Začíná jako romance, končí zdrcující zápletkou

nakl. Cosmopolis

Sandie Jonesová dokáže vystupňovat napětí až na samotnou hranici, aby nakonec čtenáře naprosto nečekaně zmátla. Adam zbožňuje Emily. Emily je přesvědčená, že Adam je perfektní muž. Ve stínu číhá soupeřka, žena, kterou s jejím milovaným spojuje hluboké pouto. Emily si vybrala Adama, ale nevybrala si jeho matku Pammie. Neexistuje nic, co by matka neudělala pro svého syna. A Emily zjistí, kam až je Pammie schopná zajít.

KAPITOLA 7

V té chvíli to znělo jako výborný nápad, ale ve skutečnosti, jakmile jsem byla u našich, ráda bych tam taky zůstala. Bylo tam teplo a útulno a připomnělo mi to jedny Vánoce v dětství, kdy jsem se jako sedmiletá holčička nemohla dočkat rána, takže jsem zatřásla svým malým bratrem a vzbudila ho uprostřed noci. Společně jsme se pak vykradli z pokoje a po schodech dolů, vyděšení z toho, že možná uvidíme Santa Clause. Zároveň jsme ho však nechtěli zmeškat.

„Pozná, že nespíme,“ zašeptal Stuart. „A když nebudeme spát, nenechá nám tady žádné dárky.“

„Pst,“ odpověděla jsem se srdcem až v krku. „Zakryj si oči rukou a dívej se jen maličkou špehýrkou mezi prsty.“

S rukama na zábradlí jsme pomalu sešli dolů a šourali se k vánočnímu stromečku, který stál v rohu předního pokoje. Když jsme procházeli kolem krbu, kde jsme předtím nechali sklenici mléka a linecký koláček, vykoukla jsem škvírou mezi prsty. Světlo měsíce osvětlovalo místnost právě tak akorát, abych zahlédla zbytek cukroví krčící se na talíři. Zalapala jsem po dechu.

„Co je? Byl tady?“ vyjekl Stuart dychtivě.

Pod stromkem jsem podle tvaru rozpoznala zabalené dárky a srdce mi poskočilo radostí.

„Byl tady,“ řekla jsem a stěží zadržovala vlastní vzrušení. „Byl tady.“

Nyní, o dvacet let později, se téměř nic nezměnilo. Navzdory tomu, že jsme se u našich sešli na Štěpána, bylo to stejné jako na Boží hod. Shromáždili jsme se kolem téhož starého stromku. „Když není rozbitý, neopravuj ho,“ opakoval táta posledních deset let, ačkoli by už jedna nebo dvě pokleslé větve očividně potřebovaly něčím podepřít. Máma stále trvala na tom, že s dárky pod stromečkem nemá nic společného, a Stuart a já jsme si vyměnili pohled, který říkal, že jsme ochotní jí uvěřit.

„Tak co tvůj nový vztah?“ zajímala se švagrová Laura mezi dvěma sousty máminy vyhlášené pečínky.

Přikývla jsem, sama s pusou plnou křupavého yorkshirského pudinku. „Klape nám to,“ odvětila jsem s úsměvem.

„Ha, má v očích jiskru,“ prohlásil táta. „Neříkal jsem ti to, Valerie? Zrovna před pár týdny jsem tvojí mámě povídal, že už máš zase jiskru v očích.“

„Zase?“ zeptala jsem se.

„Neříkal jsem ti to snad, Val?“ zavolal do kuchyně, kde matka plnila už druhý omáčník masovým výpekem. „Nevykládal jsem ti snad, že už má zase jiskru v očích?“

„Co myslíš tím zase?“ zopakovala jsem se smíchem. Podívali jsme se se Stuartem jeden na druhého a protočili panenky. Nebyly by to Vánoce, kdyby táta nevypil přespříliš sherry.

„Myslí jako tenkrát, když jsi chodila s Tomem,“ zamlaskala máma nesouhlasně, když vpadla do jídelny, kolem pasu uvázanou obligátní zástěru, ačkoli jsem netušila, proč ji nosí jenom na Vánoce, když vaří každý druhý den. „Namouduši, Geralde, ty máš asi tolik taktu jako…“

Pohlédla jsem na ni plná očekávání.

„Pokračuj, mami,“ ozval se Stuart. „Tolik taktu jako co?“

„Tolik taktu jako…“ zopakovala, ale zbytek už si každý mohl doplnit sám.

Odfrkla jsem si.

„Vedeme tady tři různé rozhovory naráz,“ naříkala máma s předstíraným nesouhlasem. Působila přesvědčivým dojmem, že je toho na ni moc, ale já jsem věděla, že nic na světě nemiluje víc, než mít svoji rodinu u sebe. A teď, když máme malou Sophii, je dokonce ještě šťastnější.

„Tak čí oči že to jiskří?“ zeptal se táta, skoro jako by se ptal sám sebe.

„Říkal jsi, že Emilyiny,“ připomněla mu máma a protočila panenky. „Protože má nového přítele.“

„A kdy ho tedy konečně poznám?“ otázal se táta hlasitě. „Doufám, že se z něho nevyklube takový parchant jako z toho předešlého.“

„Geralde!“ vykřikla máma. „Dávej si pozor na jazyk.“

„Jak dlouho jste spolu?“ zajímala se Laura.

„Ach, moc dlouho ne, teprve tři měsíce,“ řekla jsem nonšalantně, ale okamžitě jsem toho zalitovala, protože to vypadalo, jako by se s Adamem jednalo o obyčejný flirt. „Ale chtěla bych vás s ním seznámit.“

„Jenom se ujisti, že tenhle s tebou bude zacházet, jak se patří. Ne, že mu zas naletíš na ty jeho…“

„Geralde!“

Všichni jsme se zasmáli a já jsem si přála, aby tu Adam byl s námi. Chtěla jsem, aby poznal tuhle praštěnou bandu, aby věděl, do čeho jde.

Neochotně jsem odešla s vědomím, že přijdu o hádanou, kdy už budou všichni pěkně v náladě a máma nebude schopná spočítat, kolik slabik je v názvu filmu Tanec s vlky. Stuart to na ni zkoušel každé Vánoce. Pak jsme pozorovali, jak se ho neslyšně pokouší vyslovit, ale každý rok se tvářila, jako by ho slyšela poprvé v životě.

„Dávej na sebe pozor, zlatíčko,“ řekla máma, když mě u dveří objala.

Kdybych nejela právě za Adamem, zůstala bych přímo tady v její hřejivé náruči. Voněla svařeným vínem a pomeranči.

„Díky, mami. Zavolám ti, až tam dorazím.“

„Nedala by sis na cestu trochu vaječného koňaku?“ zeptal se táta, když přišel ke dveřím. Papírová čepice se mu svezla ke straně. „Koupil jsem jednu lahev speciálně pro tebe.“

„Nemůže, Geralde,“ plísnila ho máma, „vždyť bude řídit. A vůbec, copak tohle ještě někdo pije?“

Usmála jsem se pro sebe, políbila je všechny na rozloučenou, naposledy k sobě přitiskla maličkou Sophii a vykročila do chladné noci. Dle očekávání nebylo na silnicích ani živáčka. Předpokládám, že většina lidí se zdravým rozumem zůstala na noc uvnitř, protože se jim nechtělo opustit teplo domácího krbu a nedokázali odolat vábení další sklenky sherry.

Než jsem dorazila k Pammie, setmělo se. V ulici stálo šest domků v řadě, jejich kamenné zdi nalepené těsně jedna na druhou. Ještě jsem ani nestačila zhasnout světla, když se bílé dřevěné dveře rozlétly a verandu zaplnila Adamova rozložitá postava. Jeho chladný dech se vznášel v hřejivém světle lampy vycházejícím z předsíně. 

„Poběž,“ pobízel mě jako malý natěšený chlapec. „Jdeš pozdě. Pospěš si.“

Podívala jsem se na hodinky. 5.06. O šest minut později, než mě očekávali. Políbili jsme se na verandě. Zdálo se, že od chvíle, co jsem ho viděla naposledy, uběhla celá věčnost. Byly to teprve tři dny, ale když jsou mezitím Vánoce, připadá vám, že jste sezením doma, koukáním na televizi a přejídáním se ztratili snad celé tři týdny. 

„Hmm, chyběla jsi mi,“ zašeptal. „Pojď dál. Čekali jsme na tebe. Podává se večeře.“

„Večeře?“ Zaváhala jsem. „Ale…“

Znovu mě políbil a svlékl mi kabát. „Jsme všichni hladoví jak vlci, ale máma trvala na tom, že na tebe musíme počkat.“

„Všichni? Ale–“ začala jsem znovu. Příliš pozdě.

„Tady je!“ zvolala Pammie, přiběhla ke mně a vzala moji tvář do dlaní. „Ach, ty ubohá chudinko, vždyť jsi promrzlá na kost. Jen pojď dál, nakrmíme tě. To tě zahřeje.“

Tázavě jsem se na ni podívala. „Nedělejte si o mě starosti, zrovna jsme jedla…“ Spustila jsem, ale ona už se ode mě odvrátila a zamířila do kuchyně.

„Doufám, že máš hlad,“ zavolala odtamtud. „Protože s tímhle bych klidně nakrmila celou armádu.“

Adam mi podal skleničku šumivého vína a já ji s povděkem přijala. Štiplavé bublinky na jazyku udělaly mým zjitřeným nervům jedině dobře.

„Co máme k večeři?“ zeptala jsem se a snažila se, aby slovo „večeře“ vyznělo dostatečně lehce, jako kdybych se na ni opravdu těšila.

„Bude jednodušší, když ti povím, co nemáme,“ odpověděl Adam a já se jen dál strnule usmívala.

„Adame, já nemůžu…“ zkusila jsem znovu, když jsem vešla do jídelny, ale při pohledu na stůl překrásně prostřený pro čtyři s třpytivým prostíráním, sněhobílými ubrousky pečlivě srolovanými ve stříbrných kroužcích a dekorací z červených bobulí a borových šišek, jsem neměla to srdce větu dokončit.

„Tady vás mám,“ prohlásila Pammie zpěvavým hlasem, když přinesla dva talíře prohýbající se pod tíhou vánoční večeře se vším, co k ní patří. „Tahle porce je pro tebe. Nandala jsem ti o něco víc. Vím, že musíš mít po cestě hlad.“ Srdce mi pokleslo. „Doufám, že ti bude chutnat. Strávila jsem v kuchyni skoro celý den.“

Usmála jsem se skrz zaťaté zuby. „Vypadá to lákavě, Pammie.“

„Ty sedíš tady,“ pobídla mě. „A tobě jsem prostřela tady, Adame. Posaďte se a já zatím dojdu pro další dva talíře.“

Jakmile odešla z místnosti, pohlédla jsem na Adama a hlavou pokývla směrem k prázdné židli, před níž bylo také nádherně prostřeno pro čtvrtého hosta.

„Ach, to je pro Jamese, mého bratra,“ řekl v odpovědi na moji nevyslovenou otázku. „Na Štědrý večer se tu nečekaně objevil a od té doby je tady. Myslel jsem, že jsem se ti o tom zmínil v telefonu?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Jamesi!“ zavolala Pammie. „Večeře je na stole.“

Podívala jsem se na talíř před sebou. I kdybych nejedla celý týden, nebyla bych schopná se tou horou jídla prokousat. Zpod dvou yorkshirských pudinků vykukovaly silné plátky krocana, a jakou barvu má talíř, jsem se mohla jen dohadovat.

Můj nafouklý žaludek zanaříkal, takže když jsem se posadila, nenápadně jsem si rozepnula dva vrchní knoflíky upnutých kalhot. Díkybohu za dlouhou halenku, protože v tu ránu jsem byla zase na nohou. Do místnosti totiž vešel James.

„Kvůli mně se nemusíš zvedat.“ Usmál se a natáhl ke mně ruku. „Rád tě poznávám. Konečně.“

Konečně? To se mi líbilo, jelikož to vypadalo, že jsme spolu s Adamem déle, než jsme ve skutečnosti byli. A že o mně očividně mluvil.

Trochu prkenně jsem se usmála. Náhle mi došlo, jak se člověk cítí neohrabaně, když se má posadit ke stolu s někým úplně cizím, třebaže se jedná o bratra vašeho přítele.

Adam mi toho o Jamesovi moc neřekl až na to, že jsou každý z úplně jiného těsta: Adam měl stresující zaměstnání v City, zatímco James si na hranici mezi Kentem a Sussexem založil malou firmu zabývající se úpravami zahrad. Adam připouštěl, že jeho motivací jsou především peníze. James žil oproti tomu spokojeně ze dne na den, hlavně když mohl být venku a dělat, co má rád.

Pozorovala jsem ho, jak si sedá a natahuje se pro slánku a pepřenku. Způsoby měl stejné jako Adam. I fyzicky si byli velmi podobní až na to, že James měl delší vlasy a ostřejší rysy, obličej bez vrásek nepoznamenaný napětím, které s sebou přinášela práce ve městě.

Možná bychom takhle vypadali všichni, kdybychom tam venku neotročili a nebojovali o každou nově podepsanou smlouvu, abychom si tak bezpochyby jenom zkrátili cestu do hrobu. On si zatím zlehka kráčel životem, dělal, co měl rád, a když mu za to někdo zaplatil, fajn, bral to jako příjemný bonus.

„James má trochu potíže v lásce,“ pošeptala mi Pammie spiklenecky. 

„Mami,“ zaúpěl. „Myslím, že to Emily vůbec nezajímá.“

„Ale samozřejmě že ano,“ prohlásila rozhořčeně. „Na světě neexistuje jediná žena, která by nemilovala drby.“

Usmála jsem se a přikývla, zatímco jsem stále sbírala sílu vzít do ruky nůž a vidličku.

„Věc se má tak, že jsme si nebyli jistí, zda je pro něj ta pravá, je to tak?“ pokračovala a položila svou ruku na tu jeho, která mezi jednotlivými sousty spočívala na stole.

„Mami, prosím.“

„Jenom to říkám, to je celé. Jenom říkám nahlas, co si každý myslí. Měla hodně, jak bychom to jenom nazvali? Problémů. A kdyby vás zajímalo, co si o tom myslím, je mu lépe bez ní.“

Podařilo se mi nasoukat do sebe od všeho trochu, kromě osmi růžiček kapusty, které se povalovaly v masovém výpeku.

„Ach, Bože!“ vykřikla Pammie, když si všimla, že odkládám příbor. „Nechutnalo ti? Něco jsem snad pokazila?“

„Vůbec ne,“ odpověděla jsem rozpačitě, protože na mě oba muži upřeli ustaraný pohled. „Já jenom–“

„Ale říkala jsi přece, že budeš mít hlad, ne?“ pokračovala. „Říkala jsi, že se s námi navečeříš, až přijedeš.“

Němě jsem přikývla. Tahle hostina do mých představ o lehké večeři tak úplně nezapadala.

„Cítíš se dobře, Em?“ zeptal se Adam.

„Ach, mladá láska,“ zašvitořila Pammie. „Pamatuju si, jaké to bylo, když kolem mě Jim takhle poletoval.“

„Máma si s tím dala hodně práce,“ poznamenal Adam tiše.

„Je mi dobře a to jídlo je vážně výborné – jenom si musím trochu oddechnout,“ řekla jsem se skloněnou hlavou.

„Ale Em, sotva ses toho dotkla,“ pokračovala Pammie. Oslovení „Em“ znělo z jejích úst sarkasticky, jak když se jedno malé dítě na hřišti vysmívá druhému.

Podívala jsem se jí zpříma do očí a dávala si pozor, aby rysy v mé tváři zůstaly uvolněné. Pammie mi pohled opětovala, ale přísahala bych, že jsem v jejích očích zahlédla záblesk samolibého uspokojení.

„Tak jak jdou nábory zaměstnanců?“ zeptal se mě James zvesela.

Vida, kolik toho o mně ví. Zdá se, že Adam měl napilno.

„Jsem si jistá, že Emily se nechce bavit o práci,“ zasmála se Pammie.

„Promiň, já…“ zaváhal James.

„Mně to nevadí,“ řekla jsem upřímně. Cokoli, co odvedlo moji pozornost od obří porce na talíři, jsem jedině uvítala. „V sektoru, kde pracuju, se nám pořád ještě celkem daří, ačkoli všudypřítomná hrozba online náborů nám už taky šlape na paty.“

Přikývl. „A hádám, že IT průmysl je v kurzu víc než kdy jindy, co?“ prohlásil a poklepal Adama po rameni. „Teda jestli se dá tady tomu chlápkovi věřit.“

„Aha, zase se chlubil?“ zasmála jsem se. „Naše kapacita v oboru informatiky.“

„Něco takového,“ přitakal James s úsměvem.

„Neustále mu říkám, že je to přežitek,“ žertovala jsem. „Tyhle technické věci nikdy nemají dlouhého trvání.“

Mrkla jsem se na Adama. Usmál se na mě, ale až k očím mu úsměv nedosáhl.

James se zasmál a já jsem věděla, že bych se na něj měla podívat, ale cítila jsem na sobě jeho pohled a nevěděla jsem, kam s očima.

„Možná bych si měl natáhnout holínky a začít se s tebou rýpat v hnoji, brácho,“ poznamenal Adam a opětoval Jamesovi z mého pohledu tentokrát blahosklonné poplácání po rameni. Zvláštní, když to bylo naopak, vůbec to tak nepůsobilo. Vyčítala jsem si, že podněcuji bratrskou rivalitu. Vzhledem k tomu, že mám sama bratra, bych si měla počínat líp. 

James si vidličkou pohrával s neposlušnou růžičkovou kapustou.

„Takže ty bydlíš tam, kde pracuješ?“ zeptala jsem se v zoufalé touze rozehnat dusivou atmosféru, která zaplavila celou jídelnu.

Přikývl. „Mám neformální dohodu s jedním chlápkem, co žije o pár vesnic dál. Nechá mě bydlet ve svém domě a já se mu za to starám o zahradu.“

„Potíž je v tom, že je to táta té jeho holky,“ dodala Pammie.

Protáhla jsem obličej a podívala se na Jamese. „Aha, chápu.“

„Je to komplikované,“ řekl, jako kdyby měl potřebu se ospravedlnit. „Zase jsem se namočil do pěkné bryndy.“

Usmála jsem se. „A jak šlape zahradničení? Máš hodně zakázek?“ Říkala jsem si, že není na mně udržovat konverzaci, ale jak Pammie, tak Adam mlčeli a raději si v tichosti vychutnávali večeři.

„Svoji práci miluju,“ prohlásil s opravdovým přesvědčením. „A jak často říkají lidé, kteří mají rádi to, co dělají, je to poslání, ne pouhá práce.“

„Ach, přesně to jsem tvrdila, když jsem pracovala v obchodu s obuví,“ poznamenala jsem. „Všechna ta nebohá chodidla, která potřebují radu a odbornou pomoc. Dělala jsem to s takovým zanícením, že bych klidně pracovala i zadarmo.“

Upřeně se na mě zadíval svýma něžnýma očima a tvář se mu roztáhla v širokém úsměvu. „Ty jsi jedna z těch opravdových životních bojovnic a já ti za to z celého srdce děkuju.“ Položil si dlaň na hruď a na okamžik se zdálo, že jsme jediní dva lidé v místnosti. Zvuk nožů a vidliček, kterými Pammie a Adam vyškrabávali své talíře, mě vrátil do přítomnosti.

„Omluvte mě na chviličku,“ řekla jsem, zvedla se od stolu a zasunula židli.

Snědla jsem, co jsem mohla, ale moje tělo už se začínalo bránit, střeva se mi svírala a kroutila. Nevěděla jsem, co mě znepokojilo víc – zda moje zažívání nebo pocit neklidu, který ve mně vyvolal James. Byla jsem si jistá, že si toho nikdo jiný nevšiml. Že bych si to jen představovala? Upřímně jsem v to doufala.

Jakmile jsme sklidili ze stolu a poklidili v kuchyni, počkala jsem, až budou Pammie a James z doslechu a naklonila se k Adamovi.

„Nešel bys na procházku?“ zeptala jsem se ho tiše.

„Jasně,“ odpověděl. „Jen si vezmu kabát.“

„Kam se chystáš?“ přitočila se Pammie k Adamovi v předsíni. „Nejedeš přece pryč?“ V jejím hlase se ozvala panika. „Myslela jsem, že zůstaneš přes noc.“

„Zůstaneme, mami. Jenom se jdeme projít, aby nám trochu slehlo po té výborné večeři.“

„My?“ Podivila se. „Cože? Myslíš tím, že Emily tu bude spát taky?“

„Samozřejmě. Zůstaneme přes noc a zítra ráno po snídani pojedeme domů.“

„No a kde bude spát?“ Ztišila hlas.

„Se mnou,“ prohlásil.

„Ach, to asi nepůjde, synku. Je tady i malý James, takže tu není dost místa.“

„No tak v tom případě si může James lehnout na gauč a my se s Emily vyspíme v pokoji pro hosty.“

„V tomhle domě nemůžete spát společně,“ pronesla roztřeseným hlasem. „Není to správné. Je to neuctivé.“

Adam se nervózně zasmál. „Mami, je mi dvacet devět. Už nejsme žádní puberťáci.“

„Je mi jedno, kolik vám je. Pod mojí střechou spolu spát nebudete. Nebylo by to správné. Emily mi stejně tvrdila, že se na noc ubytuje v hotelu.“

Cože? Stála jsem v kuchyni a musela jsem se přemáhat, abych si nenacpala utěrku do pusy a neskousla ji. Kdy jsem jí řekla, že půjdu do hotelu?

„Emily nikdy nehodlala přespat v hotelu, mami,“ ozval se Adam. „To by nedávalo smysl.“

„No, takhle mi řekla do telefonu,“ prohlásila pohoršeně. „Jestli tady zůstane, může se vyspat na gauči. Ty a James se vyspíte v pokoji pro hosty.“

„Ale mami…“ začal Adam. Vkročila jsem do předsíně přesně ve chvíli, abych viděla, jak zvedla ruce do vzduchu, dlaně jen pár centimetrů od jeho obličeje.

„Žádná ale. Takhle to bude, ať se ti to líbí, nebo ne. Kdybys mě miloval a respektoval, ani by ses mě na to neptal.“ Z očí se jí pomalu řinuly slzy. Zprvu plakala potichu, ale když Adam nešel k ní, rozvzlykala se hlasitěji. Stála jsem tam oněmělá úžasem a v duchu si přála, aby zůstal silný. Když se jí ramena začala otřásat pláčem, Adam si ji přitáhl k sobě a vzal ji do náruče. „Pst, mami, to je v pořádku. Nechtěl jsem tě rozrušit. Nic se neděje, ano?“

„Nikdy jsem netvrdila–“ spustila jsem, ale Adam mě umlčel pohledem.

„Uděláme, cokoli si budeš přát,“ konejšil ji a houpal s ní přitom sem a tam jako s nemluvnětem.

Podíval se na mě a omluvně pokrčil rameny, jako by říkal: Co jiného bych měl udělat? Když zamířil po schodech nahoru, odvrátila jsem se od něho.

Uvnitř mě narůstal nenápadný, ale mrazivý pocit vzteku, a nevypít toho už tolik, nejspíš bych skočila do auta a jela zpátky domů. Kdybych věděla, že tady bude James a ode mě se očekává, že budu spát na gauči, zůstala bych u rodičů. Chtěla jsem být s Adamem a myslela jsem si, že i on chce být se mnou. Místo toho jsem se ocitla v situaci, kdy jsem musela podlézavě vyhovět téměř citovému vydírání jeho matky a bránit sebe samu.

11.9.2019