Myslím, že se na život dívám špatně
Janet Frameová, Tomáš Weiss
Českému čtenáři se poprvé otevírá literární svět Novozélanďanky Janet Frameové. Její povídky pod názvem Sněhuláku, Sněhuláku / Laguna nedávno vydalo nakladatelství Dauphin, slavící letos 25 let svojí existence. Autorčin literární styl přibližujeme povídkou Poslední příběh, která vyšla v bloku krátkých povídek, publikovaných v posledním čísle literárního čtvrtletníku Souvislosti. Foto z životopisného filmu Anděl u mého stolu.
Janet Frameová
Poslední příběh
Žádný další příběh už nenapíšu.
Píšu příběhy nerada. Nerada tam vkládám řekl řekla udělal udělala a nerada vyprávím o lidech, drobné snědé ženě, která si odkašlává do hedvábného kapesníku a říká pardon Mary chtěla bys další sušenku, a mužích s mastnotou po celém oblečení a s rendlíky s obědem v rukách, mužích z Hillside, kteří nasedají do tramvaje ve tři čtvrtě na pět a drží se úchytek od stropu, aby si dámy mohly pohodlně sednout, a hledí z okna a člověk nikdy neví, na co myslí, snad na svoje syny ve druhé třídě, kteří nastoupí na práci v Hillside, až nadejde čas, aby ze školy odešli, a tomu se říká práce a vydělat si na živobytí, prostě žádný takovýhle příběhy už psát nehodlám. Nehodlám psát o sněhu a kučeravých dušičkách, co ze sněhu vykukují, a o ženských, co říkají, že všechno zlé je k něčemu dobré, a nehodlám psát o vlastní babičce, jak v černých šatech sedí u zadního vchodu a nechává se vyfotografovat s tatínkem, protože ten ji měl nejraději, a strýc Karel jí zlomil srdce tím, jak pil pivo. Po tomhle příběhu už žádný další nenapíšu. Tohle je můj poslední příběh.
Nehodlám psát o té ženě v patře a o děvčátku, které mlátí hlavou o zeď a pořád neumí mluvit, i když už jí je pět, jeden by řekl, že už začne, a nehodlám psát o Harrym, kterému pod polštářem leží Byli jsme krysy a tomu se nejspíš říká životní zkušenost.
Ani o George Street a Princes Street a tramvajích až do dvanácti. Nehodlám psát o svojí rodině a o domě, kde bydlím, když jsem v Oamaru, nejpodivnějším domě, jaký jsem kdy viděla, obrostlém stromy, duby a vrbami a stříbřitými borovicemi a jabloněmi, které v říjnu vypadají jako pohádka, ani o kachnách, jak komíhají nohama ve vzduchu, ani o modrých slípkách ve večerních šatech, námořnické modré s červenou u krku, hezkých a hip, ani o kočkách, které se při plození koťat obejdou bez morálky.
Ani o sestře, která ve škole chodí do šesté třídy a mluví o krásném novém světě a Aldouxi Houxleym a D. H. Lawrenceovi a ptá se mě jestli to je láska musí to být láska protože když jsme stáli na mostě tak řekl. Řekl, řekla, žádné takovéhle příběhy už nehodlám psát. Nehodlám už psát o zbytku rodiny, o druhé sestře, která je učitelka a nerada učí i když propána proč když ti to vadí říkají.
To je Isabel, a když venku lije a já přemýšlím o čtyřiceti dnech a čtyřiceti nocích a o stavění archy, když je venku tma a déšť je zamotaný do stromů, Isabel ke mně přistoupí a oči má tak smutné, co drůbež, drůbež vidím v duchu jak jim kape z peří a bidýlka jsou na spaní tak suchá. Sestra má zlaté srdce, tak se takové věci vyjadřují.
Já už jsem ale s vyjadřováním hotová.
Tohle je můj poslední příběh.
A na stroji tu vyťukám tři tečky, impozantně, a pak začnu…
Myslím, že jsem asi uvnitř zmrzlá a nemám srdce, co by stálo za řeč. Myslím, že se na život dívám špatně.
z anglického originálu My Last Story, obsaženého v souboru The Lagoon and Other Stories (1952), přeložil Martin Pokorný, vyšlo v Souvislostech 1/2019
Janet Frameová (1924–2004) vyrostla na novozélandském Jižním ostrově v chudé dělnické rodině. Jak její dětství, poznamenané úmrtím dvou sester, tak raná dospělost, jejíž převážnou většinu Frameová strávila v psychiatrických léčebnách, nebyly nijak zvlášť veselé, a tudíž není překvapivé, že rané povídky, které poprvé vyšly souborně v roce 1951 pod názvem The Lagoon and Other Stories, jsou spíše pochmurně laděné a jejich postavy se potýkají s pocitem osamělosti a strachem ze smrti. Autorka za tuto prvotinu obdržela prestižní literární cenu Hubert Church Memorial Award a unikla tak plánované lobotomii, kterou se ve čtyřicátých a padesátých letech minulého století běžně „léčily“ mentální poruchy, jako je schizofrenie nebo paranoia. V roce 1956 Frameová odjela do Evropy, kde bydlela převážně v Londýně, naplno se věnovala psaní a začala s řádnou terapií pod vedením Roberta Hugh Cawleye, který ji zbavil stigmatu schizofreničky a podporoval ji v literární tvorbě.
zdroj: iliteratura.cz
5.9.2019
