Sečtělý zabiják morduje podle klasiky
nakl. Argo
Začíná to zavražděním místního knihkupce, pokračuje zabíječkama podle klasiků. Doktor Živago, Zločin a trest, Anna Elliottová, Vraždy v ulici Morgue, Pět malých prasátek nebo Lolita. Vyšetřuje vězeňský kaplan a bývalý policista Joe "Kazatel" Everson. Ariena Hallová je zase studentka práv a knihomolka - a je mu k ruce. Layton Green - Napsáno krví
Kapitola první
Tělo leželo obličejem vzhůru na předložce z ovčí kůže, zprohýbané temeno lebky připomínalo rozmáčklou švestku. Detektiv Joe „Kazatel“ Everson si k němu klekl a začal si ho prohlížet zblízka. Volně rozhozené končetiny ukazovaly na ničím netlumený pád spíš než na to, že by někdo tělo pečlivě aranžoval.Což ovšem nešlo příliš dohromady s dvěma miniaturními křížky, jedním dřevěným a jedním měděným, položenými vedle sebe na hrudi zavražděného.
Policista Scott Kirby zíral na rozdrcenou lebku a dlouze hvízdl. „Čím to udělal? Kladivem?“Kazatel odpověděl, aniž odvrátil pohled od mrtvoly. „Úder tupým předmětem, to je jasný.“„A jak to, že má otevřený oči?“ zeptal se Kirby. „Já myslel, že mrtvoly mají otevřený oči jenom ve filmu.“„Obyčejná gravitace. Svaly se uvolní a víčka se otevřou.“„Hmm. Ten smrad není tak hroznej, jak jsem myslel,“ prohlásil Kirby, poněkud v rozporu s tím, že když poprvé vstoupili do obývacího pokoje tohoto útulného domu, Kazatel si dobře povšiml, jak snědý obličej jeho mladšího kolegy nápadně zbledl.
Detektiv Everson věděl, že je to Kirbyho první mrtvola, jeho první zkušenost se zápachem rozkládajícího se lidského masa smíseným s lepkavě nasládlým odérem prolité krve. Kirby byl členem sboru teprve dva roky, po škole měl za sebou jenom pár krátkodobých, pří-ležitostných zaměstnání, a počet vražd v okrese Creekville ve státě Severní Karolína za poslední dva roky nebylo těžké si zapamatovat. Nula.
Kazatel se do svého rodného města vrátil o pouhý měsíc dřív, po šestnáctiletém safari džunglí lidského světa. V mysli se mu vynořovaly vzpomínky na vyšetřování jeho poslední vraždy v Atlantě, které navždycky obrátilo směr jeho dosud úspěšné kariéry. Silou vůle minulost zaplašil a přitiskl hřbet ruky na čelo mrtvoly. „Může tu bejt tak nanejvejš čtyřiadvacet stupňů, zápach není bůhvíjak silnej... hrubým odhadem tipuju, že tu leží tak osm až dvanáct hodin.“„To je dost přesnej odhad,“ pokýval Kirby uznale hlavou. „Já vím, že už na vraždách nějakou dobu pracujete, ale... kolik už jste jich viděl?“„Až moc,“ zamumlal Kazatel, zvednutým prstem si vyžádal ticho a pustil se do zkoumání rysů tváře mrtvého: očí barvy námrazy na okenním skle, prošedivělé bradky, napjaté kůže kolem úst, dlouhých, hlubokých vrásek na čele.
Kazatelův pohled se zatoulal vzhůru, k triptychu fotografií visících na zdi. Mrtvý se na všech třech usmíval, ale ledová arogance v jeho očích detektivovi prozradila, že ať už byl jejich neznámý kdokoliv, rozhodně nešlo o člověka překypujícího soucitem s bližními. Možná to byl úspěšný muž. Člověk, který byl zvyklý vždycky od života dostat, co chtěl. Ale rozhodně to nebyl člověk, co vidí žebráka schouleného na ulici Creekville nebo fotografii smutné dětské tvářičky na kartónu mléka a vcítí se do jejich nevyslovené bolesti. Nebyl to člověk, který by dokázal sdílet Kazatelovo trápení.Mrtvý vypadal asi na padesát let, byl statný, ale ne tlustý, bledá kůže na jeho těle pomalu nabírala nezdravě nažloutlý odstín. Na sobě měl hnědé bavlněné kalhoty a přes ně modrou košili. Na nohou nazouvací sportovní boty a šedé ponožky. Žádný snubní prsten. Podle rukou s čistými nehty spíš bílý límeček než těžce pracující dělník. Na těle nebyly patrné žádné známky zápasu, žádná zjevná zranění kromě rozbité lebky.Kirby odstoupil od těla. „Připadá vám povědomej? Mám pocit, jako bych ho už někde viděl. "Jo, trochu.“ „Co si myslíte o těch křížcích? Znamenají nějakou skupinu nebo sektu nebo, jak se tomu říká –“„Denominaci?“
Kirbyho úzký obličej se rozzářil jedním z jeho typických úsměvů od ucha k uchu. Nebyl mohutný jako Kazatel, který vypadal, že by mohl s přehledem hrát zadáka v profesionálním fotbalovém mužstvu. Kirby byl vysoký a hubený a posilovnu navštěvoval se stejnou nábožnou horlivostí jako matka Tereza bohoslužby. „Jo, přesně.“Kazatel si založil paže na hrudi, až se mu shrnula látka na dvouřadovém, tmavě zeleném kabátě, který si kdysi koupil během prvního týdne ve službě detektiva. „Ty dírky vypadají, že jimi bylo něco provlečený, možná nějakej náhrdelník nebo něco. Kdybych měl hádat, tipoval bych je na katolický, prostě proto, že katolíci nosí křížky častějc .“
Kazatel a Kirby si natáhli vyšetřovací rukavice a Kirby vytáhl z kapsy oběti koženou peněženku. „Ten chudák se jmenuje Farley Grover Robertson. Na jeho vizitce stojí, že je majitelem Potulné múzy. To je místní knihkupectví.“Kazatel luskl prsty. „No jasně.“Kirby se uchechtl. „A my jsme si říkali, kam že to po večerech chodíte.“„Měl bys čtení taky někdy zkusit. Já tě to klidně naučím, jestli chceš.“„No, literatura mi v kariéře teda moc nepomůže.“ Kirby věnoval staršímu kolegovi další ze svých oslnivých úsměvů. „Já mám jinačí plány: Pašák Scotty míří do televizní reality show.“Kazatel natáhl ruku pro peněženku. „To víš, že jo.“„Měli bysme to spolu dát dohromady. Holky ten americkej styl milujou – budou po nás šílet. Mohlo by to bejt něco mezi Policie v akci a Vem si mě.“„To bych radši chodil každej den před snídaní po žhavým uhlí, než abych dobrovolně účinkoval v nějaký reality show.“
Kirbymu se tímto lehkovážným žertováním evidentně ulevilo, ale zároveň jakoby si nebyl jist, jestli není nevhodné. Podle Kazatelových zkušeností se tohle stávalo při prvním setkání s vraždou téměř pravidelně. Vtipkování byl způsob, jak se vyrovnat s hrůzou takového zážitku a neztratit přitom tvář. Kazatel se probíral peněženkou mrtvého. Byly v ní dva tisíce v hotovosti plus celá sbírka kreditních karet. Podle řidičského průkazu se Farley Robertson narodil v roce 1964, měřil metr sedmdesát a vážil osmdesát kilo. „Našel jsi telefon nebo počítač?“„Jo,“ přikývl Kirby. „Ale obojí je zaheslovaný.“„Ať se na to podívají ajťáci.“
Kazatel vstal a rozhlédl se po místnosti. Byli v obývacím pokoji luxusního domu s posuvnými skleněnými vstupními dveřmi, postaveného uprostřed zalesněného městského parku. U jedné stěny knihovna od podlahy až ke stropu, na další originály uměleckých děl, bílá kožená sedací souprava, televize s plochou obrazovkou trůnící nad plynovým krbem, ostrůvek rozdělující prostor neposkvrněné nerezové kuchyně, mrtvé tělo ležící na zakrvácené předložce pokrývající polovinu podlahy místnosti. Z průduchu ventilace vylezl obrovský šváb a klopýtal kolem do-kola jako nějaký tlustý, opilý bůh podsvětí, co se nečekaně vynořil na zemský povrch. Zřejmě unikl poslednímu postřiku. Everson nařídil Kirbymu, aby nezapomněl ověřit jeho datum v záznamech hygienické služby.
Detektivové prozkoumávali prostory dvoupatrového kondominia, které působilo trochu příliš uklizeně, trochu příliš vyumělkovaně. Kdyby to bylo v Atlantě, Kazatel by Farleyho Robertsona odhadl na homosexuála, možná metrosexuála. Ale v Lidové republice Creekville, jak místní nazývali tuto výstřední malou komunitu sousedící s akademickou půdou Chapel Hillu, těžko říct. Jestli byl homo- nebo hetero- nebo bisexuál, postgraduální student nebo poloviční bezdomovec, umělec, hipster, úspěšný profesionál, skejťák, pařmen, doktor nebo jogín – v Lidové republice Creekville se společenské hranice stíraly důsledněji, než Kazatel kdy předtím zažil.
Detektivovou poslední zastávkou byl kumbálek na prádlo mezi hlavní ložnicí a pokoji pro hosty. Když uviděl pračku a sušičku, vzpomněl si na to, kolik krve bylo na podlaze v přízemí. Klekl si a požádal Kirbyho, aby pračku naklonil.Po chvilce pátrání v jejích útrobách nařídil Kirbymu: „Prohlídni ještě spárování.“Detektivové si vyměnili místa. Za okamžik Kirby hvízdl. „Není tohle zaschlá krev?“„No, kečup to není.“Kirby si prohlížel láhev tekutého pracího prostředku postavenou na pračce. „Myslíte, že vrah rozmlátil oběti hlavu a pak šel nahoru a pustil pračku? To předpokládá chladně uvažujícího pachatele. Ale počkejte – neznamenalo by to, že už sem přišel s úmyslem ho zabít? Mohl si s sebou přinést šaty na převlečení.“„Možná se vrah krve pečlivě zbavil, pro případ, že by ho zastavili policajti.“Detektivové upozornili na stopy krve soudního lékaře a sešli zpátky do přízemí. „A co teď?“ zeptal se Kirby. „Do knihkupectví? Oznámit zaměstnancům, že šéf je na pravdě boží, a najít někoho, kdo může identifikovat tělo?“ Kazatel si vyfotografoval tělo mobilním telefonem a na chvilku se ještě jednou zadíval na dva křížky položené na hrudi mrtvého. Pomalu, nejistě přikývl. „Řeknu Terrymu, aby si promluvil se sousedy a našel nejbližší příbuzný.“„To je divný, jak tu nechal ty křížky,“ poznamenal Kirby, když si všiml směru kolegova pohledu. „Jako kdyby to byl nějakej vzkaz neb o něco.“„No, vzkaz to každopádně je,“ souhlasil Kazatel. „Otázka je komu?
16.9.2019
