do servisu na kontrolu. Proč tedy předpokládáme, že mozek bude schopný stále optimálně fungovat a bude upřednostňovat naše nejlepší zájmy, když jsme příliš unavení, stravujeme se nezdravě a máme stresující zaměstnání bez pravidelného odpočinku? Nebo když po větší část dne „vypneme“ a ztrácíme pozornost?

Jelikož má mozek úžasnou schopnost ovlivňovat naši budoucnost, je důležité, abychom se ve stručnosti seznámili s tím, proč a jak mu dopřát základní péči.

Mozek tvoří pouze dvě procenta tělesné hmotnosti, avšak spotřebovává 25–30 procent jídla, které sníme (respektive energie, kterou zkonzumované jídlo tělu dodá), a palivo nedokáže uskladnit. Výzkum prokázal, že hlad výrazně ovlivňuje rozhodování, a to jak závažná rozhodnutí, tak i ta méně důležitá. Například soudci podmínečně odpustí vězňům zbytek trestu spíš časně ráno nebo těsně po obědě, kdy mají víc energie a nejsou hladoví. Jeden výzkum se zabýval víc než tisícem rozhodnutí vynesených izraelskými soudci a při výzkumu se zjistilo, že u prvních tří vězňů, o nichž rozhodovali po obědě, bylo až šestkrát pravděpodobnější, že budou propuštěni, než u posledních tří vězňů téhož dne.

26.9.2019